Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/bigger-than-jesus
Autoři: WrongJohnSilver WrongJohnSilver
Překladatel: Miss_Martins Miss_Martins
[フレーム]
"Dobrý den, mladá dámo. Copak vás sem přivádí?"
Emma mírně přimhouřila oči na muže před ní. Starého muže. Musí mu být nejméně osmdesát. Seděl u omšelého kovového stolu, na kterém je zaprášený, starý stolní počítač, který nikdo již dlouhou dobu nepoužil. Dokonce stále používá CRT obrazovku. Vážně, "mladá dámo"? Mám stejné právo tu být, jako ty. Máš štěstí, že jsi tak starý. Pravděpodobně nevíš, že to může být urážlivé. Ach, každopádně bych na něj měla raději udělat dobrý dojem. Usmála se a odpověděla: "Jsem mladší výzkumnice Emma Starková. A vy?"
"Anderson. Roger Anderson. Vítejte v solných dolech."
Dlouhodobý archiv byl ve skutečnosti bývalý solný důl. Vyvrtané krystalické stěny slouží k udržení čistého vzduchu s nízkou vlhkostí - ideální pro skladování dokumentů. Nepravidelná struktura stěn vytvořila uklidňující protiváhu antiseptické přímosti stěn ve zbytku budovy. "Děkuji. Hledám soubor, který nebyl zahrnut v aktualizaci databáze v roce 2003. Jsem si docela jistá, že je stále pouze v papírové podobě."
"Ano, určitě tu někde bude. Znáte číslo složky?"
"Pouze označení. Mělo by to být SCP-1969-EX."
Roger přimhouřil oči. Jeho vrásčitá ústa se zkroutila v kyselý úsměv. "Zajímavá volba. Pracovně nebo pro zábavu?"
Emma zamrkala a s leknutím se podívala na Rogera. "Co? Pracovně. Dostáváte tady dole požadavky k použití na něco jiného?"
Roger se mírně ušklíbl. "Příležitostně. Tady dole nám jde výhradně o pracovní záležitosti. Ale příběh o Paulově smrti vždy vzbudí zájem."
"Ano, ale McCartney nezemřel. Stále je naživu."
"Mmhm. Ale tenkrát mi to nepřipadalo tak předem připravené jako tohle všechno. Ale ano, je jednoznačně naživu, a proto je tohle SCP klasifikováno jako Vysvětlené. Máte pravdu, nikdy se nedostalo do databáze. Když se dospělo k závěru, že se nic nestalo, soubor jen orazítkovali a zavřeli a nikdo se neobtěžoval jej nahrát, aby zabíral místo a předstíral, že jde o anomálii." Ani se nepodíval do svého počítače nebo souborů. „Ulička 22, krabice 431. Čtvrtá řada vpravo. U dveří ukažte své přihlašovací údaje. Máme tam kamery, takže neslíděte v jiných krabicích. A nezapomeňte si latexové rukavice."
Emma zamávala odznakem před dveřním panelem, zablikalo zelené světlo a Roger stiskl tlačítko pod stolem. Dveře se otevřely. Emma vešla dovnitř a pokusila se zorientovat. Obložený bílý strop posetý fluorescenčními světly podivně neadekvátně osvětloval police s kovovým rámem a kartonové krabice naskládané v nekonečných řadách uvnitř jeskyně. Vzduch zde byl čistý, minerální, suchý. Pečlivě se řídila jeho pokyny, vešla do příslušné uličky a z police vytáhla těžkou krabici. Položila ji na podlahu a otevřela ji.
Uvnitř byla kompletní sada vinylových desek od Beatles v jejich původních obalech. Několikrát. Obaly byly označeny řadou čar, poznámek a otázek o významu každého prvku uměleckého díla. Alba z doby před rokem 1968 měla na obalu pouze pár poznámek nebo značek a byla podepsána Divizí Monitorování Kognitohazardů. Ale alba se opakovala chronologicky a každý měsíc byly přidány další a další řádky. Bylo zaznamenáno více souvislostí. Části obalů alb byly zvýrazněny a poté překryty nálepkami s nápisem "Varování! Memetický hazard!" Zběsilost poznámek, souvislostí a redukcí informací na stejných identických obalech pokračovala až do února roku 1970, kdy bylo vše zastaveno.
