SCP Nadace

Dobrý den,

Mé jméno je doktorka Eva Huddsonová, což touhle dobou už pravděpodobně asi víte. Pokud tohle posloucháte, tak jste byli vybráni pro práci na vývoji kotev reality mého dobrého zesnulého přítele doktora Roberta Scrantona. Možná jste zmatení, naštvaní, že vás určitě přesunou do nějakého zaplivaného sklepa vaší místní oblasti, kde se budete celé dny jen hrabat v černém oleji a tuně malých součástek. V tom se ale mí míli velmi a hrubě pletete. Kotvy reality totiž nejsou tak jednoduché, jak předpokládáte.

Dobře, řekněme, že jste někdy v životě SRA [es er áčko] drželi. Má to pár tlačítek, nějaký na zapnutí, vypnutí, pak pár blikátek na straně a uprostřed magnetický pole, co po zapnutí točí s kuličkou vevnitř. Jak to funguje? Nemáte sebemenší zdání. Avšak to, co vidíte, není jen tak nějaká malá věcička na ustálení naší pitomě depresivní reality. Není to něco tak triviálního jako svítilna a zbraně či další blbosti, co s sebou agenti tahaj do terénu. Je to něco vcelku jiného. Blíž než čemukoliv, co si pod tímhle představujete, je to nejspíš, no… Pandemonium.

Víte, stabilizace reality není tak jednoduchá věc. Není to tak lehké, jako vyrovnání podlahy nebo slepení rozbitého hrníčku. Realita je přece jen to, v čem jsme, není to objekt jako takový. Nemůžeme vytáhnout magickou pásku a zalepit díru v časoprostoru. Bylo by to fajn, ale bohužel to nejde. Když ale analyzujeme to, co realitu dělá realitou, tak můžeme dojít k výsledku, že nepotřebujeme žádný magický artefakt či jinou podobnou blbost, ale jednoduše nás samotné.

Realita se přece jen skládá z naší percepce. To, co vidíme, slyšíme, cítíme na jazyku a v nose či si to můžeme ohmatat je to, co dělá okolí realitou, nepopiratelnou pravdou. Když vidím jablko, vím, že přímo přede mnou realita nabírá tvaru ve formě jablka, které můžeme vzít, přičichnout si k němu, ochutnat ho. Jak dále v tomto pokračujeme, potvrzujeme jeho místo v této rovině reality a stabilizujeme jeho existenci. A tohle přesně chceme dělat. Přesvědčovat všechny, že normálnost je realitou. To je náš hlavní cíl. Protože čím více lidí potvrdí existenci něčeho, tím víc je to reálné.

Vezmeme třeba existenci Mt. Everestu a hory Svatého Hellsinga. Když vám řeknu, že Everest není reálný, neuvěříte mi to. Celý život vám říkali, že je to hora někde v Asii a je vážně moc vysoká. A když to ví tolik lidí a tolik lidí vám to může potvrdit, tak se Everest stal tvrdým bodem reality, který jde těžko popřít. Je to také důvod, proč Everest (a podobné objekty) mají nejvyšší hodnotu humů a velmi těžce jdou popřít a pozměnit ohýbačem reality. Jo, humy, pokud to nevíte, je jednotka stability. Jednička je maximum, nula je velký špatný, ale může to jít ještě níž, ale potom bych tomu už zrovna neříkala stabilita. Nicméně, co ale hora Svatého Hellsinga? O ní jste nikdy neslyšeli, nikdo vám nepotvrdil její existenci. Můžete si být jistí, že je to reálné místo? Nemůžete. A jo, v tomhle případě jsem si to prostě vymyslela. Ale pokud by ta hora skutečně existovala, tak je její existence podmíněna mým přesvědčením a vnímáním lidí, co ji kdy viděli. Taková místa mají hodnotu nižší, ale nevymyká se normálu. Pokud ji někdo nemění, v tom případě je samozřejmě mnohem nižší a je to problém.

A ano, ohýbači reality tohoto využívají. Bohužel, nebo bohudík, to není tak jednoduché, že by si vážně přáli, ať je před nimi jejich vysněná láska a tak se před nimi objeví. Ohýbači reality tu percepci, o které jsme mluvili, popírají. Ne ale jen slovy či myšlenkou, ale svou samotnou existencí, čímž přetváří realitu podle svých představ. Většina to nedělá vědomě, prostě se to nějak děje. Vytříbení takové schopnosti trvá léta, nebo pokud jste se narodili jako pološílenci, tak docela jednoduše. Jako třeba ta holčička od Clefa nebo ten schizofrenik co létá nad mořem či co. Není to jednoduchá věc, každý se rodí s jinou úrovní percepce a schopností ji odmítat.

Ale co to všechno má co společného s kotvami, říkáte si? No, jak jsem již lehce naznačila, stabilita reality je úměrná výši percepce daného místa, objektu, na tom nezáleží. Není to však tak, že naším vnímáním stabilizujeme jen tu věc, na kterou se soustředíme, to by bylo vcelku k ničemu. Stabilizace člověka je pasivní, vytváří to takové pole a uceluje to čistě náhodně po náhodných intenzitách, je to docela chaotické. To je jedno. Tato stabilita je měnná podle naší nálady, která ovlivňuje úroveň naší percepce. V takovém případě bychom měli nalézt stav mysli, který má percepci zdaleka nejvyšší, kdy naše schopnost existence nejvíc utvrzuje existenci okolí. Tomuto stavu říkáme strach.

