Nemůžu se hnout.
To je má první myšlenka, když do mého těla vstoupí vědomí.
Vzbudil jsem se a nemůžu se pohnout.
Zkouším přinutit končetinu k pohybu. Při mém pokusu zaskřípe. Je pevně připevněná ke stěně. Snažím se pohnout krkem, ale náhle cítím strašlivý tlak, jež ho drží na místě.
Ta zeď. Jsem v kruhové studni, stěny kolem tvoří šedivé kamenné cihly a lesknou se vlhkostí. Voda mi stéká přes ruce a nohy pode mě. Studna se pozvolna plní jak dovnitř teče víc vody.
Rozhlédnu se jak nejlépe dovedu. Tedy, pohlédnu do prázdnoty pod sebou. Nevidím žádný pohyb, protože nevidím nic. Světlo shora se odráží na vodě, jež se hrne dovnitř, ale temnota dole je neproniknutelná.
Pak se začnu hýbat. Stejný tlak, který byl na mém krku teď cítím po celém těle. Moje končetiny se pevně drží kamene kolem, ale kloužou. Potápím se do hlubiny.
Hlouběji.
Vidím jak se voda pode mnou kupí, ale ten svit je pryč. Je to kalná černota.
Hlouběji.
Moje nohy jsou pod hladinou.
Hlouběji.
Celé mé tělo je potopené.
Hlouběji do temnoty.
Nemůžu dýchat. Nemůžu dýchat a něco je kolem. Něco je tu se mnou. Něco tu je a kouká to na mě a
Vzbudíš se. Je to náročné, jako vždy. Sluneční paprsky už se hrnou skrz okno do tvé tváře, jako nepříjemná ale užitečná výmluva proč vstát z postele. Dnes máš práci a ranní doprava se s nikým nemazlí. Tvá mysl je rozespalá, ale oproštěná od hrůz, které se ti předchozí noci zdály.
Chce se ti dopřát ranní sprchu, tak si ji dáš.
Zjistíš, co se podává ke snídani.
Vydáš se na cestu do práce.
Pracuješ se zápalem ve své práci.
Vracíš se zpět domů, kde sleduješ televizní noviny.
Jdeš spát.
Vzbudím se před něčím bezedným. Hledí to na mě, jako slunce o bezmračném dni. V černé temnotě to vystupuje a mizí z dohledu, aniž by se to hnulo, svítí to bez vyzařování světla. Vyžaduje to mou pozornost a bolí mě z toho oči.
Je to příliš velké. Nevejde se to do dusivé temnoty a kalu, v němž se vznáším, do hrubého kamene, jež obepíná moje končetiny. Přepíná se to po okraj, a přesto se to vpíjí dovnitř. Hledím na chřtán té věci a na její hrdlo, ale nedokážu poznat, kde studna končí a ta věc začíná.
Myslím, že je to had. Má dvě boulovitá místa, jež by mohly být oči, zírající na mě bez mrkání. Šupinami se to podobá okolním cihlám, stínově šedivá jež se vpíjí do jasně zelené.
Jsem vytrhnut ze svého zaujetí náhlým škubnutím. Moje končetiny se škrábou o okraj jámy. Cítím, jak pod tlakem ztuhly.
Tlak.
Jsem pomalu mačkán do tlamy oné věci. Tupá bolest za očima roste, jak ta věc zabírá víc a víc mého zorného pole.
Tehdy se dostanu dostatečně blízko na to, abych viděl zuby.
Jsou příliš ostré a příliš blízko a je jich příliš a je jich příliš mnoho a já jsem vtažen dovnitř, kde se tisknou na mou kůži a
Vzbudíš se. Je to náročné, jako vždy. Sluneční paprsky už se hrnou skrz okno do tvé tváře, jako nepříjemná ale užitečná výmluva proč vstát z postele. Dnes máš práci a ranní doprava se s nikým nemazlí. Tvá mysl je rozespalá, ale oproštěná od hrůz, které se ti předchozí noci zdály.