Zastrčenou v zadní části krabice našla základní dokumentaci SCP-1969-EX.
Objekt #: SCP-1969-EX
Třída Objektu: Euclid Keter Explained
Speciální Zadržovací Procedury: SCP-1969 je zadrženo ve standardní humanoidní zadržovací cele v Oblasti-06-3. Neustále musí být monitorováno kamerami za obousměrným sklem. Jelikož SCP-1969 nevykazovalo žádné nebezpečné anomální chování, jsou standardní zadržovací postupy považovány za dostatečné. SCP-1969 má povoleno mít vybavení a dekorace pro větší pohodlí za nepřetržité dobré chování. Jakékoli proměny či změny vzhledu musí být okamžitě zaznamenány a oznámeny Oblastnímu řediteli Werthamovi.
Aktualizace 9/11/69: SCP-1969 je nezadržené a nekontrolovaně se šíří na veřejnosti. MTF Gamma-5 ("Red Herrings") musí vystopovat všechny přenašeče dezinformací šířených nakaženými jedinci a zachytit veškeré letáky, brožury a novinářské články, které přenášejí infekci SCP-1969. Všechny semináře nesoucí infekci SCP-1969 musí být infiltrovány a přerušeny. Články pojednávající o pravdě o pokračující vitalitě Paula McCartneyho musí být vloženy do všech magazínů.
Aktualizace 14/3/70: SCP-1969 již není považováno za anomální a proto již nepotřebuje být zadržováno. Veškeré snahy o zadržení SCP-1969 musí být ukončeny a SCP-1969 je nyní považováno za Vysvětlené.
Popis: SCP-1969 je 28letý skotský Kanaďan jménem William Campbell. Prostřednictvím neurčité rekce tréninku a meditace se mu podařilo získat dokonalou podobu patřící POI-1841-12, také známého jako Paul McCartney, zpěváka Beatles. SCP-1969 si zachovalo drobné odlišnosti od POI-1841-12, konkrétně malou jizvu po chirurgickém zákroku na horním rtu a pravou lateralitu ruky, zatímco POI-1841-12 je levák.
SCP-1969 dokončil svou anomální transformaci na žádost Beatles, aby nahradil POI-1841-12 po jeho smrti v ranních hodinách dne 9. listopadu 1966. Zbývající členové kapely a jejich manažer, snažíce se zabránili šíření zpráv o jeho smrti, podplatili policii vyšetřující osudovou dopravní nehodu POI-1841-12 a najali si SCP-1969. Viz Terénní incident 1841-N, hlášení MTF Beta-6, kde najdete výpověď svědkyně o nehodě.
Dozorčí personál poznamenal, že navzdory této smrtelné nehodě plánuje POI-1841-12 nadále vystupovat na koncertech a účastnit se nahrávání v Abbey Road Studios. Povaha této anomálie nebyla stanovena, dokud si SCP-1969 nevšimla Nadace prostřednictvím Divize Monitorování Kognitohazardů. Beatles začali být pod přísným dohledem, když 1. června 1967 celosvětově vyšlo Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, která, i když sama o sobě dosáhla pouze skóre 3 na Kant-Derridově stupnici (neanomální memetika), obsahovala řadu symbolů a skrytých narážek, zpochybňujících pokračování života POI-1841-12. CMD dále objevilo skryté telefonní číslo na obalu alba Magical Mystery Tour soundtracku vydaného 27. listopadu 1967. Následuje přepis telefonního hovoru.
Účastníci: Terénní Agent Roger Anderson (RA), a POI-1969-A (POI), podle hlasu identifikovaná jako žena ve věku kolem 20 let se západo-londýnským přízvukem
<Začátek záznamu>
POI: (povzdech trvající 1.5 sekundy) Haló?
RA: Dobrý den. S kým hovořím?
POI: Týká se to Paula?
RA: Obdržela jste hodně telefonátů, madam?
