[フレーム]
[フレーム]
29. února, 1948
Smíšené hlasy a názory se skoro překřikovaly v zasedací místnosti.
"Kde je Jednička?" Tázal se hlas Inženýra Kollára o jednu židli vedle. Na jeho židli stálo číslo čtyři.
"Nemůžeme začít poradu bez něj." Dodal rázně postarší muž v elegantním obleku z druhé poloviny stolu. Jedenáctá židle se pod ním lehce prohýbala, nikoliv váhou, ale stářím.
"Ale můžeme. Schůzi jsem svolal já s jeho vědomím. Usaďte se prosím, ať můžeme začít." To promluvil ředitel Vojtěch Král, který seděl zhruba v polovině stolu od dveří.
Helena naslouchala a snažila se příliš nevyčnívat, což ovšem nebyl lehký úkol. Židle po její pravici i levici byly prázdné a kromě toho byla nejmladší osobou v místnosti.
O jednu prázdnou židli vedle Krále se ozval šéf bezpečnosti, Tomáš Kríž. "Stále sme kvórum, aj keď tu František, Olga a Míra nie sú" Založil si ruce na prsa a podíval se po všech přítomných. Helena se setkala s jeho pohledem a přikývla.
Vojtěch mu gestem poděkoval. "Děkuji. Teď krátká kontrola toho, že jsme tu všichni. Jednička nedorazí, protože vyřizuje diplomatickou schůzku se zástupci ostatních větví. Nejsme jediní, kdo má problém. Desítka je s ním."
Následně se vedoucí schůzky podíval na Helenu, se slovy: "Dvojka?"
"Přítomna." Vypadlo z ní okamžitě.
Prázdné sedadlo po její pravici se přešlo beze slov.
"Čtyřka?" Zeptal se a Petr Kollár s úsměvem přikývl.
Tomáš nečekal až bude jeho číslo vyvoláno a pevným hlasem řekl: "Pětka, tady."
Stejně jako u pozice tři, i šestka byla přeskočena. Ani jedno z míst nebylo už pár let zaplněno. Vojtěch pokračoval sebou a rovnou dodal poznámku k osmému místu. "Já tu jsem a Osmička se nedostaví. Devítka, Neli?"
Drobná žena s brýlemi vzhlédla od svého poznámkového bloku. Doktorka Fialová se jen nerada vyjadřovala. "Tady."
Desítka byl aktuálně v Americe s Jedničkou. Kazimír se nepříjemně zavrtěl na židli číslo jedenáct. "Jedenáctka je tu, ale jsem toho názoru, že by se mělo počkat až se vrátí Jednička s Administrátorkou."
Většina místnosti si povzdechla a židle dvanáct byla rovněž přeskočena. Na židli číslo třináct, prakticky přímo naproti Heleně, se doktor Horák okamžitě chopil slova. "I já jsem zde. Vojto, přejdi prosím k věci. Proč jsme tady?"
Vojtěch Král se napřímil a obhlédl všech sedm přítomných členů, včetně sebe. Tři byli nepřítomní a další tři zkrátka nebyli. Od války zůstala jejich místa nezaplněná a prozatím nebylo možné mít pořádnou konverzaci o výběrovém řízení. Pro některé to bylo příliš čerstvé téma. Helena se při pomyšlení na to nepříjemně zakroutila na židli, na kterou nebyla zvyklá.
"Jsme tady, abychom si promluvili o aktuální politické situaci. Komunistická vláda má aktuálně příliš práce s řešením svých problémů, ale náš čas na přípravu se rychle zkracuje. Byli jsme varováni před hrozbou z východu a teď když jí máme na zápraží, měli bychom si hodně rychle rozmyslet, co s ní uděláme." Zastavil se, aby pokračoval.
"Předevčírem došlo k útoku agentů sovětské Rozvědky. GRU přepadla naše lidi a zajistila anomální artefakt, který převáželi. Jednu z pětice mincí." Jeho pohled okamžitě přeskočil na Kollára s Krížem, kteří mu pohled opětovali.
Do toho promluvil Kazimír. "Měli jsme ty proklatý peníze někde zahrabat, dokud jsme je měli všechny."
"Tohle už jsme kdysi probírali," řekl Horák. "Je užitečnější mít je pod dohledem. Něco takového jako mince se snadno ztratí." S tím pohlédl na Vojtěcha a optimisticky se zeptal. "Snad máme stále ještě dvě z celé sady, no ne?"
"Jedna je v mojí správě, druhá je v zabezpečeném sejfu." Vojtěch přikývl a poplácal se po náprsní kapse svého obleku, kde Helena věděla, že přenáší svou minci pro štěstí. Trochu se zamračila nad myšlenkou, že u sebe člen Rady nosí důležitý anomální objekt, ale vlastně jí to nijak nepřekvapovalo.
"Ta třetí byla na cestě z Oblasti-03, když nás přepadli. Oddělení Bezpečnosti už pracuje na odhalení úniku informací a snažíme se zjistit rozsah škod. Obávám se, že se budeme muset připravit na plný vpád sovětských agentů do Československa."
U stolu se rozhostilo ticho. V tom devátá členka, která byla jinak tichá, promluvila k celé místnosti, ale dívala se přitom na Helenu. "Co s tím budete dělat?"
Helena polkla ale sebejistě začala s tím, co si s Vojtou prošla před zahájením schůze. "Oddělení Vnějších Hrozeb má plán. Ze všeho nejdříve musíme zjistit, jak vážná je hrozba agentů GRU na našem území. Ze získaných informací vyplývá, že nové komunistické vedení si nevidí do očí se zástupcem GRU, plukovníkem Rasimem, který dorazil před pár dny do Prahy. Hodláme využít nedůvěry mezi Gottwaldovou vládou a Rasimem, abychom mohli infiltrovat jejich řady a získat informace o jejich postupu. Jisté je, že budeme muset zpřísnit bezpečnostní opatření."
Pohled jí přejel na Tomáše Kríže, který přikývl a dodal. "O to sa postaráme. Oblasti odrežeme a schováme."
Kollár do toho skočil. "Krátce po převzetí Národního Archivu jsme se postarali o vymazání veškerých záznamů o jeho existenci z veřejných i vládních spisů. Možná budou hledat, ale Oblast-14 je příliš dobře ukrytá. Oblast-15 je ovšem bezpečnostní riziko. Navrhuji všechno důležité přesunout, nebo tu oblast přímo opustit."
Vojtěch se přidal. "Souhlasím. Nevíme sice jak moc informací o našich oblastech mají a víme s jistotou, že naše plány pro výstavbu dalších lokací jsou v bezpečí, ale minimálně Oblast-15, spolu s Oblastí-08, jsou ve vysokém ohrožení. Myslím si, že bude nejlepší snížit operace mimo Oblasti-04, 07 a -14 na minimum, alespoň dokud si nebudeme jistí, o jak velký problém se jedná."
Kazimír se nerudně postavil proti. "Nebylo by daleko jednodušší navázat kontakt s vládou a dohodnout se na odsunu operací GRU z našeho území? Můžeme využít tu nedůvěru mezi oběma stranami."
Helena se opět chopila slova. "Poslední slovo má v tomhle Moskva, a ti nás nenechají na pokoji. Naše nejlepší šance je hrát mrtvé."
