SCP Nadace

[フレーム]

---

[フレーム]

Pán darů je božská bytost, která tvrdí, že umožňuje lidskou apoteózu — proměnu lidí v božské bytosti. Někteří věří, že se fyzicky manifestoval v 10. století, avšak na tuto událost dějepisné záznamy zapomněly. Malá skupina jeho vyznavačů jej považuje za onu hybnou sílu rozvoje lidské moudrosti z dob minulých a usiluje o jeho návrat do světa, aby je dovedl k apoteóze.

Jeho symbolická esence má mnoho společného s dalšími archetypálními postavami, které se nacházejí na pomezí zvířat, lidí a bohů. Tyto podobnosti mohou vycházet ze společného původu, nebo jsou možná jen projevem monomýtu, který odráží základní otázku, co to znamená být člověkem.

Vlastnosti:
Pán darů je božská bytost, a jako taková sestává především z duchovní energie. Přesto se alespoň jednou zhmotnil a tvrdí, že tak učinil i v dávné minulosti. Jeho poslední tělesná schránka měla podobu obřího humanoida s mnoha mechanickými zařízeními vsazenými do jeho těla. Během svého posledního zjevení pozměnil jednoho člověka instalací implantátů podobných těm svým a vyslal ho šířit jeho učení jako svého apoštola.

Povaha:
Pán darů tvrdí, že netouží po uctívání ani poslušnosti, nýbrž chce přetvořit lidstvo v novou formu s božskými schopnostmi. Pohrdá lidskými institucemi, náboženstvími, mravními systémy a vládami. Opovrhuje konzervatismem všeho druhu a vybízí k redefinici lidství.

Historie & Přidružené strany:
Někdy v 10. století n. l. se Pán Darů zjevil někde v pohoří Atlas, kde osvítil svého apoštola a začal shromažďovat malou skupinu následovníků. Tito stoupenci se nejprve střetli s muslimy, kteří je považovali za nebezpečné odpadlíky a ztotožňovali Pána Darů s Iblisem; později bojovali s křesťanskými královstvími severního Španělska, která si je zřejmě spletla s islámskými útočníky. Jeho učení se rozšířilo na sever do Španělska a na východ po celé severní Africe, dnes však z tohoto hnutí zbylo jen velmi málo. Apoštol byl považován za nesmrtelného, avšak i on se ztratil v proudech historie.

Neexistují žádné tradiční historické záznamy ani lidová slovesnost, které by tyto události zaznamenávaly, a je tedy možné, že byly nadpřirozenými prostředky zastřeny nebo vymazány z lidské paměti.

V roce 1975 začala Maria de Guzmanová komunikovat s přívržencem Pána Darů jménem Israfil; většina našich znalostí pochází právě od něj.

Pán nás učí, že k nám již jednou sestoupil. On je tím, co dalo člověku oheň a odlišilo nás od zvířat.

Pán seděl po dlouhá staletí sám, odloučen od lidstva závistivými bohy.

Pán darů byl zrazen svým vlastním apoštolem. Armády chalífa Al Hakama přišly a rozčtvrtily ho. Zavraždily všechny, kdo následovali jeho učení. Zničily všechna naše díla. Nechaly svět na nás zapomenout.

— Israfil (promlouvající skrze Marii de Guzmanovou)

Od té doby de Guzmanová nadále zprostředkovává komunikaci s Israfilem a kolem sebe si shromáždila malou skupinu následovníků, kteří se snaží dosáhnout apoteózy. Tvrdí, že rasová paměť z doby zrodu lidské moudrosti, za kterou vděčíme Pánu Darů, je původcem bájí o krádeži božského ohně po celém světě, přičemž ji spojují s neo-ofitským hadem moudrosti.

Přístup:
De Guzmanová tvrdí, že je možné přivolat Pána Darů do fyzické podoby. K tomu by byla zapotřebí část jeho těla (která podle nich přežila v tajné hrobce a je prakticky nesmrtelná) a mocné místo, kde se v minulosti zjevoval. Ona a její stoupenci, kteří věří v Israfilova zjevení, v tuto chvíli pátrají po obojím.

