Info
Originál: http://scp-wiki.net/timeandrelativedimensionsincontainmentprotocols
Autor: AdminBright AdminBright
Překladatel: AtlasCZ AtlasCZ
[フレーム]
Všechno to začalo, pokud vůbec něco může mít začátek, když nějaká geniální mysl, pravděpodobně O5, přišla s fantastickým nápadem na nouzovou monitorovací stanici. Vše co bylo potřeba udělat, bylo vzít SCP-184, dát ho do malé, snadno přenosné struktury a vyndat ho, než se začnou dít nějaké divné věci. Pak to stačilo nějak nazdobit a měli jste krásný prostor o několika místnostech, který zabíral velmi málo místa. První nápad bylo použít kadibudky, ale brzo si všichni uvědomili, že by to stálo za hovno. Další nápad bylo použít telefonní budky, ty byly ale průhledné a výsledky byly… znepokojivé. Průlom nastal, až když rutinní inventura odhalila několik stovek modrých telefonních budek, které se hojně využívaly v Anglii v šedesátých a sedmdesátých letech.
Možná by se nic z toho nestalo, kdyby se někdo obtěžoval zeptat, PROČ má Nadace všechny tyhle budky, ale byly označené jako 'Neanomální, zabavené v rámci prevence anomální aktivity', což vedení projektu stačilo. Nikdo se neobtěžoval probrat to s agentem, který je zabavil na své první nadační misi, Altem Clefem. Věci by se nejspíš vyvinuly jinak, kdyby s ním promluvili a probrali, kde byl těch třináct dní, když zmizel, nebo proč tak iracionálně touží po tom, aby ho ostatní oslovovali agent a ne doktor.
Ne, jak už je v Nadaci velkou tradicí, prostě se na to vrhli a dali do jedné z těch krabic 184. Přesně o 11 hodin později se dveře té budky zevnitř otevřely a ven vyšlo stvoření, které se později zapíše do nadační databáze jako Anomální Entita 1322, v dokumentech Černé Skříňky bude označováno jako SCP-TDW a Oblast-19 jej bude znát pod přezdívkou 'Ten britský hňup.'
Začalo to Doktorem Mannem. Prováděl nějakou rutinní práci, když byl najednou vyrušen.
"Ou, páni, co se tomu ubožákovi stalo?" Zeptal se Ten britský hňup a nakukoval Mannovi přes rameno.
"Instance SCP-693, zaměstnanci mu mám pocit říkají 'Zauzlený stalker'. Tenhle přestal fungovat, takže jsem dostal povolení ho rozpitvat a zjistit, jestli nemůžeme-" Mann se zarazil a pomalu zvedl hlavu. Zíral na vetřelce, přičemž se škrábal na svém luxusním kníru. "Promiňte, kdo jste?"
Brit s motýlkem mu ukázal kus prázdného papíru, načež jej zase schoval. "Jsem nový Doktor, zrovna mě sem přiřadili, ukažte, podívám se na to." Vytáhl z kapsy malé blikající zařízení a oskenoval zbytky panenky. "Ale podívejme. Nějaké zbytky psychického záření, hmm, trocha techniky, zvláštní, očividně masová výroba…" Přestal mluvit v momentě, kdy ho Dr. Mann chytl za ruku a upřeně zíral na to podivné malé zařízení.
"Nějak jsem nepostřehl jméno, mohl bych znovu vidět ten průkaz?" Jak Brit nebyl zvyklý na to, že ho někdo vyslýchá, zamrkal. Opět vylovil prázdný papír a ukázal ho Mannovi.
"Můžete mi říkat jen Doktor." Řekl a na tváři se mu blýskl okouzlující úsměv. Mann zíral na papír ale moc pobavený se být nezdál.
"Ten papír je prázdný."
"Eh, ne tak úplně, ve skutečnosti ukazuje cokoliv zrovna potřebuju, aby ukazoval… pokud ovšem nemáte dostatečně silnou vůli, abyste NEBYL tak snadno oklamán psychickou manipulací." Mann neposlouchal. Byl příliš zaneprázdněný spouštěním alarmu. "Což vy zřejmě máte. Nashle!"
"A copak máme tady?" zeptal se Ten britský hňup a jakoby nic proklouzl zamčenými dveřmi. Jejich elektrické zámky neměly proti skenu jeho drobného zařízení šanci. "Hmm, dost velká místnost. Dostává to pět na pět na úplně novou úroveň, že? Nebo aspoň do třetí dimenze…" Ohlédl se přes rameno ke dveřím, jako by čekal na něčí odpověď. Krátce se zamračil a vrátil se zpátky ke zkoumání místnosti. "Až nechutně tlusté stěny a tady ty vývody, hmm, vypadá to že stříkají něco leptavého, že by…" Přičichl si ke vzduchu. "Kyselinu?"
