29.8.1989 byl poručík Richard ABLE (IO) požádán o provedení rozhovoru s velitelem Allenem HALLEM, který vedl první zásahovou jednotku vyslanou Nadací do cornwallského města North Access poté, co obdržel přímý telefonát z dispečinkové základny Oblasti-34 nacházející se přibližně 1,3 hodin cesty jižně od Londýna. Rozhovor byl uskutečněn v Oblasti-34 dne 2.9.1989 na Oddělení výslechu a vyšetřování.

IO zahájil rozhovor první sérií otázek týkající se obecné povahy zachyceného rádiového signálu. HALL vypověděl, že signál se v hledáčku hlavního radaru objevil tři dny před započetím první mise zhruba v 20:00. Dále uvedl, že v době přenosu nebyly v poli nasazeny žádné jednotky a průzkumný rádiový signál odvysílaný základnou byl určen pouze pro kanály v režimu "příjem". Odpověď nebyla odeslána z nadačního zařízení, což ho přivádí k názoru, že signál byl "anomálního původu". Obsahem přenášených dat byl zvuk tekoucí vody. HALL si nevybavoval, zda byly na pozadí rádiového signálu slyšitelné i jiné zvuky. Předpokládaje, že šlo o chybu počítače, HALL předčasně ukončil vysílání a vrátil se ke své práci.

Přibližně v 8:00 následujícího dne byl na hlavním komunikačním kanálu základny zachycen další signál, který byl přijat dispečerem Davidem SHMITTEM. Ten následně HALLA zpravil o podobnosti tohoto vysílání s předchozím. V následujících rozhovorech SHMITT vypověděl, že si nevšiml vzdálených hlasů na pozadí nahrávky. SHMITT na pokyn HALLA provedl triangulaci, čímž byla oblast vysílání zúžena na okolí města North Access v Cornwallu. Po určení polohy bylo spojení okamžitě přerušeno. Dle svého tvrzení si HALL nebyl vědom, že by během ukončení přenosu došlo ke změnám v obsahu signálu. IO vznesl dotaz, proč nebylo zahájeno vyšetřování ihned po navázání druhého spojení. HALL vypověděl, že za běžných okolností není podobná událost dostatečným důvodem pro zahájení vyšetřování, přenášená zvuková stopa však vykazovala abnormální množství radiačního šumu napovídající přítomnost slabého nestabilního Humového pole.

Na základě těchto zjištění pojal HALL podezření, že v dané oblasti dochází k výskytu anomální aktivity, a navrhl, že na místo vysílání povede vyšetřovací tým. HALL sestavil jednotku, jejímiž členy byli SHMITT (dispečer), Amy WEATSTONEOVÁ (zadržovací vyšetřovatelka), Ron SHULTZ (MTF) a Rodrik GRIMSKY (technický analytik). Pětice opustila základnu v 20:00 ve standardním zásahovém vozidle. HALL uvedl, že vzhledem k velikosti North Acessu není toto město zaneseno do běžných map a jeho poloha musela být před výjezdem určena odhadem.

Když byl ještě na vysoké, pracoval Allen na jatkách. Většinu své pracovní doby trávil kucháním a porcováním masa. Když na to přišlo, nebyl to ten nejhorší způsob, jak přijít k penězům. Sice vydělával jen o trochu víc než minimální hodinovou mzdu, ale nijak zvlášť mu to nevadilo. Trápilo ho něco úplně jiného. Ten puch.

Zatímco ve vedlejší budově poráželi a stahovali z kůže dobytek, on stál v chlazené místnosti, krájel těla, ze kterých ještě kapala krev, a věšel je na háky. Maso, které zpracovával, bylo až na výjimky čerstvé a jeho pach byl ostrý a železitý, ale posléze se naučil jej ignorovat. Nikdy si ale nezvykl na zápach odpadních partií, které z těl vyndával rukavicemi a házel do dvou kbelíků po stranách - vnitřnosti, tuhle žaludek, támhle srdce. Kravská anatomie sice nebyla součástí jeho výcviku, ale přesto některé orgány rozeznával. To, co z mrtvol vytahoval se dalo jen těžko popsat - byla to nechutná, krvavá směs všeho možného. Sekej a trhej. Rozřízni břicho a vyrvi z něj střeva. Jako bys vydlabával dýni.

Všechna ta vágní hmota padala do ještě vágnějšího plastového koše. Jednou nebo dvakrát za směnu se stalo, že už neměl odpad kam házet. Tuhle část svojí práce nesnášel. Nádobu na skřípajících kolečkách musel odtlačit ke řvoucí drtičce a vyprázdnit do ní její obsah. Motor vrčel a občas zakašlal, když stroj narazil na kus kosti nebo šlachy. Drtička ze sebe plivala narůžovělou pastu připomínající napuchlý, zanícený prst. Občas v těch růžových sračkách zahlédl kousky kostí a chlupů. Bůh ví, co s tou břečkou dělali, jemu se z ní zvedal žaludek. Obsah střev smísený s močí z měchýře a krví ze všech ostatních orgánů byl dalším druhem odporné, beztvaré hmoty.