Nechápavě se zamračil. "Co tím myslíš?"
Vojtěch se přidal, aby vysvětlil její slova. "Nadace se z většiny východní Evropy stahuje a i my jsme dostali příkaz opustit oblasti a převést objekty na západ. To je důvod, proč tu Jednička, Desítka a Administrátorka nejsou. Nechceme opouštět naše základny, ale je nám jasné, že musíme snížit aktivitu, především když nás ze západu nebudou moct podpořit."
Horák si s úsměvem položil lokty na stůl. "Takže jako za války. Už jsme to jednou zvládli."
Většina přítomných mu věnovala nepříjemný pohled, když tak okatě znevážil oběti jejich kolegů a rodin. Prázdná sedadla v místnosti to dosvědčovala. A přesto měl pravdu. Česká větev zažila horší časy a nebylo tomu tak dávno. Ani během nejhorších chvil války neobjevili nacisté všechny nadační oblasti a to už něco znamenalo.
"Otázka je, jak dlouho budeme muset vydržet." Řekla Nela a obrátila pozornost celé místnosti na sebe. "Je možné, že situace ve zbytku Evropy se trochu uklidní?"
Odpověděl Vojtěch. "Žijeme v nestálé době. Nikdo neví, ale nejlepší bude když se připravíme na nejhorší. Proto nechám svoje oddělení ukončit všechny terénní operace, které by nás mohly prozradit. Petře, tvoje oddělení by mělo co nejrychleji vypracovat plán na přesun objektů z ohrožených stanovišť a Tomáši, vy zkuste urychlit ten problém s informační bezpečností. Honzo-"
Horák se usmál. "Já se postarám o utajení naší existence. Jako vždycky. Neboj. Ale nebude to tak snadné, jestli máme pořád v systému zapsané naše krycí společnosti. Tak či onak bych se být vámi všemi rozloučil s většinou našeho rozpočtu, takže možná uděláme dobře když pár oblastí odstavíme."
"Dobrá. A Heleno, vaše oddělení musí dostat zpátky tu minci." Vojtěch to řekl tak vážně, že Helena okamžitě přikývla, ačkoliv nevěděla proč. Jakmile schůze skončí, bude z něj muset vypáčit všechno, co o té minci bude možné zjistit.
Věděla o tom bývalá Dvojka, před ní? Samozřejmě, že o tom věděla. Její matka věděla vždycky všechno... byla to její práce. Otázka byla, jestli by jí to bývala řekla, kdyby-
Kdyby tu stále byla...
Kdyby Helena nemusela po válce zastat její pozici, napřed dočasně a potom plnoplánově. A teď musela řešit další obrovskou krizi pro malou českou větev.
Už se k tomu jednou upsala, takže nezbývalo nic než se pustit do práce.
Vojtěchova dlaň přejela po plaketě na dveřích kanceláře doktorky Brožové. Na moment uvažoval nad předchozí doktorkou Brožovou a nad tím, že plaketa zůstala stále stejná, i když teď kancelář patřila někomu jinému. Zaklepal a zevnitř se ozvalo Helenino rázné "dále".
Helena Brožová, jménem i tváří dokonalý odkaz své matky, seděla ve staré kanceláři, kterou pomalu ale jistě vyklízela. Krabice plné dokumentů a předmětů již zabíraly polovinu řezaného borového stolu a podle odhodlání v její tváři bylo znát, že Helena nehodlá přestat, dokud nebude celý stůl pohřbený pod vahou celoživotní práce bývalé ČROD-02.
"Omlouvám se, že tě musím vyrušit, ale potřeboval bych s tebou mluvit." Řekl nepřítomně k místnosti, zatímco si jeho oči povšimly starého lesklého meče v jedné z přepravních krabic. Uchopil jeho rukojeť a zdál se mu mnohem těžší, než by asi měl být. Špatně vyvážený. Přísahal by, že se v ostří meče jeho vlastní odraz usmál, ale v tom byl vytržen Helenou, která přišla blíž. Vojtěch meč položil zpět do krabice s jistou úctou.
"V pořádku, taky s tebou potřebuju mluvit. Jde o ty mince."
Vojtěch se nepříjemně zazubil. Věděl, že se bude ptát. Na to znal svou kmotřenku až moc dobře. "Ptej se. Potom ti něco navrhnu, takže se ptej první."
"Co jsou ty mince zač? Chtěla jsem hledat v archivech, ale hodně rychle mi došlo, že bude snazší se zeptat. Když mi nic neřekneš ty, nemá cenu ztrácet čas se záznamy, kde už dávno nic nebude."
Vojtěch si povzdechl a nahmatal svou náprsní kapsu, kde ukrýval svůj malý poklad. "Tohle, je jedna z pěti téměř identických mincí. Každá na sobě má jeden z českých korunovačních klenotů. Nemají číslo, ani záznam, ale nejsou to obyčejné mince. Nevíme jak, ani proč, ale svým způsobem mají moc. A moc lidi kazí. Jako amulety pro štěstí, jen doopravdy fungují."
Pozoroval, jak se na jejím obličeji zračí pochopení. Nejspíš si sama dala dohromady, proč o něčem takovém nevedou záznamy. Možná jí dokonce došlo, jak vážná hrozba je taková mince v rukou sovětů. "Říkal jsi, že máme ještě dvě další. Jednu v zadržení a jedna je tvoje. Co ty ostatní?"
Přitáhl si židli a posadil se. Jak znal Helenu, bude chtít každý detail toho příběhu. "Ještě než jsi se narodila, dozvěděli jsme se od Kollára o těch mincích. Tehdy je měli lidi kolem Masaryka. Nevíme jestli si byli vědomi jejich anomálního efektu, ale podařilo se nám získat tři. Švehla, Šrobár... Rašín." Vytáhl svou minci z kapsy, což si Helena přebrala jako obrovskou známku důvěry vůči ní. Malá zlatá mince s korunou se třpytila v tlumeném světle kanceláře. "Tuhle u sebe nosím už skoro pětadvacet let. Bohužel, dvě zbývající mince se ztratily. Mám představu o tom, kde by jedna z nich mohla být, ale o té druhé nevím nic."
"Možná měl Kazimír pravdu. Nebylo by lepší nechat je někde založené v sejfu a zapomenout na ně?"
"Dvě z nich byly zamčené a střežené a přesto se k jedné z nich sověti dostali. Dlouho jsme se báli že se o nich někdo dozví, proto nejsou zapsány nikde v archivu a proto ti to teď říkám já z očí do očí."
Helena přikývla na znamení, že chápe. "Někdo kdo o nich věděl to musel prozradit GRU. Máš podezření, kdo by to mohl být?"
"Mám, ale vypořádám se s tím sám. Ty se zaměř na získání té mince zpět. Vlastně jsem tady proto, abych ti pomohl." vytáhl z obleku úhledně poskládanou zažloutlou složku, kterou Helena okamžitě poznala jako osobní složku nadačního zaměstnance.
Převzala si složku od Vojty a otevřela její obsah, aniž by očekávala šok, který nastal. Znala toho muže, o němž složka pojednávala. "Matúš. Co s ním?" Přeskočila stránku, aby zjistila, proč jí Vojtěch přinesl tohle a proč jí to nutil číst.