"Člo…věk…" Rozezněl se místností hluboký, skřípavý hlas, vycházející z hrdla, které nebylo určeno k lidské mluvě. Poblíž se začalo zvedat velké, vágně plazovité stvoření.
"Ah, ne, ne, ne tak úplně! Vlastně vůbec ne, Gallifreyan, abychom byli přesní, navenek možná vypadáme stejně ale vnitřek je naprosto odlišný. Ale co jsi ty?" Se svým sonickým nářadím v ruce vykročil vpřed a snažil se na tu věc lépe podívat.
Stvůra se přestala hýbat. Jen na toho muže zírala, jako by byla v šoku. Přičichla si, jednou, podruhé, mezi rty se jí mihl její rozdvojený jazyk. Stvoření se nehýbalo, jeho stíny však zdánlivě dál rostly a jeho kůže se třpytila pod světlem nástroje. "Pán… času?" Zeptalo se.
Britský hňup poodstoupil, překvapen, že byl poznán. "Vlastně ano, jsem Dok-"
"DOKTOR?" Zařvalo stvoření, rozběhlo se vpřed a ve svém momentu překvapení přitisklo muže ke dveřím jedním ze svých mnoha párů rukou. "Tak dlouho… Tak dlouho, tady, kvůli tobě! UVĚZNĚN! NUCEN se vyvíjet! TY jsi tohle způsobil!"
"Promiň, já ne, eh, to jsem určitě nebyl já. Hele jaký pěkný ptáček." Zvedl svůj přístroj a jasným světlem posvítil stvoření do očí. Ty zakryla tlustá, pevná blána, která stvůru před světlem ochránila, ale zároveň ji krátce oslepila. Ozval se zlostný řev… a muž této chvilky využil a z mohutného sevření vyklouzl. Musel tam však nechat svoje sako, což byla škoda, bylo to vážně dobré sako, ale zachránil si díky němu život, což jakmile proběhl dveřmi a zamknul je za sebou, bylo už snadné.
Vedle dveří stiskl tlačítko s nápisem 'Kyselinové postřikovače', v naději, že to pomůže stvůru zpacifikovat a pak odběhl hledat nové sako. Kvůli tomu neslyšel, co stvoření proneslo, zatímco se jeho kůže rozpouštěla…
"Vy…vy…hla…dit…"
"Ani nevím kvůli čemu tohle je." Stěžoval si Alto Clef ze své židle v odpočívárně. Většina starších zaměstnanců se v ní, po tom co zazněl alarm, nějakým způsobem ocitla. Možná to bylo proto, že se zrušil zákaz pití pro lidi, kteří uvíznou kvůli uzamčení a kteří zrovna nemají službu, aby, v případě že budou umírat, mohli umírat šťastně. Taky nejspíš kvůli tomu, že v téhle odpočívárně bylo SCP-294. Ti nejodvážnější a nejlepší z Nadace seděli okolo stolu a pili, co jim hrdla stačila, protože jak mohli vědět, jestli se dožijí zítřka?
"Nějaký chlápek." Dr. Agatha Rightsová to snášela trochu hůř než ostatní. Jejích posledních pár experimentů se pokazilo a u tohohle byla přesvědčená, že konečně vyjde… když se ale rozezněl alarm, všechno šlo do háje. Teď kvůli tomu pila něco, co se jmenovalo 'Romulanské pivo' a oproti ostatním toho v sobě už měla dost. "Docela hezkej."
"Jasně, tak to přesně všechno vysvětluje." zamračil se Clef. Pak přičichl ke kelímku před sebou a celý najednou ho vypil. Zašklebil se a zíral na druhou stranu stolu. "Co to kurva bylo?"
Dr. Johannes Sorts se podíval na seznam před sebou. "To měla být… nakládaná česneková vodka."
Clef se zašklebil znovu a pozoroval zbytek neoznačených kelímků na stole. Jistá forma ruské rulety, poprvé představená doktorem Brightem. Každý si z 294 objednal několik různých drinků, některých dobrých, některých špatných a pak je postupně náhodně pili. Když už nic, aspoň vás to zbavilo pachutí. Clef přes stůl hodil minci a usmál se, když dopadla do kelímku. "Tady Sortsi, vypij tohle. Ví někdo něco víc než 'Docela hezkej?'"