Když v srpnu o několik let později seděl za volantem a mířil se svou jednotkou do North Acessu, nechtěl si připustit, že v teplém večerním vánku ten puch cítí znovu. Upřímně si myslel, že už se s ním nikdy nesetká.

Ale byl tam.

A čím víc se blížili, tím byl intenzivnější.

HALL uvedl, že přibližně půl míle od okraje města WEATSTONEOVÁ poznamenala, že v okolí cítí zesilující se pronikavý zápach, na což HALL odpověděl, cituji: "Kristova noho, to jsou těla."

"Neměli bysme, já nevím, zavolat posily nebo tak něco?" zeptal se David ze zadního sedadla. Dodávka najela do výmolu a nadskočila. Allen slyšel, jak Amy na sedadle spolujezdce vyděšeně polkla malý doušek vzduchu.

"Ještě ne," řekl Allen. "Možná se mýlím. Rone, tys toho už viděl hodně, co myslíš?"

"Něco tady rozhodně hnije," ozval se hlas přímo za Allenem. Člen Úderné Jednotky zněl zachmuřeně ale sebejistě. "Nic jiného to být nemůže."

Allen tiše přikývl a žaludek se mu sevřel úzkostí. Pět pasažérů pokračovalo v tichosti dál. Náhle si Allen přál, víc než cokoliv jiného, aby s výjezdem počkal do rána. Dálková světla ozařovala cestu lemovanou poli, na jejímž okraji se tu a tam objevil strom. Samotná silnice byla pustá.

"Kolik mrtvol je kurva potřeba, aby z nich šel takovej smrad?" zašeptal vzadu Rodrik. Allen litoval, že ho nepřeslechl, nechtěl slyšet někoho nahlas vyřknout přesně tu myšlenku, která mu rozežírala vnitřnosti. Kolik krav musel vykuchat, než přišla na řadu drtička? Dvě? Tři? I to byla docela síla, ale nebylo to nic v porovnání s tímhle. Kolik zkurvených těl bylo potřeba, aby je bylo cítit ještě dřív, než vjeli do města?

"Nevím," odpověděl. Protože to opravdu nevěděl. A byl vyděšený při pomyšlení, že-

"Ó můj bože," vydechla Amy, "Allene!"

Dupnul na brzdu právě včas, aby se dodávka se skřípěním stihla zastavit před nízkou překážkou na cestě. Ve světle reflektorů Allen rozeznal srst - se znepokojením si vzpomněl na kusy kravských kůží potřísněných krví.
Na cestě ležel mrtvý kůň a pomalu se rozkládal.

Výňatek z díla "Bytosti Ovlivňující realitu: Socioekonomie, psychopatologie a diagnostická kritéria," zveřejněno roku 2014

Cornwallský incident: Co se tehdy vlastně událo?

1. srpna 1989 brzy ráno překračuje malý tým zadržovacích vyšetřovatelů z Londýna hranice města North Access v Cornwallu - obce čítající přibližně 1000 obyvatel, v jejíž historii se vyskytují prvky okultismu. Skupina tak činí v návaznosti na zachycení několika podezřelých vysílání z této lokality. Ještě na předměstí se jednotka setkává s hnilobným pachem tak silným, že je nutí pochybovat o své schopnosti zvládnout situaci, jež na ně čeká. Dřív, než mohou vkročit do města samotného, je jejich cesta zatarasena mrtvolu koně v pokročilém stádiu rozkladu. V této chvíli se tým rozhoduje požádat o posily.

Ve 2 hodiny ráno doráží na místo tři další zadržovací vozidla. Společnými silami se jim daří mršinu z cesty odklidit.

Ve 3 hodiny ráno po přibližně čtvrtině míle společné jízdy naráží čtyři týmy na tělo zesnulého muže, jehož věk je odhadnut na 40 let. V zájmu umožnění dalšího postupu je třeba jej přemístit. Allen Hall a jeho jednotka se chápou hnijícího těla a přesouvají jej ze silnice, aby mohla vozidla projet.

Ve 4 hodiny ráno Oblast-34 v Londýně přijímá zprávu o nálezu dalších mrtvých.

V 5 hodin ráno je kontaktována Oblasti-56 v Irsku se žádostí o zaslání dodatečných vozidel. North Access je v tuto chvíli považován za místo činu a vstup do něj je uzavřen. Tento stav trvá po následujících šest měsíců. Později se tato událost do historie zapíše jako nejkrvavější masakr způsobený Typem Zelená. Počet obětí je odhadnut na 1200 lidí - 1000 z nich jsou obyvatelé města a 200 tvoří členové GOC podílející se na kampani Ichabod, která je v současnosti notoricky známá pro hromadné vyvražďování ohýbačů reality v průběhu osmdesátých let minulého století, přičemž k diagnostice svých cílů využívala dnes již zastaralou čtyřstupňovou Kantovu metodu. V areálu nezůstali naživu žádní živočichové s výjimkou osmi jedinců - šesti těhotných žen a muže s novorozenětem v zuboženém stavu. Stav okolí naznačuje, že došlo k bleskové povodni, avšak nedaleké jezero je nalezeno zcela vyschlé. Nemohlo se to stát dřív než před třemi dny. Co se tehdy vlastně událo?