POI: Jestli jsem obdržela hodně telefonátů? Poslouchejte, musela jsem se vypořádat s každým zhýčkaným zfetovaným děckem z každé univerzity téhle země, spolu s každým novinářem, který doufá v nějakého „sólokapra", a dokonce i s vyděšenými policisty z různých okrsků, kteří se jen tak mimochodem ptají, jestli náhodou něco nevím o Paulovi. "Je mrtvý?" "Jak se to stalo?" Přísahám bohu, že morbidní fascinace, kterou vy Amíci máte ze skonu muže, který právě v tuhle chvíli chodí po povrchu zemském, by byla směšná, kdyby to nebylo tak ohyzdné. Řeknu vám to samé, co jsem řekla všem ostatním. Ne, není mrtvý. A i kdyby byl, nic bych o tom nevěděla. Nyní mi prosím udělejte tu laskavost a nechte mě být.
RA: Omlouvám se Vám za obtěžování, madam. Přeji hezký den.
POI: Ne! Počkejte… Nezníte jako student univerzity. Omlouvám se. Možná jsem reagovala unáhleně. Jste novinář? Pracujete pro vládu?
RA: Nikoliv, madam.
POI: A… Vy… dokážete udržet tajemství, že?
RA: …Moje práce spočívá v udržování tajemství.
POI: Ach bože… Já jen… už to v sobě nedokážu dál dusit.
RA: Dusit co?
POI: Já… zabila jsem ho
RA: Vy jste zabila Paula McCartneyho?
POI: Nechtěla jsem. Drahý bože, sotva si to všechno pamatuju, byla jsem tehdy tak opilá a sjetá. Všechno na tom mi přijde tak neskutečné. Ale byla jsem tam. Viděla jsem ho umřít. Procházela jsem se po ulicích, v pět ráno a snažila jsem se dostat domů po tom, co jsem přespříliš pařila v klubu. Sotva jsem dokázala jít rovně, musela jsem vstoupit do vozovky nejmíň stokrát. Pak tenhle muž, tenhle fešák, zastavil vedle mě a nabídl mi odvoz. Nebyla jsem zrovna ve stavu, kdy bych mohla odmítnout a tak jsem si nastoupila dovnitř. Řekl jsem mu, kde bydlím. Začali jsme si povídat, zeptal jsem se ho kam v tuhle hodinu jede a on mluvil o tom, jak se během nahrávání pohádal se svými spoluhráči. A pak mi to došlo. Byl to Paul. Ten Paul. Paul mě viděl, nabídl mi odvoz a vezl mě domů! Naprostý gentleman! (vzlyky)
RA: Šťastlivče.
POI: Neopovažujte se to říct! Když jsem si uvědomila, že jsem v autě s Paulem, já…Beatles jsou pro mě jako bohové. A tady si mě Paul, drahý, milý Paul, všiml, nabídl mi odvoz, byl mým bílým rytířem. Já…ztratila jsem nad sebou kontrolu. Začala jsem nadšeně křičet a mávat rukama kolem sebe. Ve svém změněném stavu jsem se ho chytla, snažila se ho obejmout, políbit. A on pak… Sjeli jsme ze silnice, narazili do kandelábru a převrátili se. Policie byla poblíž a vytáhla mě z vraku. Chystali se záchránit i Paula, když…jeho auto explodovalo. Kdyby nebylo mě, byl by stále naživu!
RA: To…to je mi líto. Mluvila s vámi policie ještě poté?
POI: Řekla jsem jim moje jméno — Rita — a oni mě potom odvezli domů a dali mi nějaké prášky, které jsem měla spolknout, abych vystřízlivěla. Nejdivnější na tom je, že jejich policejní uniformy nevypadaly jako žádné, keré jsem znala. Byla na nich taková věc se třemi šípy a důstojníci pořád mluvili o amneziakách.
RA: Ale vy si vše stále pamatujete? Necítila jste se po nich zmateně? Měly měděnou pachuť?
POI: Zeptejte se Alenky když je deset stop vysoká. Nejsem si jistá, na čem všem jsem tu noc byla.
RA: To je… něco jiného.
POI: To jsem si myslela. Ale předtím jsem se to neodvážila nikomu říct. Prakticky jsem se schovávala před světem, dokud jsem neobdržela neobvyklý telefonát asi měsíc poté. Byl to John a požádal mě, abych přijela na Abbey Road.