Zvedneš se z postele a dáš si sprchu. Voda přes tebe stéká, ale ty se zhluboka nadechneš. Hezká horká sprcha je jedna z mála věcí v životě, kvůli kterým se probouzíš. Setrváš v tom momentu, aspoň chvíli. Upřímně se probouzíš o trochu dřív, čistě proto abys využil toho času tady. Podíváš se k oknu. Nejdříve se ti nelíbilo mít portál do venkovního světa hned vedle tvého nahého těla, ale něžný sluneční svit, jež skrz něj proniká tě nakonec přesvědčil. Popravdě, zatímco obdivuješ kamenickou práci a protahuješ se, dochází ti se už že nejspíše nikdy nevzdáš svojí bezbariérové sprchy.
Zjistíš, co se podává ke snídani.
Vydáš se na cestu do práce.
Pracuješ se zápalem ve své práci.
Vracíš se zpět domů, kde sleduješ televizní noviny.
Jdeš spát.
Nevzbudím se. To by vyžadovalo změnu pozice, otevření víček, nabytí vědomí.
Pouze, jsem, snáším se dolů a dál dolů.
Temnota byla nahrazena všudypřítomnou šedí, která není světlem ale ani temnotou. Bolest, kterou jsem cítil za očima byla nahrazena tupým chladem. To samé se nedá říct o zbytku mého těla.
Není to tak úplně bolest. Je to jakési kyselé teplo. Ten pocit se dotýká každého koutu mého bytí, proniká do mého nitra. Stačí to k tomu, aby se mi zježily chlupy, ačkoliv necítím svou kůži.
Nějak, přestože jsem lapený. Na kraji uvědomění cítím bodavou bolest. Není to jako bodnutí, ale spíše dlouhé, pomalé říznutí směrem vzhůru. Není to v jediném bodě, ale spíše v okruhu kolem mě. Připadám si, jako kdybych byl tažen tunelem plným jehel.
Pokouším se nějak vzdorovat, jakkoliv. Když vzdoruji řezání se zhorší, změní se z jehel na nože.
Odevzdám se tomu a klesám dál.
Řezání brzy zmizí.
Tady je to jemnější.
Připadám si, jako kdybych byl skoro v klidu.
Šeď je narušena. Něco vidím.
Snažím se zaměřit. Tvar tunelu se mi znovu objeví před očima. Část přede mnou je fyzická, narušuje prázdnotu kolem. Ten tunel má nechutné slizké odstíny šedivé, hnědé, černé a oranžové.
Jsem do něj natlačen. Znovu se rozhlížím a vidím ve stěnách věci, které nejsou lidé, ale mají tvar lidí a když se více zaměřím na detaily, vidím tváře, jež nemají
Vzbudíš se. Je to náročné, jako vždy. Sluneční paprsky už se hrnou skrz okno do tvé tváře, jako nepříjemná ale užitečná výmluva proč vstát z postele. Dnes máš práci a ranní doprava se s nikým nemazlí. Tvá mysl je rozespalá, ale oproštěná od hrůz, které se ti předchozí noci zdály.
Zvedneš se z postele a dáš si sprchu. Voda přes tebe stéká, ale ty se zhluboka nadechneš. Hezká horká sprcha je jedna z mála věcí v životě, kvůli kterým se probouzíš. Setrváš v tom momentu, aspoň chvíli. Upřímně se probouzíš o trochu dřív, čistě proto abys využil toho času tady. Podíváš se k oknu. Nejdříve se ti nelíbilo mít portál do venkovního světa hned vedle tvého nahého těla, ale něžný sluneční svit, jež skrz něj proniká tě nakonec přesvědčil. Popravdě, zatímco obdivuješ kamenickou práci a protahuješ se, dochází ti se už že nejspíše nikdy nevzdáš svojí bezbariérové sprchy.