Vojtěch si všiml zneklidněného výrazu na Helenině tváři a omluvil se. "Promiň, že otevírám staré rány, ale situace si žádá agenta Lásku a jeho schopnosti. Aktuálně je v Praze, v utajení jako člen KSČ."
Heleně se zlomil hlas. "Já- Já to nechápu, tyhle záležitosti spravuje moje oddělení. Proč o tom nevím?"
Vojtěch se nejistě usmál. "Po válce a- po tom, co se s vámi stalo, jsem Matúšovi rozmluvil odchod z Nadace. Pracuje pro mě, proto o tom nic nevíš. Bylo to moje rozhodnutí."
Na moment bylo ticho, než Helena řekla chladně: "Dobrá."
"Určitě chápeš, že našim agentům potrvá dlouho, než si vytvoří krytí a dokáží spolehlivě infiltrovat vnitřní kruhy komunistické vlády. Láska už má krytí přes dva roky právě kvůli takovým okolnostem. Jestli je ještě šance, že ta mince je tady, musíme jednat rychle"
Helena se zadívala svému mentorovi do očí. "Ty mu věříš? Po tom všem, co se stalo?"
"Věřím tobě a věřil jsem tvé matce. Rozhodla se správně, když předala tuhle pozici tobě. Vím o vaší minulosti s agentem Láskou a věřím, že se dokážeš přenést přes vaše problémy. V tuhle chvíli je on naše jediná šance."
Napřed jí přirovná k její matce a potom znovu nadhodí její problém s Matúšem. Jak jí to mělo pomoct v rozhodnutí? "Já- já to chápu, ale- Nedovedeš si představit jak moc se mi tohle příčí."
Vojtěch jí položil ruku na rameno. "Dovedu. I já jsem byl kdysi zamilovaný. Zkus se zaměřit na to, že jde o životně důležitou misi. Ani jeden z vás nebude mít prostor pro myšlenky nad něčím jiným. Naše práce musí být vždy na prvním místě."
Zopakovala si polohlasně slova, která jí od malička vštipovala její matka. Od momentu, kdy se Helena rozhodla přidat k Nadaci. "Prioritu má mise, jako vždy."
1. března, 1948
Stepovala v chladu na zápraží starého bytu. Již klepala jednou a nehodlala to opakovat. Věděla, že Matúš je doma a věděla, že stejně jako ona právě teď nejspíš nemůže uvěřit tomu, co se děje. Původně ho chtěla kontaktovat nějak šetrněji, ale času bylo málo a když ona přežila ten prvotní šok, tak on to zvládne taky.
"Matúši, já vím, že tam jsi."
Zvuky odemykání jí potvrdily, že se nespletla. Matúš čekal za dveřmi už chvíli. Dveře se otevřely a poprvé za skoro tři roky si oba pohlédli do očí. Jeho hladce oholená tvář a učesané vlasy vypadaly tak, jak si ho pamatovala, ale ne tak, jak ho viděla naposledy. Přejel jí pohledem od zhora dolů..
"Vypadáš pořád stejně." Řekl a ustoupil aby mohla vejít do bytu.
Helena kolem něj prošla a jakmile se zavřely dveře spustila. "Nebyl to můj nápad, ale potřebuji tvoji pomoc."
Matúš jí věnoval pobavený pohled. "Říkáš, že mě znovu potřebuješ? Tak proto jsi sem přišla?"
"Matúši, tohle není žádná hloupá hra. Jsem tu pracovně." Helena nechtěla rozebírat jejich vztah, jejich rozchod ani cokoliv jiného, co nijak nesouviselo s misí.
Ale Matúš měl jiné plány. "Tři roky spolu nemluvíme a najednou co, máme spolu pracovat?"
"Ne." Zarazila ho Helena. "Ty budeš pracovat pode mnou. Vím o tvém utajení a vím, že máš blízko ke Hradu. Potřebuju tvojí pomoc a potřebuju jí rychle, takže tě prosím abys přestal přemýšlet o nás dvou a začal mě poslouchat."
Nastal moment ticha. Matúš pokývl. "Rozkaz, madam."
"Co víš o GRU, specificky o jejich divizi psychotroniky?"
Matúš se posadil do křesla, zatímco Helena zůstala stát. "Jsou tady v Čechách. Gottwald s nimi není spokojený, ale aktuálně se navzájem tolerují. Vede je plukovník Artěmij Rasim. Hodně nepříjemný chlap. Nevím jestli se tu plánují usadit na trvalo, ale nevylučoval bych to."
"Slyšel jsi o jejich akci proti nám před pár dny? Vím, že tě Sedmička nasadil na KSČ, ale určitě jsi něco zaslechl i o tomhle."
Zamyslel se. "Vím, že Gottwald s Rasimem se nepohodli. Myslel jsem, že zkrátka kvůli jejich přítomnosti, ale možná to bylo něco víc. Říkáš, že GRU podniklo akci... proti Nadaci?"
Neodpověděla mu na otázku a pokračovala dál. "Jak důkladně sleduješ jejich operace tady v Praze? Kde mají středisko a kolik jich je?"
Matúš hlasitě vyfoukl vzduch. "No... Prozatím se drží přímo na hradě. Pokud vím je to kolem čtyřiceti chlapů. Zatím jen malá jednotka, ale jak říkám, dost možná plánují expandovat. Slyšel jsem, že se začali tlačit i do Polska a do Maďarska."
"Jsou všichni stále tady, nebo se část vrátila do svazu?"
Zaťal pěsti. "Já- já nevím, Helčo, co kdybys přestala chodit kolem horké kaše a řekla mi, co přesně hledáš? Co po mě chceš?"
Chvíli na sebe hleděli přes obývák, dokud Helena znovu nezačala, tentokrát s více detaily. "Před pár dny napadli jejich agenti Oblast-03CS a následně konvoj, který oblast opustil. Podařilo se jim získat artefakt s velkou mocí, který potřebujeme za každou cenu dostat zpět, takže jestli je jakákoliv šance, že je ten objekt stále v Praze a pokud víš cokoliv, co by nám mohlo pomoct, chci to slyšet."
Ticho. Lesk jejích očí. "S tím jsi mohla začít. Ano, slyšel jsem, že Rasim má u sebe nějakou anomálii, takže jestli se vám něco ztratilo, nejspíš je to pořád tady."
"Slyšel? Máš tu nějaké své lidi?"
"Copak, nelíbí se ti, že o tom nevíš? Po válce jsem si našel pár chlapů, co taky nevěděli jak dál. Operujeme mimo tvoje špionážní oddělení. Nemusím se ti zodpovídat." Neřekl to vyzývavě, ale s neskrývaným odporem.
A Helenu překvapilo, jak moc ta myšlenka zabolela. Matúš mohl pracovat v administrativě, mohl si dovolit mnohem víc, než měl. Ale odmítl to. Odmítl roli ČROD a myslela si, že i odřekl místo v Nadaci. Ale teď viděla, že tu stále byl, jen mu asi nevyhovovalo místo, kde ho měli všichni na očích. "To je pravda, ale zodpovídáš se Sedmičce. A on- on chtěl, abys mi v tomhle pomohl."
"Vojta nás vždycky rád viděl pracovat spolu."