RA: Z jakého důvodu?
POI: Nebyla jsem si jistá, ale když vám zavolá John, musíte to vzít. Obávala jsem se nejhoršího. Koneckonců jsem zabila Paula. Nechala bych je, aby mi udělali cokoli. Zasloužila bych si to. Ale když jsem tam dorazila, on, George a Ringo mě přivítali objetím. Řekli mi, abych si nedělala starosti, vše je odpuštěno a že všechno bude v pořádku. Ale jak by mohlo? Zabila jsem Paula. Mého idola. Miláčka milionů lidí. Byl pryč. Ale potom mě představili Williamovi.
RA: Williamovi?
POI: Williamu Campbellovi. Kanaďan. Pískově hnědé, vlnité vlasy, široce posazené, šedé oči. John mi řekl, že se stane novým Paulem, jelikož uspořádali soutěž dvojníků a on vyhrál. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tenhle muž nebyl vůbec jako Paul. Potom mi John oznámil že si pro mě připravili píseň. Odmítla jsem, protože to, co jsem udělala, bylo strašné a měli by mě na místě zabít. Ale ne, oni na tom stále trvali. A William mi začal zpívat tuhle píseň… Je to na Sgt. Pepper. "Krásná Rita." Pořád nemůžu uvěřit že to napsali. Ale nejpodivnější bylo, že jak William zpíval, jeho hlas se měnil. Jeho odstín pleti, oči, obličej, tělo, dokonce i barva vlasů, všechno se změnilo. Na konci písně… Už to nebyl William.
RA: Změnilo? Jak? Nebyl už William?
POI: Byl Paul. Přísahala bych, že to byl doopravdy Paul. Muž, jehož hudbu jsem milovala, muž, který mě zachránil a co za mě tu noc položil život… znovu přede mnou stál.
RA: Jak…?
POI: Paul — promiňte, William — řekl, že proměnu dokončil pomocí meditace. John řekl, že zkusili pár dalších experimentů, dokonce prý chvíli používali jeho kartonovou postavu, ale opravdu vážně potřebovali živého Paula z masa a kostí, aby mohli pokračovat. A tak si našli Williama.
RA: Kartonovou postavu?
POI: Byla to zřejmě opravdu dobrá kartonová postava. Ale teď mají Williama.
RA: Dobrá…
POI: Musela jsem jim, že o této události pomlčím, dokud nebudou moct oznámit tuto zprávu svým fanouškům. Báli se masových sebevražd, a to nemohli dopustit. Potřeboval něco tiššího. A… bože, od té doby žiju s tímhle obrovským břemenem viny. Děkuji. Děkuji, že jste mě vyslechl.
RA: Bylo mi ctí.
POI: Ale…víte co? Předpokládám, že za všechno to drama se to nějak muselo stát. Nevím… Bylo to předurčené, nebo je to karma, či cokoli jiného. Koneckonců, John řekl, že jsou větší než Ježíš.
RA: Oblíbenější než Ježíš, ano.
POI: Jasně. A i přes veškerou jejich hudbu toho dne na hoře zemřeli jen tři.
RA: Počkat, co?
<Telefon se odpojil - Konec záznamu>
Hovor byl vysledován do kanceláře správce poblíž opuštěné výkrmny mimo Laramie, WY. Nebyla nalezena žádná známka o přítomnosti POI-1969-1 nebo funkčního telefon.
Současná instance POI-1841-12, o kterém se předpokládá, že je pan Campbell, dostal označení SCP-1969. MTF Beta-6 převzala vazbu SCP-1969, který musí zůstat na pozorování.
Dodatek 9/11/69: Navzdory tomu, že SCP-1969 je ve vazbě Nadace, Beatles nadále zveřejňují hudbu. MTF Beta-6 zaznamenala soustavnou přítomnost POI-1841-12 při nahrávání. Kromě toho výzkumníci SCP-1969 poznamenávají, že objekt se nepodobá POI-1841-12.
Rozšířené testování a rozhovory potvrzují, že pan Campbell není anomální. Musí dostat amneziaka a být propuštěn.