Když se člověk bojí, jeho smysly se zostří a dokáže vše vnímat mnohem rychleji, silněji a s větší vervou! Je to dědictví od naších předků, instinkt přežití. Percepce a stabilizace v takovém případě má nejvyšší možné hodnoty, co jde z hlediska jednoho člověka vygenerovat. To je to, čeho chceme dosáhnout. Bohužel to taky vyžaduje spoustu neetických praktik, kterých musíme využít, abychom vyvodili v člověku strach nejvyššího kalibru — strach o svůj holý život.

Když vám k krku přiložím nůž, budete se bát podstatně více, než když vám pustím nejnovější Pátek třináctého. To je logické. Ale i to jde víc vyeskalovat. Přece jen, jsem člověk a vy budete mít aspoň nějakou tu naději, že se nad vámi slituju a nechám vás být. Chce to větší kalibr, něco, co vás donutí prosit o milost, i když víte, že vám to nepomůže. Začít počítat s nevyhnutelnou smrtí, jež brzy přijde. A tak jsem se spolu s již zesnulým Scrantonem zamyslela a když jsem skenovala v zoufalství místnost očima, dolehl můj zrak na sebrané povídky Edgara Allana Poea. Jáma a kyvadlo.

Subjekt připoutáme ke kameni, ke kterému se postupně blíží obrovské naostřené kyvadlo. Každým švihem se kyvadlo přibližuje dolů a dolů, čím navyšuje strach subjektu. Subjekt si může řvát jak chce, nikoho neuvidí, jen přibližující se kyvadlo. Systém bude samozřejmě plně automatizovaný, takže ho nikdo ani zachránit nemůže. Nic mu neřekneme, vymažeme mu veškeré vzpomínky na to, jak se tam dostal. Probudí se do zvuku kyvadla protínající prázdnotu nad ním. To vytvoří tak silný stabilizační efekt, že vyšší už být u jednoho člověka nemůže. Ale to nám nestačí.

Chce to více jám a kyvadel. Co takových jednotek posbírat víc a narvat je co nejblíž k sobě. Samozřejmě aby se navzájem neslyšeli, to by jim dalo pocit, že v tom nejsou sami. To nechceme. Vezmeme takových jednotek třeba padesát a narveme je do extrémně malého prostoru. Lusk, kapesní dimenze! Nadace má mnohé zdroje, tohle není sebemenší problém pro takovou božskou věc. Dobře, ale i když narveme tyhle jednotky do velikosti hrášku, stabilizační efekt by trval jen pár minut. To je žalostně málo! Takže časové smyčky. To opět není pro Nadaci žádný problém.

A tak vznikla první kotva reality. Ta měla testovacích jednotek deset a byly narvaný do jeden centimetr velké kuličky, která se zvládla opakovat přibližně šedesát krát, než smyčka zkolabovala, efektivně zničila celou kotvu a trochu vybouchla. První model, nějaký ty výbuchy se čekaj. Ale efekt byl mimořádný! Náš testovací ohýbač reality nedokázal dobrých deset minut ani pohnout jablkem! Pak si na to sice zvykl, ale po naší vylepšené verzi, která jednotek měla padesát, si už ani neškrt'. Vytvořili jsme něco neočekávaného, něco až božsky silného! Ano, bylo to velmi neetické a až zrůdné, chcete-li, ale vyřešili jsme problém, se kterým jsme se potýkali roky, ne-li celá milénia. A že pár lidí bude nelidsky trpět, no co? Musíme zaplatit cenu za záchranu ostatních. Tak je to vždycky.

Tohle je to, co jste tehdá náhodně drželi v ruce. Po aktivaci kotvy magnetické pole začne rotovat s Realitu stabilizující jednotkou, což začne generovat elektřinu pro jednotku vevnitř. Tak jednoduché to je. Samozřejmě, nic z toho, co jsem vám teď řekla, úplně neví moc lidí. Myslí si, že ty součástky vevnitř nějak urovnávaj ty sračky, co se kolem nás dějou. Neptají se. Tak je to správně.

Bohužel, tyhle praktiky ale mají i jednu malou nevýhodu. Stabilizační síly je tolik, že se vytváří i zbytková síla, která se snaží tu druhou vyvážit. Možná je to bláznostvím pár lidí v jednotkách, na tom ale nezáleží. Anti-hume, jak této síle říkáme, naopak destabilizuje realitu. Díky bohu se to ale děje jenom vevnitř jednotky, takže to neohrozí nás, ale ty lidi vevnitř. Na těch už nezáleží. Ale z nějakého důvodu se přenáší rádiové vlny, zachycující jejich řev a podobné blbosti, ven z jednotky. To je už trochu problém. Tomuto efektu říkáme SCP-842-CS.

Vaše práce tedy spočívá ve vymyšlení způsobu, jak tomuhle předejít. Je mi jedno, jak to uděláte, prostě mi budete každý týden podávat zprávu o tom, na co jste přišli. Vybrali vás, takže jste dostatečně chytří, abyste něco vymysleli. Věřím vám.

S tímto se s vámi loučím. Hodně štěstí a pevné nervy.