Pravda - jak se brzy ukáže - spočívá v hlubokém romantickém vztahu, jenž spolu sdíleli dva ohýbači reality, pro účely vyšetřování přezdíváni "A" a "B"…

Žába ve vroucí vodě

Během rozvoje svých schopností projde 99 % Typů Zelená následující posloupností psychologických změn.

FÁZE 1: Zapření: Subjekt odmítá přijmout svou schopnost ovlivňovat realitu a pokouší se o její racionální vysvětlení. V některých případech vývoj Typu Zelená v tomto stádiu končí: jeho schopnosti jsou samovolně potlačeny a nepostoupí do dalšího stádia. Povětšinou ale pokročí do:

FÁZE 2: Experimentace: Subjekt přijímá existenci svých schopností a hledá jejich hranice. To probíhá obvykle jedním ze dvou způsobů: buď jde o dlouhodobé, pomalé, metodické a opatrné testovaní nebo o několik výrazných nenadálých skoků. V každém případě v této fázi subjekt po nějakou dobu setrvá, než se přesune do:

FÁZE 3: Stabilita: Subjekt zná limit své síly a vytyčí si hranice jejího užívání. V této fázi má Typ Zelená nad svými schopnostmi plnou kontrolu a, co je nejdůležitější, může se rozhodnout jich v případě potřeby nevyužívat.

Tato fáze se obvykle vyznačuje tím, že se subjekt pokouší o vedení "běžného" života, pokračuje ve své denní rutině a, mimo nutných opatření sloužících k zachování sebekontroly, své schopnosti používá pouze v soukromí způsobem, jenž je považován za neškodný. Tento Typ Zelená může být klasifikován jako Úroveň Hrozby 1 (pozorovat, nezasahovat), ale je nutné jej držet pod bedlivým dohledem, kvůli riziku překročení do:

FÁZE 4: Dětinský bůh: Bohužel se většina Typů Zelená postupně dostane až do tohoto stádia. Během této fáze je ohýbač reality svou mocí posedlý a pokusí se ji využít k osobnímu prospěchu na úkor druhých. Tato fáze se vyznačuje sníženou empatií k ostatním lidem, neschopností uvědomit si vlastní chyby a megalomanií.

Ačkoliv čtvrté fázi předchází mnoho varovných signálů, tím nejpodstatnějším je využívání schopností k psychické manipulaci. V případě náctiletých a dospělých Typů Zelená jde nejčastěji o manipulaci sexuálního charakteru…

-Terénní Manuál Divize PHYSICS 13: Speciální Případy, Nebezpečné Humanoidní Entity, Vydáno roku 1984.

Když byli oba teenageři, dotkla se ho poprvé.

Leželi na posteli v jeho ložnici a byla tma, a Lilly věděla, že nespí, protože zíral na strop, přesto to udělala, nebo tehdy možná předstíral, že spí, jelikož jí to dlužil. Dlužil jí to, protože to stojí za nic, musí to stát za nic, pokaždé se ho ptát a pokaždé slyšet ne, toužit po něm a pokaždé se potázat s odmítnutím. Ve vztahu, říkal si, musí člověk umět dělat kompromisy. Někdy musíš některé věci nechat, ať se stanou, kvůli tomu druhému.

A tak, zatímco venku pršelo, přejížděla rukou po jeho hrudi. Déšť bubnoval do oken, stékal po střeše a ona se dotýkala jeho boků. Z mraků na nebi padaly na ulici kapky a ona položila své prsty a dlouhé nehty tam, kde končila guma jeho boxerů. Lampa na ulici vrhala světlo skrz déšť a ona se dotýkala chloupků mezi jeho nohama a jeho srdce se rozbušilo a tehdy si myslel, že je to vzrušení, ale mnohem později pochopil, že to byl strach a naučil se, že je velmi,

velmi

tenká

hranice

mezi jedním a tím druhým,

A její prsty pátrají níž,

A on cítí každý dotek,

A ona se dotýká jemné pokožky mezi jeho stehnem a rozkrokem,

A jeho srdce bije zase o něco rychleji a bolí ho na prsou,

A potom se ho pomalu začne dvěma prsty dotýkat a on ji nechá, jelikož jí to dluží,

Jelikož jí to dluží,

Pro lásku se musíš naučit trpět.

Její ruce jsou na jeho penisu a on si říká, vzruš se. Mělo by se ti to líbit. Měl bys být vděčný za to, že ji máš. Přitulí se k němu, světlé vlasy a hubená silueta v džínách a déšť tam venku, její tělo se pomalu pohybuje ve zlatavých paprscích lampy prosvítajících skrz závěsy.

Musíš něco udělat.

Její ruka je ponořená v jeho kalhotách a strach, doběla rozpálený, bodající ze všech stran, mu znemožňuje se pohnout, jako by ho zbytky světla přikovaly na místě, jako by přimrzl k posteli. Jeho srdce bije do jejího těla; v tu chvíli ji vidí jako predátora, něco kostnatého a neskutečně silného, s pusou plnou tesáků, a když se konečně dotkne vrcholu jeho penisu, stane se to všechno nesnesitelným a jemu zvoní v uších a příliš hrubě, příliš nedbale, ji chytí za ruku, příliš rychle.