MTF Beta-6 zvýšila monitorování POI-1841-12 a potvrdila, že je stále naživu.
Divize Monitorování Kognitohazardů uvádí, že obaly alb Beatles s sebou nesou stále nakažlivější memetický hazard. Po přezkoumání, CMD tímto reviduje skóre Kant-Derrida na 7. Prohlížení obalů alb a diskuse s dalšími zvědavými jedinci vede k závěru, že POI-1841-12 byl zabit 9. listopadu 1966, přičemž lze prokázat, že POI-1841-12 je stále naživu. Vzhledem k rozsáhlé celosvětové distribuci obalů alb Beatles je SCP-1969 rozšířeno o toto memetický hazard a jeho Třída Objektu je přehodnocena na Keter.
SCP-1969 je aktivní rozšířený memetický hazard pandemických rozměrů. MTF Gamma-5 („Red Herrings") byla svolána, aby rozšířila pravdu o životním stavu POI-1841-12 po celém světě. Terénní agenti jsou umístěni na univerzitních kampusech, aby se účastnili setkání a neformálních diskusí týkajících se údajné smrti POI-1841-12 a šířili pravdu a současný skepticismus.
MTF Beta-6 varuje před očekávaným nárůstem sebevražd kvůli SCP-1841.
Dodatek 14/3/70: MTF Gamma-5 hlásí vysokou úroveň úspěchu v boji proti SCP-1969. Fotografie šířená v Life Magazine ukazující nadálý život POI-1841-12 prokázala úplné naočkování proti tomuto memetickému hazardu.
Snadné odstranění nebezpečí naznačuje, že se jedná o neanomální povahu a lze jej přičíst masové hysterii – pramenící z SCP-1841—. SCP-1969 je považováno za Vysvětlené.
Emma vzhlédla od dokumentu. Něco na tom nesedělo. Vytáhla dokumentaci, zavřela krabici, položila ji zpět na polici a běžela zpátky na recepci. Hodila papíry na Rogerův stůl.
"Vy jste Roger Anderson."
"Máte složku vrátit na své místo když jste s ní hotova."
Emma udeřila rukou do papírů. "Jste Roger Anderson. A ještě jsem s tímto souborem neskončila."
Roger zavrtěl hlavou a dovolil si nasadit rozpačitý úšklebek. "Ano jsem. Byl jsem v té době v Kog Hazu, pracoval jsem na 1969. Hej, zapomněl jsem se z nadšení z toho, že Vás zajímá moje práce zeptat. Pro pořádek, ke kterému objektu jste přiřazena? Jak jste začala pátrat po 1969?"
Emma chvíli na Rogera jen zírala. Snaží se změnit téma? Ne, víc o 1969, pořád se na něj můžu ptát. "Jsem na SCP-012. Byla jsem — "
""Ach, pro lásku… Dvanáctka. Vždycky je to o Dvanáctce." Roger zabořil svůj obličej do dlaní. „Dvanáctka je důvod, proč jsem přestoupil do Kog Hazu. Kvůli Dvanáctce jsem ztratil partnera a dobrého přítele."
Emma se podívala do Rogerovy drsné tváře. "Vy… Vy jste Anderson? Anderson a Spitzer Anderson?"
Roger přikývl. "Leon Spitzer. Zatraceně dobrý parťák, kámoš na pití a důvěrník. To vše změněno na paranoidního nerváka kvůli zatracenému listu s notami. Polykal jsem amneziaka jako Tic-Tacky, když jsem si uvědomil, co se děje. Nikdy jsem ten pergamen bez bláta neviděl, ale… jedna rada, slečno. Nezneužívejte amneziaka. Nikdy."
Odhodlána být zasypána příběhy blábolícího starce, se ho rozhodla opravit, "Amnestika?"