Tvá vidlička se zabodne do sousta na talíři. Zbytky. Nic zvláštního, ale zato něco rychlého a dobrého. Všechno se dá sníst to dáte do mikrovlnky na dost dlouho. Nevýhoda je, že to chce nutnou dávku vůle, abys celou tu parádu prostě nepřeskočil. Tvá vidlička se škrábe tam a zpátky po talíři. Narozdíl od většiny lidí, tobě se ten podivný zvuk líbí: představuje fakt, že se ti povedlo splnit povinnost, kterou na tebe uvrhlo tvé vlastní tělo.
Vydáš se na cestu do práce.
Pracuješ se zápalem ve své práci.
Vracíš se zpět domů, kde sleduješ televizní noviny.
Jdeš spát.
Jsem naživu. Moje tělo je znovu zbudované, moje končetiny jsou odpoutané. Navzdory všemu jsem naživu a mohu myslet, dýchat a hýbat se.
Nechci se hýbat, nechci dýchat.
Jsem pohřbený s mrtvými. Stěny kolem mě jsou plné mrtvol, vzduch je plný hniloby.
Stáhnu se zpět, abych se vyhnul dotknutí jejich vysušených těl. Několik mrtvol je v tak podivných pozicích, že se jim nemohu vyhnout a dotýkám se jich při svém pádu do pekel.
Několik těch mrtvol je čerstvých. Jejich obličeje jsou bledé a bez výrazu. Tupé, dokonce. Ať už zemřeli jakkoliv, rozhodně nerozuměli tomu, co se jim dělo.
Snažím se na ně příliš nedívat, ani nedýchat příliš zhluboka, zatímco se nořím hlouběji a hlouběji.
Vzduch je stále hustší a hustší.
Je tu opar a v něm postavy a přede mnou je
Vzbudíš se. Je to náročné, jako vždy. Sluneční paprsky už se hrnou skrz okno do tvé tváře, jako nepříjemná ale užitečná výmluva proč vstát z postele. Dnes máš práci a ranní doprava se s nikým nemazlí. Tvá mysl je rozespalá, ale oproštěná od hrůz, které se ti předchozí noci zdály.
Zvedneš se z postele a dáš si sprchu. Voda přes tebe stéká, ale ty se zhluboka nadechneš. Hezká horká sprcha je jedna z mála věcí v životě, kvůli kterým se probouzíš. Setrváš v tom momentu, aspoň chvíli. Upřímně se probouzíš o trochu dřív, čistě proto abys využil toho času tady. Podíváš se k oknu. Nejdříve se ti nelíbilo mít portál do venkovního světa hned vedle tvého nahého těla, ale něžný sluneční svit, jež skrz něj proniká tě nakonec přesvědčil. Popravdě, zatímco obdivuješ kamenickou práci a protahuješ se, dochází ti se už že nejspíše nikdy nevzdáš svojí bezbariérové sprchy.
Tvá vidlička se zabodne do sousta na talíři. Zbytky. Nic zvláštního, ale zato něco rychlého a dobrého. Všechno se dá sníst to dáte do mikrovlnky na dost dlouho. Nevýhoda je, že to chce nutnou dávku vůle, abys celou tu parádu prostě nepřeskočil. Tvá vidlička se škrábe tam a zpátky po talíři. Narozdíl od většiny lidí, tobě se ten podivný zvuk líbí: představuje fakt, že se ti povedlo splnit povinnost, kterou na tebe uvrhlo tvé vlastní tělo.
Nechce se ti do auta, ale vyrazíš do provozu. Vždycky jsi měl pocit, že jízda autem byla za trest. Zácpy jako ta, do které se ti právě podařilo vjet, ti vždycky lezly na nervy. Prostě se ti chce jenom vypnout mozek, ale víš že musíš dávat aspoň minimální úroveň pozornosti, abys v zácpě pomalu jet dál. Při té nudě si prohlížíš své dopravní spoluvězně. Všichni jsou stejně apatičtí, jako ty, tedy pokud jim přes skla vůbec vidíš do tváře.
Pracuješ se zápalem ve své práci.
Vracíš se zpět domů, kde sleduješ televizní noviny.
Jdeš spát.
Jsem bombardován. Moje smysly byly namixované na kaši a je těžké rozpoznat který pocit patří ke kterému stimulu.