Helena se začervenala, částečně studem a částečně zlostí. "O to nejde. Tak pomůžeš mi tedy, nebo si to mám všechno obstarat sama?"
Chvíli si hleděli do očí, jako kdyby hledali nějakou slabost v tom druhém. Pak Matúš řekl: "Rozkaz, madam." Zvedl se a pokračoval. "Za dva dny se bude konat menší sešlost tady v Praze. Oficiálně jde o shromáždění KSČ na oslavu vítězství, ale vsadím se, že tam Rasim bude spolu s dalšími zahraničními hosty. To bude naše nejlepší příležitost."
"Sázíš na to, že bude mít ten objekt u sebe? Ani nevíš o co jde."
"To mi řekni ty, Helčo."
"Nemůžu. Aspoň ne přímo. Je to mince." Matúšův výraz se s touto informací nijak nezměnil a Helena se přistihla, jak kontroluje jeho reakce. Jejich oči se střetly a Helena uhla pohledem.
"Jestli je to mince, tak se vsadím že jí bude mít sebou. Rasim není z těch, co by se anomálií štítil, spíš naopak. Zní to proveditelně."
Helena přikývla. Jejich konverzace opadla, jako kdyby náhle vyčerpali všechny možnosti diskuze o práci. Poprvé za celou dobu se Helenina pozornost soustředila na byt samotný. Byl starý, ale pěkný, očividně udržovaný, ačkoliv si nedovedla představit Matúše, jak ometá starožitné poličky od prachu. Dost možná tu nežil sám.
Matúš se chopil slova. "Helčo? Já- vím, že jsi říkala že je to čistě pracovní, ale-"
Zdvihla dlaň, aby ho umlčela. "Nic neříkej."
"-ale chtěl jsem se ti omluvit!… Za to, co se stalo. Za to jak jsem utekl a taky za to s tvojí matkou."
"Nebyla to tvoje vina." Doufala, že její odpověď byla dost chladná na to, aby jí uvěřil. Vinila ho za to, ačkoliv věděla že pravda byla složitější. Ve válce a lásce nejsou věci nikdy jednoduché.
Helena přešla k poličce, kde stála sada malých porcelánových sošek. Psík, slepice, koníci, sloni, autíčko. Chtěla jednu z nich vzít a hodit s ní o zem, ale jenom proto, aby jí pak mohla pracně dávat dohromady lepidlem a omluvit se jí. Cítila, jak jí buší srdce. "Nechci se o tom bavit. Je to minulost... Sepiš mi detaily svého plánu, za hodinu se vrátím a probereme to."
Otočila se na podpatku a vyrazila ke dveřím. Matúš se sotva stačil zvednout a vyrazit za ní, než mu před nosem zavřela dveře.
Byla jedna hodina málo času na vymyšlení plánu? Ne, Matúš toho byl více než schopný, o tom nepochybovala. Ale nemohla být u toho. Znamenalo to sice že bude mít Matúš větší kontrolu nad plánem, ale to bylo vlastně asi nejlepší. Helena cítila napětí mezi nimi, které by jenom stoupalo dokud by k něčemu nedošlo... Nejspíš k hádce.
Potřebovala si pročistit myšlenky a proto vyšla na čerstvý vzduch. Chladný březnový vzduch se z rána táhl od Vltavy a nad Prahou se nízko snášelo slunce. Rozhodla se zajít k řece a cestou si přečíst noviny. Nějakou dobu se stranila života mimo Oblast a připadalo jí zvláštní najednou předstírat, že je pouhá civilistka. Po válce bylo příliš snadné ponořit se do nové práce a hledat smysl v opravování, než v obyčejném životě mimo Nadaci. Politickou situaci samozřejmě letmo sledovala, ale nedalo se říct, že by novou realitu zažila. Nebyla si jistá, co bude pro jejich organizaci znamenat vítězství komunistů, ale věděla, že to bude více než pouhá kosmetická změna.
Na břehu řeky se zastavila, aby pozorovala něžné vlny poháněné slabým větrem. Řád světa se změnil a nebylo v zájmu Nadace, aby do toho zasahovala. Politická změna režimu stále spadala pod zaběhlý status quo, jen teď budou věci jinak. Nadace se musí ubránit, ať to stojí co to stojí.
"Máme to ale hezké počasí na ryby, že?" Helenu naprosto vykolejil neznámý, avšak povědomý hlas na její pravici. Na kamenném břehu vedle ní seděl muž ve středním věku s kloboukem a rybářským prutem. Očividně už tu seděl nějakou dobu a přesto její pozornosti docela unikl. Počkat, ty oči a vous...
"Třináctko?"
Muž nadhodil s udicí a jemně se usmál. "Ano, Dvojko?"
Helena se rozhlédla kolem, najednou nejistá tím, že jsou sami. "Co- co tu děláte?"
"Rybařím, nevidíš?"
Helena strnule stála beze slov. Třináctka tu... šmíroval? Špehoval? Dohlížel na ní? O co mu šlo? Vždycky to byl podivín, ale tohle bylo-
"Přišel jsem tě varovat. Dávej si pozor na to, co děláš."
Založila si ruce na prsa. Připadalo jí, jako kdyby jí všichni vodili za ručičku. Napřed Vojtěch a teď tohle... "Před Matúšem?"
"Před touhle prací. Přirozeně si volíme vést věci do extrémů, když vykonáváme tuhle práci. Nepřežeň to, ať už budeš dělat cokoliv, to je cesta do pekel." V jeho slovech bylo cítit ještě něco nevysloveného.
Helena si nebyla jistá, ale myslela si, že chápe, kam tohle směřuje. Sevřela pěsti. "Já nejsem moje matka."
"To nejsi. Na tom není nic kladného, ani špatného. Zkrátka to tak je. Jsi svoje vlastní osoba, ale to neznamená, že moje varování je zbytečné."
"Proč jste doopravdy tady?"
Muž se poprvé za konverzaci otočil na Helenu a vzhlédl od svých ryb. "Protože jsem o agentu Láskovi také nevěděl. A to se mi nelíbí. Omlouvám se, že jsem tě odposlouchával, ale utajování a informace jsou mou prací a potěšením. Nemůžu si pomoct."
Helena neměla co k tomu dodat. Potřebovala si pročistit hlavu a místo toho měla další věc, nad kterou přemýšlet. Její vlastní kolegové jí nevěřili. Ano, byla mladá a zdaleka ne tak zkušená, jako oni, ale všichni její volbu odsouhlasili. Nikdo, ani Kazimír, neměl námitky, tak proč se k ní teď chovají takhle. Je to proto, že jde o její první skutečně důležitou misi, nebo snad o to, že je žena a s Matúšem jde o konflikt zájmů?
Nic víc Třináctému členu rady neřekla a pokračovala dál směrem po nábřeží, teď méně sebejistá a víc paranoidní. Zacházeli by takhle s její matkou?
Šla a šla dál. Eventuálně otočila směr a vydala se zpátky k Matúšově bytu. Na nábřeží se s nikým podruhé nepotkala. Když uplynula hodina, stála už před bytem a chystala se zaklepat. Jenže Matúš byl rychlejší a otevřel jí.