"Francisi." škádlí ho Lilly. S odstupem usoudil, že tohle byl jejich první střet, první moment, kdy její život přešel do fáze dvě; fáze moci, a kontroly.

Je bohyně, a to není dobře.

Na jediný moment má strach, co by mohlo přijít, jen proto, že si dovolil se jí dotknout. Světlo jí vrhá stín do očí a páteř jí obratel po obratli vystupuje těsně pod pokožkou; bere jeho ruku do své a pokládá ji na svůj bok, pod svou blůzu, a skrze neurčité omámení vnímá mezi prsty látku jejích kalhotek, ale netouží, nechce to udělat, nenávidí to, nenávidí to, tak strašně to nenávidí-

"Francisi." řekne, zatímco se on snaží vysvobodit svou ruku ze sevření té její na jejím boku. Tentokrát je to varování. Její druhá ruka je stále na jeho penisu, nehybná, a celý svět ztuhnul, příliš jasný, přesycený mlhavým světlem brnícího strachu, jako stáčející se a běsnící roztoči hlodající do pokožky. Její druhá ruka vede tu jeho pod své kalhotky, je to rohatá silueta, jako když byli děti, ale je to jen obrys, stín vržený na zeď, rudý obrys ozářený blikajícím oranžovým světlem za oknem. Jeho hruď je těžká a jeho duše se zdá slisovaná a svět je jako omráčený a jediné na co dokáže myslet je, jak rychle se to stalo a jak rychle vyrostli, jak si hrávali na Vymítače ďábla a jak přelazovali rádio myšlenkami a ohýbali mince aniž by se jich dotkli a ty, ty, ty s rohy a kopyty, když jsi je chtěla a ty s tlamou plnou tesáků a ty s hladem větším, než kdy mohl být ten jeho, a když se na to díval zpětně, měla to být první známka, první náznak, že od ní měl Francis utéct- její zlostné siluetě v dešti a od jejího jazyka, který zdrsňoval zatímco vyrůstali, stal se ostrým a uměl seknout vždy o něco hlouběji, a od ní s tisícovkou očí, zatímco on měl jen tři, od její ruky na jeho penisu té deštivé noci, ale Francis byl mladý a nechápal to a nemohl to pochopit, jelikož neznal nic jiného, a Francis jí věřil víc než komukoliv jinému a Francis ji snad přes všechnu tu bázeň miloval, protože Francis nikdy neutekl, neutekl pět let, dokud to všechno neskončilo.

Vytáhl její ruku ze svých kalhot. Ona s ním týden nepromluví, ale on ještě rok poté nepřestává cítit její dlouhé nehty a konečky prstů.

Se zkříženýma nohama spí ještě déle.

Objekt #: SCP-4231

Třída Objektu: Euclid

Speciální Zadržovací Procedury: SCP-4231 se nachází uvnitř zadržovací oblasti 4231, jež je obehnána 4 míle dlouhým oplocením pod záminkou obsazení vládními složkami. Přední i zadní vchod SCP-4231 budou nahrazeny zadržovacími dveřmi třídy 6 a všechna okna v přízemí budou zabarikádována, aby bylo zabráněno cizímu vniknutí. Vstup do SCP-4231-2 bude znemožněn překrytím dna jezera deskou z překližky tvaru čtverce o straně 34 stop a bude maskován jako opravný mechanismus vrtu. SCP-4231-2 bude nadále přístupno pouze prostřednictvím sklepa SCP-4231. SCP-2317 bude vyjmuto a zadrženo samostatně.

Popis: SCP-4231 je třípatrový dům v bývalém městě North Access v Cornwallu, jenž byl dříve obýván dvěma Typy Zelená, SCP-4231-A a SCP-4231-B.

SCP-4231-A je 28letá žena o výšce 170 cm a váze 68 kg. Pokožka bez opálení. Hnědé oči. Světlé vlasy. Těsně před smrtí prodělala porod. Zemřela v důsledku jediného výstřelu do hlavy; tělo bylo nalezeno v ložnici v horním patře SCP-4231. Ve všech místních otiscích reality je vyobrazena jako tyranka SCP-4231-B.

SCP-4231-B je 27letý muž o výšce 160 cm a váze 63 kg. Pokožka bez opálení. Jedno oko modré, jedno zelené. Světlé vlasy. V době zadržení vykazuje známky akutní tísně; není schopen vést se zásahovou jednotkou souvislý rozhovor. Několikanásobná fraktura nosu. Vybledlé jizvy na zátylku, ramenech a v oblasti hýždí. Opakovaně zvrací vodu a krev. Bezprostředně po zadržení je Kantovým čítačem naměřena úroveň 4; po následné hospitalizaci se měřené hodnoty ustálí na úrovni 3. Projevují se u něj příznaky těžkého psychického traumatu. Dne 6.1.1990 bylo schváleno jeho Částečné Propuštění ze Zadržení (ČPZ) pod dohledem v rámci prostor Nadace (viz přiložené dokumenty).

Projevy SCP-4231 jsou považovány za přímý důsledek dlouhodobého pobytu Typů Zelená v budově a aktivace SCP-2317, původně umístěného uvnitř SCP-4231-3 přímo pode dnem jezera. Okolní budovy vykazují známky rozkladu v důsledku příchodu bleskové povodně a město není od incidentu 4231-CORNWALL obydleno v nedávné době započala jejich rekonstrukce (viz dokument 4231-SCRANTON). Samotné jezero je zcela vyschlé a od roku 1989 je z města North Access izolovaná vysušená oblast.