V království León, roku předposledního osmého vlády krále Bermuda, vytáhlo vojsko Maurů z Córdoby a střetlo se s armádou Království na poli severně od Simancasu. Zatímco bitva zuřila, dorazil druhý oddíl Maurů, nesoucí praporce emírových vojsk, spolu s jezdci z Kastilie. Ti vstoupili v jednání s velitelem Leónských, sirem Alfredem de Simancas, a poté spojili své síly s Leónci proti nájezdníkům. Říkalo se, že první skupinu Maurů vedl pekelný žoldák, vyslaný samotným Ďáblem, a tak se stalo, že mohamedáni i křesťané s potěšením bojovali bok po boku proti němu.

Na podzim léta Páně 1089 došla zpráva k toledskému arcibiskupovi o prokleté jeskyni u pramene v onom kraji, kde prý ďábel ukryl svého žoldáka po bitvě s Leónskými, aby tam setrval až do dne Posledního soudu. Říkalo se, že kdo sestoupí do té jeskyně, tomu onen ďábel promluví, a že tak již někteří učinili. I stalo se, že jeho Milost mě povolala z mé samoty, abych se s tím ďáblem utkal a zahnal ho zpět do pekel.

Vydal jsem se tedy na ono místo, ač zprvu se lidé báli mi je ukázat. Nakonec, když jsem vykonal několik malých zázraků a uzdravení, zavedli mě dolů k jeskyni. Tam zazněl hlas a mluvil o věcech, které církev pokládá, v duchu toho, co uvádí Hippolytos podle výkladů Ireneových, za kacířství, ale nebyl jako jiní ďáblové, které jsem kdy potkal, a přes veškerou mou dovednost se mi jej nepodařilo zapudit. Proto jsem povolal kosti země a cestu do jeskyně jsem zapečetil, ačkoliv jsem ponechal průduch, jímž mohl dále téci pramen.

Zvláštní bylo, že když jsem se do toho místa vrátil při zakládání univerzity v Salamance, žádný muž ani žena v onom městě si nevzpomínali na příběh o ďáblově jeskyni, dokonce ani ti, s nimiž jsem při své první návštěvě hovořil.
— Kroniky Bílého mnicha z Tours

Bylo to tehdy [při pěší túře poblíž přehrady Sidi el Barrak v Tunisku], když jsem narazil na tuto zvláštní skupinu magotů. Projevovali mnohem vyšší míru opatrnosti a spolupráce než jiní zástupci tohoto druhu, a tak jsem se rozhodl pokusit se s nimi navázat kontakt. Místo na smyslech založeném zvířecím polovědomí, jaké jsem očekával, jsem narazil na jednu mysl s jasnou identitou, poněkud cizí, ale plně uvědomělá.

Tato mysl byla telepatickým celkem sdíleným celou tlupou. Věřila, že existuje už více než čtyřicet generací svých opičích členů, a mohla by být fakticky nesmrtelná, pokud se tlupa bude nadále rozmnožovat. Zpočátku byla podezíravá, ale dokázal jsem jí, že nejsem jako ostatní lidé, a to nejen kvůli svým psychickým schopnostem. Byla osamělá, protože po tisíc let s nikým nekomunikovala, a brzy jsme se stali přáteli.

Tato opičí mysl sdílela mlhavé vzpomínky na to, že kdysi bývala obyčejnou skupinou chytrých, ale ještě neuvědomělých zvířat. Obraz obrovské bytosti, tyčící se nejen nad opice, ale i nad lidi, byl úchvatný (snad tak vysoký, jako dvě desítky opic naskládaných jedna na druhou). Tato bytost s nimi provedla něco, co bylo nesnesitelně bolestivé, ale zároveň je to přetvořilo. Od té chvíle byly opice jednou myslí, s chápáním a rozumem na úrovni člověka, či dokonce ještě vyšší.

Toto bytost sdělila své přání pozvednout všechny věci na ještě ušlechtilejší úroveň vědomí a vysvětlila, že tuto tlupu použila jako experiment. Řekla, že plánuje použít některé ze svých ozkoušených technik i na lidstvo. Zeptal jsem se opičího vědomí, co se stalo s tímto obrem, ale to to nevědělo, protože krátce nato uprchlo.