"Amnestika, amneziaka, to je jedno. Vím, že je před pár lety předělali a všem připomněli, že se jim ve skutečnosti říká amnestika, ale všichni jsme byli zvyklí nazývat je amneziaky, i když to nebylo správně. Ale zpanikařil jsem, když jsem si uvědomil, co se Leonovi děje. Byli jsme ve Florencii, abychom získali kopii 701, která je bezpečná na prohlížení a čtení, takže jsme nečekali něco tak záludného jako Dvanáctku. Když jsem si uvědomil, že Dvanáctka Leona změnila, začal jsem nahrávat vše, co jsem věděl, a pak si udělal amneziakový koktejl. Ten den jsem ztratil nejlepšího přítele a polovinu svého dětství. Víte, jak hrozný je pocit jet na Vánoce navštívit svoji rodinu a uvědomit si, že si nemůžete vzpomenout na jméno své matky? Strašný. Když jsem se vrátil, zažádal jsem o přesunutí do Kog Hazu. Nehodlal jsem dopustit, aby kolem mě znovu proklouzla další Dvanáctka. Také jsem dostal příkaz od lékaře, abych už nikdy nebral amneziaka."
Emma se divila: "Ale až půjdete do důchodu — "
Roger ji přerušil mávnutím ruky. „Nejdu do důchodu. Musel se vzdát týhle možnosti, jen abych se vyhnul nápoji co vám dají na rozlučkovém večírku. Proto jsem teď tady dole v Archivech. Jsem příliš vyčerpaný na něco skutečně anomálního, takže si tu většinu dní prostě sednu do soli a zavzpomínám na staré časy. Je to dobré pro moje plíce. Pomalé tempo, nízká rizika. Nejlepší důchod, jaký jsem si mohl přát."
Mezi nimi se rozhostilo ticho. Roger spokojeně seděl, zatímco Emma se opírala o stůl a napůl na něm seděla. Zavrtěla se a rozhlédla, když si všimla papírů pod její rukou. "A teď o Paulovi-"
„Stále jste neodpověděla, proč jste se chtěla podívat na 1969. Nemyslete si, že jsem zapomněl. Jsem starý, ale ne senilní, slečno Starková," přerušil ji Roger s mrknutím.
Emma obrátila oči v sloup a povzdechla si. "Dobrá, takže, prohlížela jsem si Zápisník K. M. Sandovala, abych zjistila, co 012 dělá. Nic jsem nenašla, ale byla tam poznámka o tom, že se zmiňoval o Paulově smrti tu noc, kdy se to mělo stát. Takže jsem začala hledat nějaké záznamy, které bychom mohli o Paulově smrti mít a dozvěděla jsem se o SCP-1969-EX. Tak jsem tady."
Rogerovy oči po této odpovědi zbystřily. "Sandoval mluvil o McCartneyho smrti? A on měl zemřít, zatímco jsme byli ve Florencii?"
Emma vytáhla svůj tablet a položila ho před něj. "Vyfotila jsem si to. Vidíte tu poznámku na okraji týkající se McCartneyho?"
Roger si prostudoval tablet, přitáhl si k němu stolní lampu, proklel rozpor světel, odstrčil ji a pozorně četl, mumlajíc si pro sebe. „To vypadá jako Werthamovo písmo. Věděl o 1969 víc než kdokoli z nás. Jestli někdo znal podrobnosti o McCartneyho smrti, byl to on. Ale pokud je to opravdu jeho deník, máte pravdu. Sandoval mluvil o tom, kdy McCartney zemřel. Možná proto se Rita zmínila o Golgotě. Ale podle tohohle ještě ani nenašel Dvanáctku. Jak mohl vědět, že Paul té noci zemřel, když byl tisíc mil daleko?"
Emma se úkosem podívala na Rogera. "Paul… tu noc nezemřel."
Roger věnoval Emmě prázdný pohled. "Ne, Paul tu noc nezemřel."
Emma se vrátila zpět ke svým otázkám. „To je ale problém této dokumentace. Pokud Paul nikdy nezemřel, kdo byl William Campbell? Proč jste ho sebrali? O čem byl ten telefonát s Ritou? Nic z toho nedává smysl!"
Roger se usmál a smířlivě rozpřáhl ruce. "Wertham mi to vysvětlil. Masová hysterie, kvůli pokusu o vmísení se od jiného SCP."
"SCP-1841?"
"To by sedělo. Je zvláštní, že bylo zřejmě neutralizováno již v 19. století. Pamatuji si, že jsem to tehdy četl."