Lehce nesvá vstoupila podruhé do jeho bytu, kde jí naprosto profesionálně začal vyprávět svůj plán na oddělení plukovníka Rasima od ostatních na večírku. Celou dobu vykládal plán jako sólo misi a to se jí nelíbilo. Ano, jistě by bylo nejlepší, kdyby jeden agent celou akci provedl sám, ale Helena měla na mysli tři věci. Za prvé, nedůvěřovala svému ex příteli a chtěla ho mít pod dozorem. Za druhé, ve dvou lidech bude mít větší jistotu, že všechno klapne. A za třetí, potřebovala si dokázat, že na tuhle špionážní hru stále má. Že stále dovede všechno to, co jí dovolilo vypracovat se tak vysoko. Že svou práci nemá čistě díky protekci.
Bylo to dětinské. Mělo jí to dostat do těsného kontaktu s mužem, který v ní vyvolával rozpačité pocity a před nímž jí právě varoval její kolega. A co víc, dost možná to ohrožovalo misi. Tohle všechno v hlavě Helena zvážila. Klady a protiklady.
"Půjdu tam s tebou."
"…Co prosím?" Zněl chladně a vyrovnaně, skoro jako kdyby to čekal. To Helenu namíchlo.
"Budu tvůj doprovod. Neboj se o moje krytí, padělání identit bývala kdysi moje práce, pamatuješ?"
"Heleno, já si nemyslím-"
"A já ti zase nevěřím."
Matúše její slova viditelně ranila, ale nic dalšího nenamítal. "Dobrá, ať je po vašem, ředitelko... Vezmi si na sebe něco pěkného, bude to večírek. A nehodlám se omlouvat za žádné oplzlé řeči, osahávání, ani pohledy. Patří to k roli."
Přikývla. Bylo to fér. "Chápu."
Viditelně zatínal zuby. "Krucinál, ženská, tohle to bude celé komplikovat."
"Nebo to udělá věci snazší. Ve dvou budeme mít větší šanci na úspěch. Zkus se na to koukat optimisticky, ano?"
"No, aspoň tam budeme spolu." Řekl to skoro sarkasticky.
Zavřela oči a vyfoukla vzduch nosem. "Tak jsem to nemyslela."
Pohled, který jí věnoval byl plný frustrace, sklíčenosti a naštvání, ale také... touhy? Snad to nemyslel s těmi slovy vážně. Možná právě dělala tu největší chybu svého života. Neměla by na to myslet. Prioritu má mise, jako vždy.
3. března, 1948
Plán mise byl až zapeklitě jednoduchý. Dostat se na večírek komunistické strany, především díky Matúšově pozvánce, pak najít plukovníka Rasima a izolovat ho od ostatních členů GRU. Následně zjistit, kde má minci a sebrat mu jí, aniž by si všimnul. Alternativně ho taky bylo možné odstavit přímo, ale pak by hrozila odveta ze strany rusů, nebo možná i domácích komunistů.
Napila se vína. Matúš se držel na uzdě. Sice občas pokukoval po Helenině ladné postavě ve společenských šatech, ale žádné oplzlé poznámky neměl a jediný fyzický kontakt, který spolu za večer měli byl tak odměřený, že to Heleně skoro až vadilo. Připadalo jí to nepřirozené a byla to připomínka toho, jak napjatý vztah mezi sebou měli. Chtěla aby se jí víc dotýkal? Možná. Ale takové myšlenky musely jít stranou. Znovu se napila vína ve skleničce.
"Vidíš někde občerstvení?" Zeptala se svého partnera a rozhlížela se přitom po sále. Mezi hosty bylo vidět mnoho postarších mužů a spousta krásných dam, ale žádný plukovník rozvědky.
"Ne, ale někde tady bude. Chceš ho jít hledat, má milá?" To bylo poprvé, co jí tak ten večer řekl. Nebyla si jistá, jestli se jen vžívá do role, nebo jestli za tím je něco hlubšího.
Ignorovala tu myšlenku a odpověděla. "Porozhlédnu se kolem. Zůštaň nablízku, kdybych tě potřebovala. Jestli ho objevíš, tak mi řekni."
Helena odešla na opačnou stranu místnosti a doufala, že se vyhne většině sociálních interakcí. Přeci jenom se tu sotva s někým znala a i pro těch pár lidí byla jenom mladá dcera svojí matky. Snad ani ten nejzarytější komunista v místnosti by si nemohl myslet, že Helena měla stejné ideály a politické názory, jako její matka. Helena je sice měla, ale nikde se s tím nešířila a narozdíl od zbytku své rodiny, nevedla žádný veřejný politický život. Její místo bylo od malička u Nadace.
Po několika minutách přecházení po sále a občasném usmívání se na kolemjdoucí, se Heleně znovu podařilo narazit na Matúše, který na ní gestikuloval, aby přišla blíž.
"Našel jsem občerstvení. Ještě jsou tam nějaké chlebíčky, když si pospíšíme." To byl signál, byť hloupý. Matúš našel Rasima.
"Mají i ty s papričkou?"
"Nevím, nekoukal jsem po nich." Těžko říct, jestli u sebe má minci.
"A kolik chlebíčků, tam ještě je?" Pokud má hodně členů ochranky, mohl by to být problém.
"Tři, ale to nevadí. Když tu počkáme dost dlouho, přinesou další."
To byl jasný signál, že teď byla nejlepší chvíle na to, aby něco zkusili. Helena ho rozptýlí a Matúš zkusí z Rasima dostat minci. Helena přikývla a vydala se ke stolu s chlebíčky, teď už nikterak metaforickými. Helena nespokojeně zakroutila hlavou, když nenašla jediný chlebíček s papričkou.
Když bylo Heleně osmnáct let, účastnila se společenské akce v Belgii, při které zemřelo třináct nacistických oficírů a přidružený personál. Ruka na spoušti byla tenkrát její a bylo to naposledy, co se bála, že bude nějak prozrazena. Od té doby bylo jednoduché hrát, že jste někdo jiný, že jste to nechtěla udělat, nebo že někam patříte. I tak očekávala, že to bude obtížný oříšek, protože Rasim nebyl hlupák. Alespoň tak nezněl z vyprávění. I přes tyto obavy však Helena počítala minimálně s tím, že dokáže předstírat podnapilost a omylem mu na oblek vyklopit tácek s chlebíčky.
Plukovník Rasim byl statný rázný muž, který by jí od pohledu dokázal zlomit vejpůl, kdyby musel. To samotné v ní strach neprobouzelo, jako spíš že to vytvářelo iluzi o jeho osobě. Stejně jako ona předstírala, že je pouhou místní dívčinou, která by neublížila ani mouše, Rasim předstíral, že je horkokrevný válečný hrdina, jehož hlavní zbraní jsou svaly. Helena si zapsala, že plukovník GRU není někdo, jehož intelekt by chtěla podcenit. Bude ho muset zmást.
Zasmání, rychlé otočení a-
Dva chlebíčky se chytily. Helena přepadla na Rasima, který postával kolem a svou váhu nechala samovolně spadnout. Nebylo by to věrohodné, kdyby do toho vkládala víc, než musela. Nechtěla spoléhat na to, že jí Rasim chytí a statný rus jí nezklamal. Ucítila jeho pevný stisk na zápěstí a potlačila chuť zaprotestovat a odtáhnout se.