Zeptal jsem se také, proč se i přes takové schopnosti rozhodlo žít v divočině jako běžná tlupa opic. Odpovědělo, že během uplynulého tisíciletí vidělo lidské činy, vzestupy a pády království, válku za válkou, mýcení svého lesa i nikdy nekončící proud lidmi způsobeného utrpení, a že v tom všem nevidí žádný smysl. Musel jsem uznat, že je možná skutečně moudřejší než my.
— Sean Wexford, V tajemném království Dido

Nevím, jestli to s tím nějak souvisí, ale koncem osmdesátých let jsem dělal konzultanta pro Zloděje. Našli tehdy něco v poušti ve Španělsku, v roce 1988. Viděl jsem z toho jen část, ale to, co jsem zahlédl, byla paže obra, na které byla připojena složitá protéza. Ta věc doslova sálala silou. Dělali jsme aetherické snímkování a studii aury a jak paže, tak i ta protéza vyzařovaly EVE. Protéza sice víc než maso, ale oboje toho v sobě mělo hodně. Byl jsem samozřejmě vázaný mlčenlivostí pomocí geise, ale hoši asi nepočítali s tím, že půjdou ke dnu, a tak to kontraktní zaklínadlo přestalo platit hned, co museli zavřít krám.
— Bill Pastor, Choronzon Consulting

Stalo se tak, že mě, Rashida, Strážce Lvích bran, oslovila Maria de Guzmanová ohledně Pána Darů. Našla místo Jeho posledního příchodu, kde jeden z jeho učedníků postavil dům. V tom domě měl učedník děti a ty děti měly také děti a tak dále, po dlouhé generace, vše tajně ve službě Toho, kdo pozvedne lidstvo. Oslovila učedníka, který tam nyní bydlí, Ahmeda, a ten jí dovolil u něj setrvat. Požádala mě, abych jí pomohl znovu Jej přivolat do těla, aby nám mohl dát své dary a zdokonalit nás. Mezitím jsem získal familiára, krysu, vyšlechtěnou z těch, které Zloději zkřížili s tělem Pána. Tak jsme se tam sešli, abychom Jej přivolali.

Obdrželi jsme skrze kartomancii malé varování a očekávali potíže, ale ne onu zlou bouři, která se na nás strhla. Prodrali se skrze naše stráže jako blesk noční oblohu. Ustoupil jsem do hloubky domu a snažil se vyvěštit, co nás napadlo. Viděl jsem čtyři válečníky pohybující se s brutální rychlostí, jejich rány se zavíraly stejně rychle, jak vznikaly. Cítil jsem, jak krev božského původu mého familiára k nim volá, jako menší část k většímu celku. Bylo to tělo samotného Pozdvihovatele! Tito nesmrtelní tvorové se nebáli bolesti ani smrti, protože, jak jsem sám viděl, se ze smrti vždy vrátí v novém těle.

Někdo, podobně jako u Frankensteina od Shelley, osvobodil Prométhea a stvořil nového Adama. Je jasné, že tito noví tvorové slouží buďto Paličům knih, nebo Žalářníkům, ale měl jsem pocit, že se dosud ještě nestali tím, čím mají být. Možná nás mohou provést, podobně jako apoštol za dávných časů, do apoteózy!

Vědí, že využívají těla Pána Darů ke štvaní jeho samého? Nebo byli svázáni s námi, s mým familiárem, zákonem soucitu a přivedeni k našemu setkání osudem?

Když si přišli i pro mě, nechal jsem Drtiče končetin, aby je přivítal, a sám jsem utekl do Knihovny, abych mohl sepsat tento příběh.
—Rašíd, Strážce Lvích bran

Přepisy seancí Marie de Guzmanové lze najít v knize Učení Israfilovo od Juana Carlose de Guzmana.

الدرب الصاعد (nebo الطريق التصاعدي) je údajně grimoár z 11. století popisující rituály k vyvolání Pána Darů nebo příručkou k sebeřízené apoteóze, popřípadě obojím. Nejsou známy žádné dochované kopie.

Jelikož téměř vše, co víme, pochází z jediného zdroje a ten navíc údajně skrze seance, existuje dobrý důvod k tomu být skeptický. Existuje vůbec Pán Darů? A pokud skutečně existoval a byl aktivní ještě v 10. století, proč si na něj téměř nikdo nevzpomíná (dokonce ani Knihovna nemá víc než vágní náznaky a útržkovité šeptání)? Opravdu se snaží docílit lidské apoteózy? A je apoteóza vůbec cílem, o který stojí usilovat, obzvlášť pokud znamená zříci se své lidskosti?