SCP-4231 stojí na břehu jezera v zadržovací oblasti 4231. V jeho horních patrech se nacházejí obytné prostory, zatímco přízemí je zařízeno jako malé květinářství. Součástí budovy je také sklep, jenž je pomocí úzkého podzemního tunelu propojen se sálem (SCP-4231-3), v němž se nachází SCP-2317. V horním patře SCP-4231 - označovaném jako 4231-2 - se nacházejí četné otisky traumatických událostí, jenž na tomto místě zanechal pobyt Typů Zelená. Jedná se o kapesní dimenzi, která je dodnes považována za jeden z nejdetailnějších případů otisku reality. Stále pobíhá její výzkum a je na ni odkazováno v záležitostech týkajících se psychologie, násilí a duševních onemocnění projevujících se u Typů Zelená. SCP-4231-2 sestává z kuchyně, koupelny, ložnice, dětského pokoje, obývacího pokoje a spojovací chodby. Intenzita anomální aktivity uvnitř SCP-4231 je v čase proměnná bez zjevného vzorce opakování. Jednotlivé jevy jsou zaznamenány v dokumentu SCP-4231-2-A.

Ve sklepení SCP-4231 jsou uskladněny různé předměty, za nimiž je skryt průchod do SCP-4231-3.

4231-3.png

Půdorys SCP-4231-3. Pro podrobnosti viz přiložený dokument. Pro zvětšení obrázku klikněte.

SCP-4231-3 je místnost připomínající svou strukturou hrobku běžnou pro období středověké Evropy. Nachází se pode dnem jezera v North Accessu v Conwallu a vstup do ní tvoří kamenné schodiště sestupující ze sklepa SCP-4231. Samotná místnost je rozdělena na jedenáct částí:

SCP-4231年3月1日-7: 5x5 m velké kamenné cely s železnými dveřmi; původně se v nich nacházela SCP-231-2 až SCP-231-7. Šest dnů po jejich objevení se Thaumatologům podařilo poškodit původně neprolomitelné zámky dost na to, aby s nimi mohlo být manipulováno a byla umožněna evakuace všech instancí [SCP-231.] Dveře byly záměrně ponechány odemčené.

SCP-4231年3月8日: Rám dveří SCP-2317. Krátce po jeho objevení bylo SCP-2317 vyjmuto a přemístěno do patřičného kontejnmentu. Za odebranými dveřmi se nachází obyčejná kamenná zeď (zdá se, že SCP-2317 bylo vždy považováno za intradimenzionální portál, nikoliv za dveře do sousedící místnosti, jelikož se za ním nenacházela žádná další stavba).

SCP-4231年3月9日: Místnost s artefakty. Vstup dovnitř je uzavřen dvěma identickými kovovými dveřmi. Během rozsáhlého archeologického výzkumu bylo objeveno 1943 různých artefaktů (jejich výčet je zaznamenán v dokumentu SCP-4231-3-A). Za zmínku stojí nález 500 lidských kostí zdobených rozličnými kusy látky (druh kosti a obalu se napříč sbírkou výrazně liší), sedm bohatě zdobených rituálních oltářů a propracovaná rytina jednookého rohatého zvířete považovaná za podobiznu SCP-2317.

"Pouto modlitby" (překlad strany 274 Erikešského kodexu):
"V živote předcházejícím tomu nynějšímu byla jsem mocnou šelmou zotročenou vesničany, pro něž jsem tahala povozy plné obilí. Krmili mě, dávali mi přístřeší, nechávali mě chodit mezi nimi, ale nikdy jsem pro ně nebyla víc než jen tvor mluvícím jejich jazykem, což v mé duši živilo rozhořčení. Jedné noci jsem roztříštila své okovy a rozeběhla jsem se divoce do nedalekých hvozdů a ty se přede mnou klaněly; mé nohy byly krupobitím a mé tělo hromem. Země se mi podvolovala a já jsem necítila nic pro spoušť, kterou jsem za sebou zanechávala. Sedm dní a sedm nocí jsem se nezastavila a kam padl můj zrak, rozsévala jsem zkázu. Nazývali mě ꙮ, thuem, spřadatelkou sítí, rozervanou. Sedmé noci byla má mysl zahalena únavou a svět se mi klanět přestal. Zřítila jsem se do hlubokého údolí a pohltila mne Zelená řeka; kámen mne udeřil do šíje a vařící proud svatého pramene mne topil ve světle hvězd a trhal maso z mých kostí. Žádné stvoření mi nepřišlo na pomoc, neb nebylo více stvoření mého druhu. Řeka mne unášela; ach, jakou mi působila bolest! Můj zlomený krk konečně spočinul až na břehu koryta plazícího se polem, na němž sedlák pásl svůj dobytek. Muž tento pravil, "Nepatřím mezi Kether, ale zachráním tě a na oplátku zachráníš ty mě." Přednesl svaté pasáže z knihy Zelené a do mého krku vyryl slova odpuštění a ovinul jej plátnem a provazy. Ochraňovala jsem jeho rodinu po čtyři pokolení; nebylo tvora ani síly, jež by se odvážila mi postavit. Čtvrté pokolení mi požehnalo, vzdalo mi své díky a předalo mne svatému ohni. Z popela mého vykvetlo luční kvítí. Síla má se navrátila zemi a já jsem mohla v klidu spočinout. Slitování, milost, odpuštění; velký je Rudý bůh, jenž váže anděly své k vodám. Nechť je nebe k mým kostem milosrdné, než mne Pán znovu zatahá za uzdu."

