SCP Nadace

≡

[フレーム]

Vyzáblý muž se vyplazil ze své díry vedoucí hluboko pod zem a po předlouhých letech znovu pocítil teplo slunečního svitu na své vybledlé kůži. Měkká tráva pastviny hladila jeho kostnaté prsty. Jeho ruka mezi stébly narazila na něco dalšího.

Muž to něco chytil do rukou a vytáhl to ze země. Držel to, cítil to, olízl to, snažíc se zjistit, co by to mohlo být. Jeho rozpraskané rty se stočily v úsměv když si uvědomil, co drží v rukou.

Byla to květina.

Jeho oči osleply již dávno, přesto však věděl přesně, co je kolem něho. Nekonečné pole květin, pokrývající každý malý kousek země dál, než člověk dokáže dohlédnout. Jeho plíce se pohnuly poprvé za několik let, když se slabě zasmál, a po jeho rtech steklo několik slz. Věděl, co to znamená.

Věděl, bez obav a bez váhání, že mu bylo odpuštěno.

Nad hlavami skupinky vědců prolétlo několik bílých ptáků, když nervózně vstupovali do zadržovacího křídla Třídy Keter. V rukou svírali své bezpečnostní karty. Rozkazy přišly přímo od Rady. Vědci si nebyli jisti, zda je skutečně chtějí vykonat, neměli však na výběr.

Došli k zadržovací cele a seřadili se v pozorovací místnosti. Někteří poklekli a začali se modlit, zatímco jiní pouze drželi na tvářích nervózní úsměv. Tři z nich vytáhli své bezpečnostní klíče, zasunuli je do zdířek v panelu a otočili.

Kyselina začala proudit ven z cely. Někteří propukli smíchu, jiní zase pláči. Poté, co z komory odtekly poslední zbytky žíraviny, otočili výzkumníci svými klíči podruhé. Těžké ocelové dveře oddělující komoru od vnějšího světa se začaly otevírat a dovnitř proniklo pár paprsků slunečního světla. 682, probuzeno náhlým světlem, se pomalu zvedalo z podlahy. Prošlo skrz otevřené dveře a vkročilo do širokého světa. Někteří vědci opustili pozorovací místnost a sešli se v zadržovací komoře, zvědaví, co starý ještěr udělá.

Plaz se porozhlédl kolem. Otočil se za nádhernými ptáky nad jeho hlavou. Vědci zadržovali dech ve strachu, že netvor holubice ve vzduchu chytne a roztrhá. Místo toho však svou hlavu znovu sklonil a složil své tělo do květin s hlasitým povzdychnutím. Vypadal…

Spokojeně.

Ve světě beze smrti…

Bylo sobotní odpoledne. Pro mnohé to nebyl žádný speciální den, a vlastně ani speciální rok. Pro mnohé to byl jen další den, dalšího roku, dalšího desetiletí nekončícího pekla.

Přesně to, ten únavný život s koncem v nedohlednu, ta monotonie života, který se nikdy nesetká se smrtí, se změnilo, když začaly kvést květiny. Andersonova robotická těla dokázala poskytnout alespoň nějaký únik od toho všeho, ale tohle? Vědět, že za pouhý den všechno to utrpení skončí? To byl dar z nebes.

Nadace urputně prohledávala své soubory. KRYCÍ JMÉNO: Lily bylo dávno vyloučeno ze seznamu možných scénářů. Holubice, které pro tu příležitost připravili, byly až příliš staré, jejich svaly se rozpadly před lety. Nadačními Oblastmi zuřily oslavy. Oslavy jejich nevyhnutelné, rychle se blížící smrti.

To samé se dělo po celém světě. Festivaly lidí připravených na svůj konec se odehrávaly na každém rohu. Měli při sobě své nejcennější osobní věci a na sobě obleky, šaty a podobné slavnostní oblečení. Televizní kanály pořádaly sázky o to, jakým způsobem si je smrt vezme. Poprvé za dlouhé roky byl svět opravdu šťastný a bylo to poznat.

A svět zemřel bez pláče, s úsměvem na tváři.