Opar se rozšířil. Už to není jenom špinavá mlha, ale světlo, které oslepuje oči, emoce která překrucuje můj jazyk, nota co zní skrze celé moje bytí. Všechno se to mísí dohromady, chuť za mýma očima, intonace jež mě hladí po kůži, zápach co si našel cestu do mojí mysli a mého krku.
Vypráví to příběh. Mnoho příběhů, ale přesto jeden jediný. Tapisérii z jednoho vlákna. Kaluž mnoha barev, rozmýchaných bez ladu a sladu. Mnohobarevné kolo, které vytváří nové obrazy jak svým otáčením dorůstá a couvá. Rorschachův test, kde každý úhel odhaluje novou inkoustovou končetinu.
Myšlenka, ne, hlas se mi prožene myslí:
"Tohle je příběh světa a jeho lidí."
Z toho všeho vidím nespočetné postavy, tvary, tečky bytí, jak se zvedají. Pohybují se a třesou a žijí a dýchají a dělají a jsou a umírají.
Něco je špatně.
Nejsem si jistý, co to je. Část mě říká, že je to ruka. Další, že je to tužka. A ještě jiná vidí kurzor, nebo meč, či plamen. Jde to dovnitř. Přikrávka se kroutí, barva se smísí do šedivé splašky, paprsky kola se srazí dohromady, inkoustová skvrna zkolabuje do jediného bodu.
Tohle je špatně. Je toho příliš. Je toho všecho příliš moc a snažím se to vytěsnit, ale ten hlas je naléhavý:
"Jsi tady aby
Vzbudíš se. Je to náročné, jako vždy. Sluneční paprsky už se hrnou skrz okno do tvé tváře, jako nepříjemná ale užitečná výmluva proč vstát z postele. Dnes máš práci a ranní doprava se s nikým nemazlí. Tvá mysl je rozespalá, ale oproštěná od hrůz, které se ti předchozí noci zdály.
Zvedneš se z postele a dáš si sprchu. Voda přes tebe stéká, ale ty se zhluboka nadechneš. Hezká horká sprcha je jedna z mála věcí v životě, kvůli kterým se probouzíš. Setrváš v tom momentu, aspoň chvíli. Upřímně se probouzíš o trochu dřív, čistě proto abys využil toho času tady. Podíváš se k oknu. Nejdříve se ti nelíbilo mít portál do venkovního světa hned vedle tvého nahého těla, ale něžný sluneční svit, jež skrz něj proniká tě nakonec přesvědčil. Popravdě, zatímco obdivuješ kamenickou práci a protahuješ se, dochází ti se už že nejspíše nikdy nevzdáš svojí bezbariérové sprchy.
Tvá vidlička se zabodne do sousta na talíři. Zbytky. Nic zvláštního, ale zato něco rychlého a dobrého. Všechno se dá sníst to dáte do mikrovlnky na dost dlouho. Nevýhoda je, že to chce nutnou dávku vůle, abys celou tu parádu prostě nepřeskočil. Tvá vidlička se škrábe tam a zpátky po talíři. Narozdíl od většiny lidí, tobě se ten podivný zvuk líbí: představuje fakt, že se ti povedlo splnit povinnost, kterou na tebe uvrhlo tvé vlastní tělo.
Nechce se ti do auta, ale vyrazíš do provozu. Vždycky jsi měl pocit, že jízda autem byla za trest. Zácpy jako ta, do které se ti právě podařilo vjet, ti vždycky lezly na nervy. Prostě se ti chce jenom vypnout mozek, ale víš že musíš dávat aspoň minimální úroveň pozornosti, abys v zácpě pomalu jet dál. Při té nudě si prohlížíš své dopravní spoluvězně. Všichni jsou stejně apatičtí, jako ty, tedy pokud jim přes skla vůbec vidíš do tváře.