"To nedává smysl."
"Prostě jsem poslouchal Werthama a udělal to. Řediteli oblasti prostě neodporujete."
Emma naťukala do tabletu několik údajů. "Ne, to není SCP-1841, to je cestovní průvodce nebo tak něco."
"Nemůže být. Souviselo to s masovou hysterií Franze Liszta, pokud si dobře vzpomínám. Zemřela spolu s ním."
„Počkat… 1969 bylo znovu použito, že? Co takhle… Aha! Tady to je. SCP-1841-EX. Vaše 1841 je vysvětleno a v databázi."
"Vysvětleno? Kdy se to stalo? Přečtěte mi to."
Emma se na Rogera nevěřícně podívala kvůli jeho žádosti, ale zavrtěla hlavou a prošla s ním celý záznam včetně dodatků. Potom se na chvíli zastavila a přemítala: "Tohle našemu případu ani trochu nepomůže."
Roger se zamračil. "Takže Wertham si s tímhle článkem zahrál na RAISu."
"Co tím myslíte?"
„No, víte, jak jsou věci upravené nebo vymazané či zadržené za zdí s přístupovým kódem, když se o něčem nesmíme dozvědět, že? No, ten malý cenzurovací znak nám dává vědět, že tam něco ve skutečnosti je, jen to nemáme vidět. Ale někdy někdo tahá za nitky a zajišťuje, že se nesmíme dozvědět, že tam jsou skryté informace. Co říkají tyhle dodatky? Odhalují nám, že úplně změnili článek, aby vypadal kompletní. Tímto způsobem odcházíme s tím, že bylo Neutralizované v minulém století, když ve skutečnosti je stále aktivní."
Emma si povzdechla. "Spíš mě znepokojuje, že když je 1841 Vysvětleno, pak 1969 nemůže najednou být masovou hysterií. Náhle není vysvětleno."
Roger stikl čelist a polkl. "Takže Paul opravdu zemřel."
Emma vyskočila a začala přecházet sem a tam. „Ne, víme, že nezemřel. Jediný způsob, jak by to mohlo dávat smysl, je, když víme, že zemřel, a pak víme, že nezemřel. Které z toho to ale je?"
Roger se zasmál. "Možná obojí."
"Cože?"
„Poslyšte, pokud jde o zbytek světa, Paul nikdy nezemřel. Všichni se prostě jednoho podzimu kapku zbláznili, viděli věci, které nebyly skutečné, a pak jsme všichni zmoudřeli. Ale zapojení Beta-6, Campbell, Ritin telefonát, nic z toho by neproběhlo, pokud bychom neměli přesvědčivé poznatky, že Paul 9. listopadu 1966 skutečně zemřel. Takže možná byl mrtvý. A teď už není. Víte, staly se divnější věci."
Emma přestala přecházet a opřela se rukama o stůl. V břiše se jí začal tvořit uzel. „O čem to mluvíme, o vzkříšení? Byli ‚větší než Ježíš‘, že?
"Populárnější než Ježíš," opravil ji Roger. Náhle se mu v obličeji objevilo uvědomění. "Ou. Ach, Rita. Poslyšte, máte dokumentaci Dvanáctky? Ukažte mi celý záznam. Stále to mám vymazané z paměti, amneziaka, pamatujete?"
Emma podala Rogerovi svůj tablet. Přimhouřil oči, aby si přečetl text na obrazovce, ale rychle si prošel krátkou dokumentaci. "Kde je zbytek?"
"Tohle je vše co máme."
"Ne, všechno je to chybné."
"Opravdu?" Emma si vzala tablet zpět a znovu si prohlédla dokumentaci. "Já vím, chtěla jsem to doplnit o některé z nejnovějších výsledků, ale…"
"Pořád to zavěšuješ na strop v jeho vlastní cele, aby se na to lidé nemohli dívat, že?"
"Ano…?"
"Podle toho jak je to napsané to není Euclid ale Safe. Strčíte to do skříňky a zapomenete na to. Neplácáte se s vyrobením jeho vlastní cely a nenecháte ho někde, kde to má kdokoli šanci vidět z nějakého podivného úhlu."