"Ježiš, pardon, já se vám moc moc omlouvám-" Jak se zvedala, ještě mu lehce drcla do brady. Koutkem oka zahlédla, jak se Matúš přiblížil k nim. Bude mít pouhých pár momentů, aby prošacoval jeho kapsy.
Rasim konečně zareagoval a Helenu skoro překvapilo jak silný ruský přízvuk měl a jak dobře zároveň mluvil česky. "Nic- To nic, děvočko."
Heleniny oči se rozsvítily. "Ach, vy jste- vy jste náš host!" Přešla do lámané ruštiny, přestože tím jazykem hovořila plyně. Bylo by to podezřelé. "Mě očeň žal." Její ruce s ubrouskem kroužily po jeho košili ve snaze očistit zbytky jídla. Měla velké štěstí, že to Rasim vzal dobře. Napůl očekávala, že vybuchne vztekem. Sázela na to, že nechce udělat scénu a že když se před ním bude skoro plazit taková sladká holka, jako ona, tak že na ní bude mírnější.
"Ničevo ne projzašlo." Dodal s úsměvem Rasim. Heleně se ulevilo, protože prvotní moment zmatení už přešel. Teď už šlo jenom o to, jestli je na ní milý protože je jeho typ, nebo protože jí prokoukl. Tak či onak mohla interakce pokračovat. Snad stačil Matúš prohmátnout jeho kapsy.
V tom do konverzace zasáhl Matúš, který oběma pomohl na nohy a lehce plukovníka oprášil. "Omlouvám se za svou snoubenku, pane, zdá se že toho měla až až."
Helena potlačila chuť praštit Matúše po hlavě a jenom koketně přikývla. "Ještě jednou se omlouvám."
"Ničevo."
Matúš se přidal a kamarádsky pokračoval. "Měli bychom vám to nějak vynahradit. Pozvu vás na skleničku."
"Ale, Lásko, neměli bychom pána obtěžovat víc." Helena doufala, že Matúš pochopí, co tím myslela. Neoslovovala ho s citem, ale jeho příjmením. Chtěla vědět jestli splnil svůj úkol a jestli už můžou jít.
"Nesmysl," zavelel plukovník. "Napijeme se." A s těmi slovy zamířil k občerstvení a baru. Matúš se pozvolna vydal za ním a ignoroval propichující pohled Heleny, která by nejraději svého partnera uškrtila. Co si sakra myslel? Měl vůbec tu minci.
Na podpatcích ho doběhla a chytila se ho pod paží, aby si ho přitáhla blíž. S nejsladším výrazem ve tváři mu pošeptala. "Máš to?"
Matúš si poklepal na náprsní kapsu a stiskl jí ruku. "Neboj se, teď tu musíme nějakou chvíli vydržet, aby náš odchod nebyl podezřelý." Usmál se a vyrazil za Rasimem. "Jdeme se napít."
Heleně se sevřel žaludek, ale věděla, že má pravdu. Museli ještě chvíli hrát divadélko, než mohli odejít. Ale Matúš měl minci, což věci usnadňovalo. A kdyby se jim náhodou podařilo opít Rasima, o čemž pochybovala, dělalo by to věci také mnohem jednodušší.
S tou myšlenkou vykročila za oběma muži a vydala se vstříc alkoholovému pokušení.
O půl hodiny a tři panáky později se Helena s Matúšem pomalu procházeli noční Prahou směrem k jejímu novému bytu. Ten byl blíž a byl bezpečnější, než zašívat se k Matúšovi domů. Po dnešku stejně bude nejlepší, když se Matúš stáhne z veřejného života a nebude dál riskovat.
Její nohy se třásly zimou a její mysl se toulala v napadaném sněhu kolem pouličních lamp. Jak se stalo, že si dnešní večer vlastně užila? Jak se stalo, že anomální mince, na které dot možná stála rovnováha sil v zemi, byla poslední na co právě teď chtěla myslet. Tak dlouho stavěla misi před všechno ostatní a najednou cítila jenom jak se jí lehce motají kroky a jak jí hřeje Matúšův kabát na ramenou.
Byla to připomínka toho, že život mimo Nadaci existuje, ačkoliv není určen pro ní. A že když se k ní někdo jednou za čas chová jako k ženě, tak to není na škodu. Kráčet večer vedle Matúše Lásky po takové době bylo jako chuť alkoholu. Palčivé a silné, ale příjemně matoucí a s náznakem něčeho víc.
Podívala se na něj a její tváře zrudly, když se střetla s jeho tázavým pohledem. "Asi- asi to bude znít hloupě, ale... užila jsem si to."
I na Matúšovi bylo znát, že na něm společně strávený večer na misi zanechal dojem. "Proč by to mělo znít hloupě?"
"Já nevím. Jen... je to tak dlouho, co jsme spolu trávili čas a-"
"Chyběl jsem ti, Helčo?"
Přikývla. Bylo ticho. Nedokázala v tuhle chvíli lhát a ani nechtěla. Bylo po misi, tak co na tom, když si trochu užije. Měla na to právo, ne? To je to, co Třináctka myslel? Nesmí svou práci stavět na první místo neustále, jinak toho bude litovat.
"Taky jsi mi chyběla. Nevěděl jsem, jestli tě ještě někdy uvidím." Nechtěla aby mluvil o minulosti. Ta byla bolavá, složitá a jistým způsobem znemožňovala současnost. A jí se tenhle okamžik líbil.
Chytila ho za ruku a vedla ho ulicemi až ke svému apartmánu v centru, kde doufala, že si budou moct pořádně a dlouze promluvit.
Klíč zajel do klíčové dírky a než se nadáli, byl už oba zutí a vysvlečení z vrchní vrstvy oblečení. Uvnitř bytu byla zima, ale to nevadilo, protože se mohli zahřát vzájemně. Helena si nevšímala rozházených krabic po celém bytě a doufala, že Matúš je ignoruje taky. Ve všem tom shonu neměla ještě čas ani vybalit věci z matčina starého kancelářského bytu a už musela řešit milion dalších starostí v práci. Ale ne dnes večer. Dnešní večer si užívala a nechtěla aby přestal.
Jak se stalo, že jí Matúš líbal? Nevěděla, ale její jazyk teď hravě soutěžil s tím jeho, zatímco Matúšovy nenechavé ručičky jí pomáhaly z šatů. Skousla svůj dolní ret, když jí uviděl v podprsence. "Agente Lásko, tohle je velmi neprofesionální." Řekla to napůl koketně a napůl přirozeně. Nebylo na tom nic hraného a jak věděla, to Matúše vzrušovalo nejvíc.
Pomohl jí vysvléct do spodního prádla a podebral jí za zadek, aby jí mohl odnést do ložnice. Jeho dotek jí uklidňoval a zároveň v ní něco probouzel. Matúš se slabě zasmál. "Toho agenta si odpusť. Říkej mi jen Lásko."