Posadíš se u svého stolu a vrhneš se do práce. Tvůj počítač je jediný v budově, který se zapne, ale na tom nesejde. Produkce pokračuje. Sedíš za svým stolem, abys zařadil čísla a spočítal jména. Jsi jediný, kdo se může pokusit v tom najít nějaký smysl. Televize v odpočívárně ukazuje prosebné nouzové vysílání, ačkoliv se budově nedostává dostatku elektřiny, stejně jako kdekoliv jinde ve vesmíru. Lidé, co vysílají signál se rozhodli použít více ezoterických prostředků přenosu. Tvůj spolupracovník zamumlá jakousi modlitbu k * když se mu podaří vylít šálek kafe na jiného pracovníka. Pracovník nepřestává být produktivní. Těšíš se, až se ti podaří dostat k autu.
Vracíš se zpět domů, kde sleduješ televizní noviny.
Jdeš spát.
%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%% //////* %%%%%%%%%%%%%%
%########################################(##,,,,,,,,* ###############
%######################################## ,,,,,,,,,, ###############
%#################################### # ,,,,, ,,,,, (##############
%#####################################. ,,,,,, ,,,,,,###############
%##################################### ,,,,, *,,,, ##############
%#################################(## ,,,,, *,,,,,###############
*(#### ####.##################### ,,,,,* ,,,, ###############
#,,,,,* # ################# #.,,,,, ,,,, ###############
#,,,,,,,,,,,,, ### ### /##### ,,,,, ,,,, ###############
#,,,,*,,,,,,,,,,,,,,, ## ##,,,,,, ,,,, ##############
,,,,,, *,,,,,,,,,,,,,,,. ,,,,, ,,,, ,############
%( ,,,,, ,,,,,,,,,,,,,,,, ,,,,. ##(###########
%## *,,,,, .,,,,,,, ,,,,/#####,#########
%### ,,,,,* ,,,,, ##########
%######.,,,,, ,,,,,,,* #* ##
%###### ,,,,,, ,,,,,,,,,,,,,,,
%######### ,,,,, / ,. , *,,,,,,,,,,,,,
%######## ,,,,,, , ,, .,* *,,,,,,
%########### ,,,,,, ,, ,,,, .,
%########## #* ,,,,,, ,, ,,, ,, ,
%########## ,,,,,, , ,,,, ,,
%############# ,,,,, . ,,%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%* ,,,
%########## ( ,,,,, ,%%%%%%%%%%%%%%. *%%%* ,,,,,,,,,
%########## ,,,,, %%%%%%%%%%%%%% %%%%* ,,,,,,,,,,,,,
%########## ,,,,, %%%%%%*%%%%%%%%% %%(,,,,,,,,, ##
%######## ,,,,,. %%%%%% /%%%%%% %(,,, ## #####
%#######. ,,,,, %%%%%%%%, ,%( % (, #(# #########
%######( ,,,,, %%%%%%%%%%%%%% %% (, .###########
%### ,,,,,. *,,,%%%%%%%%%%%%% %%* (, #############
%#### ,,,,, .,,,,,,,,,%%%%%%%%%( #% #%% %%(, #############
%,#, ,,,,, *,,,,,,,,,,,,. %%%%%%%# %%( %%%% %%%(, ##########
%# ,,,,,. ,,,,,,,,,,,,, . ##%%%%%% *%%%..%%%%%%%%(, ###.#########
% ,,,,,,,,,,,,,,,,,* ### ####%%%%%% %%%%% %%%%%%%%(, ############
,,,,,,,,,,,,, (## #########%%%%/ %%%%%% %%%%%%%(, ###########
#,,,,,,,, ,##(### ############## ,,,,,, ,,,, #############
#,,, ## ############################ ,,,,, ,,,,, ##########
##### ############################### ,,,,,, ,,,,* ############
%####(################################## ,,,,,* ,,,,, ,###########
%###########################################/ ,,,,,,,,,, ############
%########################################### ,,,,,,,,, ###########
%########################################## ,,,,,,, ##########
%###############################################* *,,,,, ############
%##############################################.( ,,,, ############
%################################################## ,, #########
%################################################## # , ###########
%##################################################### .##########
%##################################################### #, #########
%##########################################################,#########
%####################################################################
"Dobré ráno!"