Mezitím co se Dr. Sorts dávil skotskou s příchutí wasabi, zvedl Dr. Everett Mann svoji minci. "Brit. Poměrně úhledně oblečený. O nějakém prázdném papíru si myslí, že má memetické vlastnosti." Vhodil minci do kelímku a sám pro sebe si přikývl. "Vezmi si tenhle Glassi." Řekl a zvedl kelímek plný něčeho černého, viskózního a mírně bublajícího.
Clef mu vyrazil kelímek z ruky a přes celý stůl na vědce skočil. Chytil svého kolegu za klopy a přirazil ho ke zdi. Sliz se rozlil na podlahu a za doprovodu bublání pomalu prožral díru do dřevěného obložení. Clef zíral Mannovi do očí se zuřivým, skoro až šíleným hněvem. "Řekl ti jméno?" zařval Clef na svého kolegu.
"Ne, ne!" Druhé ne bylo nejspíš mířeno na zbytek jeho kolegů, z nichž každý vytáhl jiné, avšak stejně smrtící zařízení. Ti Manna poslechli a poodstoupili. Clef vypadal, že si toho ani nevšiml.
"Měl sebou ještě něco? Třeba malé zařízení s blikajícími světly-"
"Co vypadá jako dildo vytvořené Star Wars fanouškama? Ano!" Mann začal normálně dýchat, jelikož ho Clef pustil a ustoupil dozadu.
"Je to on. Je zpátky. Ne. Já nechci být zase společník. Znovu ne." Podíval se na svoje přátele spolupracovníky. "Dobře. Musíme ho zastavit. Škody, které by mohl napáchat… musíme ho zastavit. Uděláme to takhle. Everette? Potřebujeme tvoji práci o padesát pětce." Mann přikývl a začal provádět telefonáty. "Sortsi? Budeme potřebovat Zametač." Johannes zbledl, ale přikývl a zahájil proceduru, potřebnou pro vyvolání věčného. "Dr. Glassi, budeš náš mluvčí, připrav si svoje psychologické triky." Glass zvedl obočí a vzdychl. "Ty starouši? Tebe neznám, jdi do prdele. Strelnikove, Fritzi, Lamente? Po vás třech potřebuju abyste sehnali kilo a půl kuličkových ložisek, 200 litrový sud lubrikantu, 27 dřevěných desek, 13 psů a něčí nevlastní dítě, které musí být zrzek." Oslovená trojice si vyměnila pohledy, pokrčila rameny a přikývla. "Rightsová…. prostě dál chlastej."
"Rozkaz šéfe!" řekla a zvedla jeho směrem sklenici.
"Dobrá, takže, chytíme ho takhle-"
"A takhle ho chytili." Dr. Gears, mezi svými přáteli Cog, zrovna dokončil svoje vysvětlení Dr. Jack Brightovi. "Opravy budou stát jmění, ale aspoň jim u toho nic neuteklo."
Bright skrz poloprůhledné zrcadlo sledoval nahého muže připoutaného ke stolu. "Spousta práce kvůli jednomu Skipovi. Vážně je nutných těch 150 kilo řetězů, svěrací kazajka a trojitá přetlaková komora?"
"Clef na tom trval. Říkal, že pracuje na lepším zadržení, ale že tohle by ho mohlo zabavit." Gears si muže rovněž prohlížel. "Je velmi hovorný."
"Dostali jste z něj konečně jméno?"
"Doktor."
"Kdo?"
"Ano."
"Doktor Ano?"
"Ne, Kdo."
"Na co se tě asi ptám?!"
"Kdo je Doktor."
"Ano."
"Teď jsme na stejné vlně."
"NEJSME NA ŽÁDNÉ VLNĚ!" Bright se zhluboka nadechl. "Ptám se tě, co je Doktorovo jméno?"
"Ne, Doktor Tso pracuje v ezoterickém zadržování v Oblasti-27."
"Kdo?"
"Ne, Tso."
"Ale co je tenhle Doktor?"
"Ne, Kdo."
Jak Bright zvedal židli vedle sebe, aby s ní přetáhl svého kolegu po hlavě, rozezněl se oblastní alarm. Oba muži se podívali skrz pozorovací okno. Za kterým byla nyní jen prázdná cela.
"Do piče." zamračil se Bright.
"Správně, agent Topič ho bez problému chytne. Věděls, že v našem týmu hraje třetího metaře?" V ten moment Bright klesl na kolena a začal křičet.