Ložnice měla rozměrnou postel, protože Helena nerada spala na malém stísněném lůžku. Neměla v plánu použít ji k něčemu jinému, ale ty nejsladší věci v životě člověk nemůže naplánovat. Záplava krabic se bohužel nevyhnula ani téhle místnosti, ale nebyly přímo na posteli a to stačilo. Knížky a paměti po matce, včetně vystaveného meče, měly být svědky něčeho nepřístojného. Helena se přistihla, jak se pohledem záměrně vyhýbá odrazu v ostří meče. Nechtěla na to myslet. Zakrátko již ležela skoro nahá na zádech a sledovala, jak ze sebe Matúš svléká košili a rozepíná pásek. Hodlala si ten pohled na jeho zjizvené svalnaté tělo pořádně vychutnat.
Připlazil se k ní na posteli a políbil jí. Její ruce nahmataly lem jeho spodního prádla a prsty se dostaly po něj. Matúšova kůže hřála a jeho polibek voněl po alkoholu, ostatně jako ten její. Svými dlaněmi rozepnul její podprsenku a hbitě jí dal stranou, aniž by mu musela přílišně pomáhat. Helena se nestyděla za své tělo a nebylo to poprvé, co ji takhle Matúš viděl. Ale bylo to poprvé za dlouho dobu. Myslela si, že to bude trapnější, ale když rukou zajel pod její kalhotky, zjistila že je jí úplně jedno, co se stalo. Na ten moment nechtěla nic jiného, než jeho.
V tom jí došlo, že v náprsní kapse Matúšova obleku je ta mince. Nepříjemně si povzdechla. Nemohla si pomoct. Práce volala ačkoliv na to nemohla být horší chvíle.. "Matúši, než se- než k něčemu dojde... prosím tě, podej mi svůj oblek."
Matúš ztuhl. Přestal zrovna v tom nejlepším. "Určitě, proč?" Zvedl se a nahmatal oblek pohozený vedle postele.
"Jen se chci ujistit, že tam ta mince je."
Matúš se odtáhl a posadil se na posteli. "Chceš říct, že mi pořád nevěříš."
Kde se tohle vzalo? "Ne, já- prostě jen potřebuju vědět, že ji máme. Jinak se nedokážu uvolnit."
Matúš něco vytáhl z kapsy obleku a na moment jí to ukázal. Byla to bezpochyby mince, ale proč se choval tak zvláštně? "Spokojená?"
"Ne. Dej mi jí na chvíli."
"To může počkat." Položil oblek na zem a přišel k Heleně s úmyslem políbit jí. Skoro nechala jeho ruku zajet jí do kalhotek, než ho od sebe odstrčila. Teď když byla nálada pokažená, její racionální stránka nedokázala celou věc pustit z hlavy. Něco bylo špatně. "Matúši." Pohlédla mu do očí.
"Chci ti věřit. Takže mi prosím ukaž tu minci. Pak budu povolná a jenom tvoje." Její slova nezněl upřímně a oběma to došlo.
Nastala chvíle ticha a napětí. Nakonec se Matúš odtáhl a povzdechl si. Sáhl po obleku a vytáhl minci, kterou hodil po Heleně. Ta ji stále v leže chytila, ale potom se zvedla do sedu. Pohlédla na minci, která vypadala správně. Byla to jedna z kolekce pěti anomálních mincí, co hledali, to beze sporu. Ale na jejím rubu nebylo jablko, nýbrž korunovační žezlo. Byla to jedna z mincí, ale ne ta správná.
"Jak-" Helena se zarazila. Její nadržené mysli trvalo přesně o dvě sekundy déle pochopit, co se stalo.
Ozvalo se cvaknutí, které moc dobře znala. I bez pohledu tím směrem věděla, jak zní natažení kohoutku Lugeru P 08. I tak se podívala na Matúše s nenávistným pohledem, jaký dovede vrhnout jenom podvedená žena se zlomeným srdcem. Ta mince jí měla jen rozptýlit.
"Ty bastarde." Vypadlo z ní, tváří v tvář hlavni pistole. Té pistole. Té kterou Matúš ukradl z rukou nacistického komanda při jedné z jejich společných misí. Udělal to schválně, nebo neměl v plánu jí zradit touhle pistolí?
Pět mincí, dvě v Nadaci, jedna ukradená, dvě ztracené. Vojtěch říkal, že tuší, kdo vypustil informace o mincích. Matúš pracoval tajně pro Vojtěcha a to Vojtěch chtěl, aby pracovala s Matúšem.
Zradil ji jenom její ex, nebo i její mentor?
"Hej... nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo."
"Jasně že ne. Chtěl jsi mě napřed ošukat, než mi proženeš kulku hlavou. Ty odpornej hajzle."
Matúš pokrčil rameny. "Doufal jsem, že si spolu ještě užijeme. Ale teď když víš jak se věci mají..."
"Miloval jsi mě vůbec někdy?"
"Ano! Ježiši, ty si fakt myslíš, že jsem to na tebe hrál od začátku? Au, to bolí."
Měla chuť mu vyškrábat oči. "Takže jakmile jsem tě odkopla, tak co? Rozhodl ses mi pomstít? Nebo tohle ani nebylo o mě a jenom si tu hraješ na dvojitého agenta?"
Matúš ani nemrkl. Držel zbraň namířenou na ni. "Tohle není o tobě. Ty ses do toho jen připletla. Chtěl jsem začít znovu. Vojtěch mi nabídl novou pozici a nějakou dobu to fungovalo, ale teď? Nadace v Česku dlouho nevydrží a sověti jsou jako banda hyen a supů. Jen jsem jim dal informace výměnou za svobodu a peníze. Seberu svoje chlapy a půjdeme na volnou nohu, jako po válce."
Helena si rozhodila ruce, napůl v naději, že její ňadra rozptýlí jeho mušku. Ani se nehnul. "Když si pomyslím, že jsem ti celou dobu nevěřila až do konce. A pak jsi mě nějak ukecal."
"Co na to říct, vždycky jsi pro mě měla slabost."
"Proto tě Vojtěch vybral, aby se mě zbavil?"
Zasmál se. "Nebuď paranoidní. Vojtěch v tom nejede. Ne všichni se tě snaží dostat. Vlastně ani nešlo o tebe."
Vojtěch jí nepodvedl. Takže musel vědět, že Matúš je dvojitý špión a opravdu věřil, že ho Helena odhalí. "Ale o tu minci. Copak, nedokázal jsi jí Rasimovi sebrat?" Odřekla posměšně.
Matúš se zvedl, aby neseděl. Luger měl stále namířený na Helenu. "Neměl jí u sebe. Ale to nevadilo. Jakmile mi došlo, že tě na mě Vojtěch nasadil, potřeboval jsem se tě zbavit."
Takže to přeci jenom bylo o ní. Srdce jí skoro poskočilo zmatením. Kdyby chtěl, mohl ji už dávno zastřelit. Možná jí přeci jenom nechtěl někde v hloubi duše zabít. Dalo by se toho využít?
Helena polkla a kousla se do rtu. Po její tváři stekla slza. "Takže co? Zastřelíš mě? Po tom všem, mě jen tak... zabiješ. Stejně jako jsi zabil mojí mámu?"
To s ním viditelně hnulo. "Já... jí jsem to udělat nechtěl, to přeci víš. Stejně jako nechci udělat tohle."
"Ale uděláš to."