Pokud tahle věc skutečně existuje, a to je velké pokud, chce nás rozebrat a přeskládat do "bohů", což zní jako nějaká lo-fi verze Sítě Zbožných, ale budiž. Každopádně, pokud je tohle skutečné a chce nás přetvořit v post-lidské magické nadlidské kyborgy a přitom se tvářit, že překonalo koncepty dobra a zla, tak je to v podstatě Nyarlathotep, ne? Může mi někdo vysvětlit, jak je vyvolání něčeho takového dobrý nápad?
— S. R.

Možná už Azazela ani nepotřebujeme. Není snad pravda, že oheň už je stejně náš? Proč bychom se nemohli k apoteóze dovést sami? Azazel se nikdy nechtěl stát bohem, ale my jsme ho jím stejně učinili. Možná jsme to od začátku měli udělat sami.

Pokud by nám bylo božství darováno, nebyli bychom navždy podřadní vůči tomu, kdo nám ho dal? Myslím, že jsme se naučili špatnou lekci. Poprvé nás zkusil učit tím, že oheň ukradl, my jsme od něj přesto začali žebrat, aby nám ho předal. Ne! Měli jsme ho naopak ukrást my od něj.

Myslím, že Prométheovy Laboratoře svému jménu dostály. Byli odvážní, zatímco my jsme váhali. Vytrhli oheň a utekli. Zatímco my jsme stále klečeli.

Musíme najít tyto Prométheovce, ty nadlidské bojovníky, kteří dali Rašídovi lekci. Musíme je osvobodit z pout, aby mohli na oplátku strhnout okovy nám všem.
— Čarodějnice Ulyana

Tohle všechno jsou jen samé kecy. Mluvím s Kojotem každý den a podle něj to byl on, kdo ten oheň ukradl.
— Havran Dalekochodec

. Pokud se vůbec skutečně staly.

. Al Hakim II. byl chalífou v Córdobě mezi lety 961–976 n. l.

. Vězte, ó věřící, že tento přízrak apoštola lže! Bohotvůrce, jenž se učinil smrtelným, umíral a ve smrtelné agónii se zoufale snažil proměnit nás v bohy. Bylo to právě v této zoufalé chvíli, kdy bylo tolik z nás pobito.

. Tvrzení, které je všeobecně zpochybňováno, zejména těmi, kteří věří v existenci šibalského boha nebo lidového hrdiny, jimž je tento čin připisován (např. Mātariśvan, Māui nebo Prometheus).

. Bermudo III (r. 1028-1037)

. Roku 1094 n. l. Bílý mnich zřídil Cestu, která dodnes spojuje univerzitní knihovnu s Horním křídlem Síně ropuchy

. Porovnal jsem svazek Knihovny s foliem ve Vatikánském černém archivu a tato pasáž se ve vatikánském exempláři nevyskytuje. — L.H.R

. Macaca sylvanus, Macaca sylvanus, v Tunisku považovaný za vyhynulého od roku 1900.

. Prométheovy Laboratoře, pojmenované takto proto, že uctívají krádež božského ohně svým titánským jmenovcem a protože plenily naše tradice bez ohledu na ně ve své slepé honbě za pokrokem.

. Jak se těmto nevěrným šakalům podařilo uspět tam, kde jsme my selhali?

. Muž potkal svého souseda, Mullaha Nasruddína, jak na ulici soustředěně prohledává zem. "Pokoj s tebou, Mullahu," řekl soused. "Cos ztratil?"

Mullah odpověděl, že ztratil měšec. Soused mu tedy nějakou dobu pomáhal hledat, a pak se zeptal: "Jsi si jistý, že jsi ho ztratil tady?"

Mullah řekl: "Ne, myslím, že jsem ho nechal doma."

Frustrovaný soused zvolal: "Tak proč ho teda hledáš na ulici?"

Mullah moudře odvětil: "Protože tady je lepší světlo."

Myslím, že Zloději to tehdy našli jen proto, že na rozdíl od tebe, Rašíde, byli ochotní hledat ve tmě.

. To říkáš pořád, Raši, ale to ještě neznamená, že je to pravda.

. Je osudem lidí, že se hádáme o drobky, zatímco hostina je již na dosah. Nebudete již pochybovat o Rašídovi, až nás všechny dovede k Povznesení.

. To, že ty a Máří G milujete tuto metaforu, ještě neznamená, že váš takzvaný "Pán" je skutečný Prométheus.

. Cesta k Povznesení

. Chtěl být zapomenut. Ten poslední pokus o "vylepšení" nás nebyl ničím jiným, než trapným selháním.