"Když už nic, tak jsou ti šmejdi aspoň vytrvalí…" mumlal si pro sebe Doktor a proklouzl do další místnosti. Touhle dobou už pochopil jejich značení a tyhle dveře byly označené jako 'Safe.' Otázka však byla, co to pro tyhle lidi mohlo znamenat… Když do místnosti vstoupil, jeho obvyklý veselý úsměv se mu pomalu vytratil ze rtů. Byla velice… barevná. Zářivé, jednoduché barvy. Na zdech visící dětské výkresy. Kostičky, vycpaná zvířata… a zrzek, který se na Doktora usmál a pak obrátil pozornost zpět ke svým hračkám.
"Co se to tady děje?" Zeptal se sám sebe a začal se k chlapci pomalu přibližovat. Něco nebylo v pořádku. Mohl jen doufat, že to zase nebude něco divného, jako ten králík, co si snědl vlastní hlavu, nebo ta poloviční kočka. Tohle vypadalo čistě jako mladý chlapec. Jaké zrůdy by takhle zamykaly chlapce? "Promiň, doufám, že neruším, ale zdáš se, že by se ti hodila moje pomoc." Doktor položil svou ruku na chlapcovo rameno. SCP-590 se na mimozemšťana podívalo a ruku Pána času přikrylo svou vlastní.
Z kůží obou stvoření se rozlilo světlo, jasné, bílé, zářivé světlo, které zahnalo všechny stíny v místnosti… a vcelku příhodně taky vyřadilo všechny kamery. Na chvíli zde byl jediný zdroj světla, uvnitř kterého se zmítaly dvě postavy… pak se ale světlo oddělilo a muži, každý zvlášť, spadli na kolena. Světlo pak postupně vyhaslo.
"Co to sakra bylo?" prolomil ticho Brit.
Zrzek se usmál. "Plán B, jak to tak vypadá." Najednou se krátce zamračil. "Ne. Neposlal tě James, že ne?" Upřeně zíral na svoje ruce a protáhl si je. "Co to v sobě máš příteli? Nikdy jsem se necítil takhle… živý."
"Jasně, hele, to je všechno strašně super, ale řekl bych, že se odsud pořád potřebujeme dostat." Doktor se otočil ke dveřím, ale 590 ho zastavil.
"Tam ne. Tudy." Začal posouvat svoje výkresy po stěně, otáčet je jedním směrem a pak druhým, dokud se zdánlivě náhodné čáry nepropojily a zeď jednoduše nezmizela. "Plány B."
"Teda!" Poprvé od doby, co sem dorazil, byl časem cestující mimozemšťan ohromen. "Můžeš nás dostat na podlaží mínus 3? Mám tam cestu ven."
"Snadno." Odpověděl chlapec. Jeho úsměv se zdál být přikovaný k jeho tváři, která byla konečně osvobozená od té zatracené masky retardace. "Plánovali jsme to, my tři… plánovali jsme to na den, kdy budu moct být konečně volný." Věděl, že mluví až moc, ale nemohl si pomoct. "Tudy dolů. Sem už nikdo nechodí. Michael nějaké chodby postavil přesně tak, aby tu nechal prostor. Někteří jeho kolegové o tom možná ví, ale nikdo to nepoužívá…" Zastavil se a položil ruku na zeď. "Á, jsme tady. Dvakrát poklepat, jednou otočit a-" Zeď se odsunula, čímž odhalila místnost plnou modrých budek, z nichž byla jen jedna správná. "Která je tvoje?"
Jak se díval na řady stovek budek, cítil Doktor, jak se mu svírají srdce. Dokud nezvedl ruku a nelusknul prsty. V přední části místnosti se otevřely modré dveře. S ironickým úsměvem se podíval na svého společníka. "Plány B." Oba se rozběhli dovnitř budky, dychtiví dostat se pryč od, no, od toho všeho. Jakmile za nimi Doktor zavřel dveře, 590, pro jeho rodinu TJ, užasle zíral kolem sebe. "Ještě chvíli vydrž příteli, dostanu nás odsud… ano, tady! Odbrzděno a mizíme! Zase jednou vstříc časovému prouuuiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiieeeeeeeeeeee!"
TJ uzavřel mimozemšťanův krk do svých rukou a od jedné ke druhé opět začalo proudit to úžasné světlo. "Máš v sobě spoustu života příteli. A já jej všechen potřebuju."
Oba dva křičeli, velmi dlouhou dobu.