SCP-4231年3月10日: 30 m dlouhá chodba spoře osvětlená loučemi. Stěny jsou pokryty rytinami vyobrazujícími scény z Erikešského kodexu (jejich plný překlad je k nalezení v dokumentu SCP-4231-3-B).

SCP-4231年3月11日: Kamenné schodiště vedoucí ze sklepa SCP-4231.

Není známo, jakým způsobem vzniklo propojení mezi SCP-4231-3 a domem, jenž byl podle záznamů postaven na počátku roku 1974. Z tohoto důvodu panuje podezření, že by SCP-4231-3 mohlo být důkladnou napodobeninou vytvořenou SCP-4231-A na základě textu z Erikešského kodexu. Tato teorie nebyla potvrzena ani vyvrácena. Stejně tak není jasné, jak je možné, že během Cornwallského incidentu nebylo SCP-4231-3 zatopeno či jinak poškozeno, což uchránilo instance SCP-231 před újmou.

Přízemí SCP-4231 je obyčejné květinářství.

2. prosince 1988

Vstává časně ráno. Lilly leží vedle něj. Dítě v jejím břiše ještě nezačalo kopat. Pořád ještě cítí, co mu udělala - co mu udělala za soumraku u vody - podlitiny na zádech, na jeho slabinách, na - radši se nechce prohlížet moc zblízka. Dnes je to poprvé, co po dvou dnech vstal z postele. Cítí se odtržený od reality, jako by jeho ruce nebyly jeho, jako by se nacházel mírně nalevo od svého těla. Dnes je to poprvé od té noci na břehu jezera, co se tak cítí. A necítí se tak naposled.

Na chvíli se zastaví přede dveřmi ložnice a uvažuje, jestli je zvonění v jeho uších skutečné. Není si jistý, kam chce jít, ale když dveře otevře, zjišťuje, že nemá kam. Dveře do koupelny zmizely. Kuchyně je také pryč.

pokud tam vůbec někdy byla, napadne Francise. Ale nechce to zkoumat. Teď ne.

"Haló?" hlesne nepřítomně. Nepoznává svůj hlas. Ozvěna stejným zmateným tónem tiše opakuje: haló? aló? ló? ó? o?

A jestli jeho zvolání narazilo na překážku - schovanou někde na konci chodby, která se kroutí v podzemí daleko za zdmi domu, daleko za temnou hrobkou, daleko za hranicemi North Accessu, která vede na místo, jež stvořil, aniž by o něm měl sebemenší tušení, na místo, kde se hladina bouří v nikdy nekončícím přílivu a kde se všechny stezky, kterými v životě kráčel, protínají - neví o tom. A jestli ho slyší Lilly, nehne brvou. A kdyby ho slyšelo něco jiného-

No.