Dunivý zvuk tě s trhnutím probudí.
Nejsi ve své posteli. To by bylo přijatelné, vzhledem k tomu, že jsi včera večer usnul na svém gauči, když jsi sledoval televizní noviny. Problém je, že nejsi ani ve svém domě.
Jsi v knihovně a před tebou stojí Vrchní Knihovník.
"Ach, vyděsil jsem tě? Výborně! Spaní je špatná knihovnická etiketa."
Had před tebou je tak obrovský, že jak tvoje mysl tak narativa vzdaly pokusy o to jej pochopit, a namísto toho se rozhodly, že jej budou považovat za velkého asi jako planeta, ovšem délka jeho těla se táhla do nekonečné dáli z jámy před tebou. Jeho opeření je křiklavé, s trochou papouščí zelené jako nejhlavnější barvy. Na můstku jeho čenichu sedí čtecí brýle.
Mezi všemi těmi nadávkami, které vypustíš z úst, se ti podaří zeptat— velmi nezdvořile— co je zač.
"Jsem vedoucí knihovník tohoto skvělého podniku. Pokud budeš chtít něco víc, budu očekávat, že si vymyješ pusu, než se znovu zeptáš."
Došel ti dech, vlivem toho všeho křičení a nadávání, takže pouze znovu zamumláš otázku, tentokrát více prosebně.
"Já jsem Had Vědění obtočený kolem Stromu Života. Je to pro tebe dostatečně tajemné?"
Rychle přejdeš z šokovaného výrazu na podrážděný.
Když si dopřeješ chvíli (ve skutečnosti hned několik, ale had zůstává trpělivý) aby ses uklidnil, vychrlíš ze sebe potopu otázek.
Kde to jsi?
"V knihovně. Té Knihovně. Poutníkově Knihovně. Než se zeptáš, jsme daleko od toho, co bývalo tvým domovem."
Nejsi si jistý, jak si to máš přebrat.
Kdo je on?
"Mám mnoho přízvisek. Nahaš, Jörmungandr, Quetzalcoatl, Archon, Satan. Ananta Šéša."
To poslední jméno na tebe vyřkne s jakousi tíhou, jako kdyby očekával, že ho rozpoznáš. Význam této zprávy je ti ztracený, ale nesejde na tom: nejsi tím správným publikem.
Jak jsi se sem dostal?
"Pomysli zpět na své sny. Tam leží tvá odpověď."
Vybaví se ti náhlé uvědomění posledních pěti nocí. Raději si nebudeš připomínat své zkušenosti, alespoň ne v tuhle chvíli.
Proč jsi tady?
"Abys byl zachráněn z hořícího " Taškentu. Podařilo se mi tě zachovat i tvou mysl, alespoň do bodu, kdy jsem musel ustoupit a vyplivnout tě zde."
Nechce se ti přemýšlet nad tím, jak doslovně to myslel.
Hořící Taškent?
"Zamysli se znovu nad svým probuzením. Pověz mi, bylo něco v nepořádku?"
Ou. Ou. Dojde ti, že něco nebylo správně. Mnoho věcí bylo špatně.
Co, co se stalo?
"Realita, tak jak ji znáš, byla vhozena do hrnce a zamýchána. Následkem toho se božské hrášky smísily s memetickými mačkanými bramborami a mimovesmírnou nádivkou. Bohové svedli válku, fyzika se rozbila, noosféra se obrátila naruby. Budeme si o tom moct promluvit později."
Je něco špatně?
"Ano. Dorazila nová zásilka knih z Vesmírné větve 9g55-yO8ψ-P. Budu to muset jít seřadit."
A co máš mezitím dělat ty?
"Zůstaň tady a odpočívej. Mám pro tebe plány, ale raději bych tě nezaplavoval informacemi víc, než už jsem udělal. Přečti si nějaké knihy, aby ti ubíhal čas. Přeci jenom jsi v knihovně."
Tu noc se ti spí dobře.