Uzel se jí v žaludku ještě více utáhl. Cítila, jak její útroby chladnou.
Roger pokračoval: „A kolik stránek má ta skladba teď? Měli jsme jich pět, když jsem s ním přestal pracovat. Kolik je jich teď?"
"Ehm… My… um… sto sedmnáct."
"Sto sedmnáct. Všechno psáno krví? I když je k dispozici inkoust?"
Emmě se nelíbilo, kam to směřuje. Dostat ze sebe slova bylo čím dál těžší. "Ano."
"A je na všech stránkách kog haz?"
Emma zčervenala a ucuknula. "N-ne. Jen na deseti z nich."
"Nemyslíte, že je to všechno důležitá dokumentace?"
"A-ano, pane."
„A co je to o ‚nedávné bouři‘? Připadají vám povodně ve Florencii v roce 1966 nedávné? Nebo jako pouhé bouře?"
Emma byla na pokraji slz. "Ne."
"Slečno Starková, tato dokumentace je nepřesná a zavádějící."
Tichým hlasem odpověděla: "Opravím to. Chci to opravit."
Roger se zastavil a konečně si uvědomil, co dělá. Polkl a zhluboka se nadechl. K čertu s tebou, Dvanáctko. Poté zmírnil svůj tón. "Ne, to není vaše chyba. Říkám, že RAISA vynaložila veškeré úsilí na redukci informací u Dvanáctky, stejně jako 1841."
Emmin pronikající děs se rozplynul. "Co? Jste si jistý?"
Roger upřel na Emmu svůj ledový pohled. "Ano. Přečtěte si ten zápisník znovu. Sandoval byl něčím ovlivněn a musel najít Dvanáctku, než se o ní vůbec věděl. Víte, že to nemůžete jen tak strčit do skříňky. Víte, že je to Euclid."
Emma zmateně odpověděla: "Nemohli bychom to dát do skříňky?"
„Na chvíli ano, ale lidé o tom vědí. A když o tom vědí, chtějí s tím dělat víc. Vytáhli by to zpátky ven. Byla jste připravená věci změnit a povědět o tom víc. Sakra, teď jsem na Vás skoro křičel. Kolik lidí to četlo? Kolik lidí si to zamilovalo? Zaslouží si to tu lásku? Zaslouží si ten dokument tolik pozornosti? A kolik z nich nechce nic jiného, než to přepsat? Vědí, jak to spravit. Vědí, jak to dokončit. A přesto nemohou."
Emminy oči se rozšířily. "Ach můj bože. To je ten důvod, proč s tím pořád děláme testy? Proto to nemůžeme odložit? Jsme tím ovlivněni? Chceme to vystavovat?"
Roger přikývl. "Vsadím se, že ano. Není to silný efekt. Dá se tomu odolat. Ale je to… lákavé. Je to sexy. I když je předložena nějaká mizerná nepřesná dokumentace, něco ve vaší duši o tom zpívá. Prostě víte jak je to mocné. Jak přesvědčivé. Chcete s tím pracovat. Proto je to Euclid."
"A… někdo nechce, aby to kdokoliv věděl."
Emma se začala puvažovat. S tímto objektem pracuje již téměř rok. Kdo před ní skrývá pravdu? Před Nadací? Kdo se snaží zajistit, aby o tom nikdo nevěděl nic víc? Proč? Co vlastně dokáže tento útržek hudby? "Wertham?"
"Wertham je mrtvý. Ne, musí to být někdo jiný."
"Tak kdo?"
"Nemám tušení. Ale potřebujete šanci setkat se s nějakými dalšími pamětníky. Někdo musí něco vědět. A protože Dvanáctka je Dvanáctkou, někdo určitě umírá nědočkavostí aby se o tom vyžvanil. Dostal jsem pozvání na důchodový večírek Dr. Califana, který se koná příští týden. Pojďte se mnou. Získáme tam nějaké odpovědi."
Emma se napřímila. "Dobře. Ano. Já… musím zpátky do práce. Ale co 1969 a všechno ostatní kolem?"
"Je to blbost. Ale sázím na Dvanáctku."