Dokument SCP-4231-2-A

Druh události	Umístění v SCP-4231-2	Popis události
Zvuková	Kuchyně	Hádka trvající 2 minuty a 34 sekund. Krátký spor ohledně financí.
Zvuková	Koupelna	Urážka pronesená vtipkujícím tónem trvající 3 sekundy.
Fyzická	Obývací pokoj (Krb)	V krbu se zhmotňují plameny a papíry s poznámkami vyhlížejícími jako vysokoškolské učivo. Trvá přibližně 3 hodiny, než oheň uhasne.
Zvuková	Ložnice	Poznámka trvající 10 sekund týkající se tělesné hmotnosti B a vztahu mezi A a B.
Zvuková, Fyzická	Kuchyně	Hádka trvající přibližně 10 minut a 24 sekund. Vrcholí několika poznámkami od A týkajícími se platonické a romantické odpudivosti B. Událost končí bouchnutím dveří.
Zvuková, Fyzická	Kuchyně	Zhmotnění talíře a jeho následné rozbití o kuchyňskou linku trvající 5 sekund.
Zvuková	Koupelna	Hádka trvající 1 hodinu a 14 minut. A naléhající na B, aby jí řekl pravdu.
Fyzická	Ložnice	Skvrny od krve objevující se na levé straně postele. Průměrně tato událost trvá 19 minut.
Fyzická	Koupelna	Zhmotnění surově znetvořeného těla mayské mývalí kočky oběšené na tyči závěsu od sprchy. Přibližně 3 minuty a 23 sekund sebou kočka škube, následně se vytrácejí známky života. Po následujících 43 hodin a 21 minut zde tělo visí, poté zmizí.
Fyzická	Chodba	Chodba se na každém konci rozpíná do nekonečna. Tato událost trvá průměrně 10 hodin a 34 minut a dochází k ní pouze v noci.
Fyzická	Celá budova SCP-4231-2	Celá budova SCP-4231-2 se donekonečna opakuje směrem vzhůru; konec chodby je propojen s vchodem v přízemí SCP-4231. Opakování trvá přibližně 80 hodin.
Fyzická	Okno v ložnici, následně celá budova SCP-4231	Prvotní událost pozorovaná z okna ložnice: dvě postavy, A a B, jsou spatřeny na břehu jezera nedaleko SCP-4231. Postavy se po dobu 12 minut a 17 sekund procházejí a poté se posadí na kus pláže pokrytý oblázky. A sedí nalevo od B. Následuje rozhovor trvající 5 minut a 20 sekund, který je přerušen, když A políbí B. B neklade odpor. A se otáčí na bok směrem k B a pokládá na jeho pravý bok svou ruku. Když se přiblíží k jeho pasu, B se odtáhne a promluví. A odpovídá a rozepíná jeho opasek. B se zasměje a mluví s A, A odpovídá vážně. A se podaří rozepnout pásek, rozkročí se a položí svou levou nohu přes nohy B; B je silou povalen na kamenitý břeh. Byl rok 1995. Seděl v baru na letišti v Tucsonu, čekal na navazující let a nad hlavou mu hrála stará televize. Zrovna se chystal k odchodu, když se na mizerné obrazovce objevila epizoda Práva a Pořádku. Muž, který v díle vystupoval, tvrdil, že byl sexuálně zneužíván. B si uvědomoval, že to, co se mu přihodilo, mělo jistou spojitost se sexem a že ho ten sex svým způsobem bolel, ale než tehdy v Arizoně spatřil tu epizodu, nikdy ho nenapadlo, že by určité faktory ovlivňující jeho mentální zdraví mohly mít co dočinění s těmi sedmi lety, kdy ho týrala a zneužívala jeho středoškolská láska. Nebyl si úplně jistý, jestli A nenáviděl za to, co mu udělala. Někdy ji stále miloval, protože trvala na tom, že dělá určité věci pro něj, pro jeho vlastní dobro, a že bez ní nemá nikoho, s ní aspoň není sám, a nebylo to vždycky tak zlé. Tehdy v Tucsonu začal B přemýšlet o tom, co se vlastně stalo. Došlo mu, že s ním nejspíš bylo zacházenu špatně, ale co bylo důležitější, že byl pravděpodobně znásilněn. Také se mu hlavou mihla myšlenka, že zadržovací tým, který prohlížel dům, ve kterém těch sedm let žil, to viděl, to, na co chtěl tak zoufale zapomenout. Viděli to stokrát, možná tisíckrát, a on se cítil provinile, styděl se, že o tom ostatní ví, protože ačkoliv mu v zadržovacích procedurách bylo přezdíváno ‚B', stejně byl jednou za rok předvolán, aby na něm ve jménu vědy prováděli testy a otravovali ho s otázkami ohledně toho, co se v domě odehrálo. Nechtěl o tom mluvit, nechtěl, aby někdo věděl, co mu A provedla. Chtěl opustit Nadaci a najít si práci někde za kasou ve Walmartu. Ale i navzdory tomu všemu si nebyl jistý, jestli se k němu A opravdu zachovala špatně, protože B se nikdy příliš nesbližoval s ostatními lidmi, a tak toho ani moc nezažil, ani dobrého, ani zlého. Když se roku 1995 probudil a ucítil, že mu z ran, které mu A zanechala na těle o šest let dříve, opět prýští krev, napadlo ho, že možná existuje důvod, proč jeho schopnosti přenesly do reality to, co cítil, právě tímto způsobem. Trochu se mu ulevilo. A trochu se zhrozil. Ale to teď nechme stranou. Když se A zvedne z B, SCP-4231-2 je v průběhu 79 hodin zaplaveno vodou a poté zmizí.

Výňatek ze zkonfiskovaného dokumentu "Podivuhodný případ SCP-4231-B"

A pak tady samozřejmě máme B.

Zdá se, že Nadace stále neví, co si s ním počít, s tím tichým a nekonfliktním Typem Zelená, který sám sebe a svého novorozeného potomka lapil do pasti ve svém vlastním domě, když se snažil uniknout rituální povodni. Nachází se v šedé zóně mezi něčím, co by mělo být zadrženo, a nevinným přihlížejícím, který se připletl k něčemu, co nemůže ovlivnit. Výslechem bylo zjištěno, že B nemá tušení o SCP-231 ani o SCP-2317. Dokonce si není vědom ani existence SCP-4231, které náhodou vytvořil, když se snažil vymanit z trýznivého sevření své nejbližší kamarádky z dětství. Jakmile zásahové týmy dorazí k SCP-4231, začíná honička; pronásledují B několika mílemi kroutících se chodeb vyrůstajících ze střechy SCP-4231 a když už se zdá, že cesta končí, B ji prostě prodlouží a běží dál. Když týmy zjistí, že ztratily kontakt s vedením, vykouří ho uspávacím plynem a odtáhnou ho zpět do světa živých. Kladou si první otázku z mnoha: měli by ho připoutat k nosítkám, na kterých leží, nebo ne?