"Kurva, kdybys neměla potřebu se do všeho pořád cpát." Zhluboka se nadechl. "Ale to bychom nebyli my, že? Jsme přeci špióni z povolání. Podívej se na nás. Dokonce i teď oba vymýšlíme způsob, jak se z toho vyvléct."
Helenin pohled sklouzl od zbraně k jeho očím a zase zpět. "Nemusíš to dělat."
"Obávám se, že musím."
"Matúši... já... já nevím jestli to má nějaký smysl, ale... na moment jsem měla pocit, že- že tě stále mi-"
Matúš se pohl dopředu a levým ukazováčkem jí zakryl rty. "Nedělej to pro mě těžší. Poznám, kdy lžeš, ale tohle by bolelo."
Heleně se zrychlil tep. Tohle byla jediná příležitost, která se jí dost možná naskytne. Divoce kopla před sebe ve snaze vykopnout mu zbraň z ruky zatímco byl rozptýlený. Zásah do hlavy nečekala, ale nebyl špatný. Bohužel nebyl dost na to, aby nevystřelil. Ucítila palčivou ránu na boku, jak jí letmá střela zasáhla. Jenže to už skočila z postele, aby přeběhla ke krabici nalevo od skříně.
Matúš se téměř okamžitě zpamatoval z jejího útoku a rozběhl se za ní. Bůh ví, proč nevystřelil znovu. Možná jí nakonec také trochu miloval.
Helena chytila rukojeť okrasné zbraně, která visela v kanceláři její matky. Zbraně, jejíž odlesk byl dokonale čistý a jejíž seknutí náhle perfektně přeťalo zápěstí Matúšovy pravé ruky.
"Ty děvko!"
Luger spadl na zem a krev se začala řinout z rány. To Matúše rozzuřilo a skočil po Heleně, než se stačila bránit. Srazil její nahé tělo na holou chladnou zem a přitiskl svou nezraněnou ruku kolem jejího jemného krku. Využil svou váhu k tomu, aby jí udržel na zemi, ale zapomněl započítat meč v její ruce. Jednou pořádnou ranou rukojeti do hlavy ho ze sebe shodila a kopnutím do rozkroku ho složila k zemi. Tělo měla odřené a hlasivky pohmožděné. Z boku jí tekla krev, ale cítila, že kulka nezasáhla nic důležitého. I tak měla pocit, že z bolesti každou chvíli omdlí.
Než se Matúš stačil znovu zvednout, dorazila ho jednou ranou do hlavy, která by ho měla vyřadit. A potom se posadila na postel, zmatená, od krve a s mečem v ruce. Pohled svého odrazu v ostří nevydržela déle, než pár sekund a nakonec ho položila stranou, aby našla nějaké obvazy.
Ruce se jí chvěly vypětím, ale nedokázala by se sebou žít, kdyby nechala Matúše po tomhle všem vykrvácet. Mohla ho zabít, ale nesvedla by to. Ne jeho. Ne Matúše.
Ani potom, co se on rozhodl zabít jí.
Její matka by to dokázala...
Když Matúše ošetřila a pořádně ho svázala, aby nemohl nikomu ublížit, konečně si na sebe vzala znovu podprsenku a navlékla se do něčeho pohodlnějšího, v čem se dovedla pohybovat.
Zkontrolovala Luger, snad aby se ujistila, že je to opravdu ta zbraň, kterou si pamatovala. Zavolala Vojtěchovi z telefonu v bytě a předala mu krátce zprávu, aby přijel. Když pak čekala na zakrvácené posteli, s mečem opřeným o noční stolek a svázaným Matúšem na zemi, přejížděla prsty po rytině na minci a přemýšlela o tom, kdo vlastně je Helena Brožová. A kam směřuje.
"Jak se cítíš?" Vojtěch seděl u stolu naproti ní a snažil se být co možná nejmilejší. Přeci jenom si právě prožila něco strašného.
Co by mu měla říct? Zneužitá? Podvedená? Nasraná? Vojtěch jí zneužil k tomu, aby se dostal k té minci a k tomu, aby odhalil špióna. Matúš jí skoro zneužil čistě kvůli sexu a plánoval jí zastřelit. Všichni od ní jenom něco chtěli. Fajn...
"Spokojená." Řekla nakonec a nesnažila se skrýt, že je to lež. Napila se šálku teplého čaje, který si uvařila než Vojtěch dorazil.
Vojtěch si to přebral tak, že by se raději neměl ptát. Sebral ze stolu minci, kvůli které došlo k takovému povyku. Z náprsní kapsy vytáhl svou, skoro identickou minci a prohlédl si je obě vedle sebe. "Tohle za to stálo. Ty mince jsou nebezpečné v nesprávných rukou."
"Já vím." Řekla prázdně.
"Je mi moc líto, že jsem ti neřekl o co doopravdy šlo."
"Já vím..." Sevřela pěst pod stolem. Nechtěla slyšet jeho omluvy.
Vojtěch sklouzl pohledem k zakrvavenému meči, který teď ležel opřený o kuchyňskou linku. Byl to meč její matky a bylo to poznat v tom, jak s ním zacházela. Helena měla na matku dobré vzpomínky, ale jejich vztah byl komplikovaný. Proto ten meč neváhala použít potom nechat od krve jakmile ho nepotřebovala.
"Poslyš. Chci se ti za to omluvit. Vím, že sis dávno srovnala v hlavě, že pro misi to bylo nezbytné a že tohle byl jistý způsob, jak se Matúšovi dostat pod kůži. Ale přesto to bylo riziko."
Helena se napila a uhnula pohledem. "Ale věřil jsi, že to zvládnu. Jinak bys to neudělal."
Vojtěch si nebyl jistý, čemu věřil. Ale Helena byla schopná. Věřil v ní? Nebo zkrátka očekával výsledek? Stejně jako od předchozí ČROD-02...
"Co teď bude s Matúšem?" Zeptala se náhle a vytrhla ho z myšlenky.
Matúš ležel stále svázaný a obvázaný bez trička na posteli ve vedlejší místnosti. Dveře byly otevřené, aby na něj oba viděli, ale přibyly mu kalhoty, které na něj Helena navlékla před příchodem staršího muže. Vojtěch si povzdechl. "Můžeme se o něj postarat já s Tomášem, ale jestli to chceš řešit ty, nebudeme ti bránit. Zasloužíš si, aby to bylo tvoje rozhodnutí."
Oba dva chvíli seděli v tichosti a upírali zraky na spícího muže. Nakonec ticho prolomila Helena a změnila téma. "Čeká nás hodně krušné období, co? Nemyslím si, že se politická situace zlepší někdy brzy."
Vojtěch pokývl. "Nevybíráme si, co je status quo. Jen ho bráníme."
Ostří meče se lesklo rudě, stejně jako budoucnost Československa, pomyslela si Helena. Co s tím? "Matka by nesouhlasila. Nesnášela komunisty."
Vojtěch se lehce usmál. "A kdo v Radě je má rád?"
Oba na stejno vyslovili jméno. "Kazimír"
Smích.
Radost.
Chvíle oddychu.
To, co Matúše Lásku probudilo nebyla tupá bolest, ani nepříjemné táhnutí provazů. Ale Helenin smích. Co to provedl... Jak mohl? Zatímco vnímal palčivé bodání v zápěstí, jeho jediná myšlenka byla, že je v noční můře.