Potíž s B je taková, že jeho stav neodpovídá tomu, čemu by - podle norem týkajících se Typů Zelená - měl: je traumatizovaný. Je to očividné, jakmile ho položí na zem. Typ Zelená 3. Úrovně, který trpí posttraumatickou stresovou poruchou a tak silnými příznaky disociace, že na jeho těle vytvářejí bolestivé připomínky traumatu, které prožil: Zvrací špinavou vodu z povodně, před níž se snažil utéct. Když spí, provázejí ho noční můry. Když se z nich probudí, shledává na velmi specifických částech svého těla modřiny a škrábance. Jeho disociativní epizody v okolí způsobují prostorové anomálie. S postupem času se u B upevní určité vlastnosti. Aby se se svým traumatem vyrovnal, osvojí si úplně novou osobnost; nový B je výstřední, oprsklý, při kontaktu s ostatními lidmi krajně nadutý. Hluboká tíseň, která ho spolu s fyzickými neduhy sužovala po vyproštění z SCP-4231, mizí. B neví nic o okolnostech, které ho do jeho současné situace dostaly, nebo se alespoň zdá, že o nich ví velmi málo. Již se nezajímá o dítě, nemluví ani o A ani o městě North Access, kde strávil celý svůj život. Dysmorfofobická porucha, která se u něj vlivem procedury Montauk vyvinula, je buď pryč nebo schovaná někde hluboko pod povrchem.

Ale noční můry, záblesky vzpomínek a disociativní epizody ho - spolu s freudovskými ohyby reality - neopouštějí.

Zdá se, že se B ve své neschopnosti kontrolovat jeho nové já dokonce zhlíží, stejně jako tomu bylo bezprostředně před Cornwallským incidentem. Prvním příznakem, kterého si lékařský personál všímá, když je B ještě na ošetřovně, je jeho nová averze ke kamerám. Nechce být natáčen. Ačkoliv se takto vyjádřil ještě před přesunem, lékaři to přičítali jeho mentální nestabilitě a odmítli se podrobit jeho žalostným prosbám zůstat během celého vyšetřování v anonymitě. Zdá se, že právě ignorování tohoto přání zapříčinilo dramatické zhoršení jeho duševního stavu. Po svém přerodu svůj obličej B na všech vizuálních záznamech mění k nepoznání.

To staví Nadaci před další neobvyklou otázku. Zavřeli člověka trpícího těžkým traumatem do klece a snaží se ho napravit. Měli by vyhovět přáním jedince a vymazat o něm z dokumentů všechny údaje včetně jeho rodného jména? Nadace odmítá spolupracovat, přesnost a hon za informacemi o jeho dosavadním životě je pro ně důležitější. B si nepřeje být natáčen. Nadace však trvá na tom, že rozhovory s ním jsou pro probíhající vyšetřování nezbytné, a i nadále pořizuje nahrávky jeho chování, řeči těla i výrazů ve tváři. B Nadaci žádá, ať se přestane šťourat v násilí a utrpení, které předcházelo Cornwallskému incidentu, ať už se nesnaží zjišťovat více informací o A, SCP-231, SCP-2317 nebo SCP-4231, neboť vzpomínky na prožitky z té doby jsou pro něj buď velmi skličující a/nebo byly v důsledku špatného zacházení už dávno zapomenuty nebo násilím potlačeny. Nadace jeho prosby ignoruje a trvá na tom, že jeho spolupráce při vyšetřování Cornwallského incidentu a všech s ním spojených předmětů a osob je naprosto klíčová pro úspěch jednání Nadace. Žádá je, aby neanalyzovali jeho zvratky. Žádá je, aby se ho nedotýkali. Žádá je, aby z jeho krku a páteře sundali elektrody Humového záznamníku a aby z jeho nemocničního pokoje odstranili kotvu reality. B je ochoten přijímat léčbu svého traumatu a léky i kognitivně behaviorální terapie u něj v počátečních fázích smutku zabírají - dokud všechno co řekne zůstane mezi ním a lékaři a nebude součástí nadačních záznamů. Všechny jeho prosby Nadace přehlíží a jeho stav se během prvních dvou týdnů zadržení razantně zhoršuje. B neustále opakuje své přání být vynechán z nadačních záznamů. Chce, aby ho nechali být. Nejen pro teď, ale po celý zbytek jeho života. Nadace odmítá spolupracovat. Zachází s ním spíš jako se zvířetem nebo testovacím subjektem než jako se člověkem.

A B si to přestane nechat líbit.

Nejedná o prolomení zadržení v pravém slova smyslu. B je stále ve své cele, nevyužívá své schopnosti k úniku nebo k napadení personálu. K ‚prolomení', alespoň podle nadační terminologie, dochází pouze tehdy, když subjekt bez výslovného svolení personálu opustí svou zadržovací místnost, což znamená, že různé formy neposlušnosti, včetně hladovky nebo odmítání řídit se pokyny nebo komunikovat s pracovníky, jsou na denním pořádku. Zdá se, že radikální změna jeho osobnosti není ani tak důsledkem jeho disociativní poruchy jako spíš snaha o vyvolání frustrace, kdykoliv se s ním personál snaží interagovat. Odmítá přijímat jakoukoliv léčbu nebo terapii, aktivně sabotuje jakoukoliv konverzaci týkající se jeho stavu, používá své schopnosti k cenzurování svého obličeje na všech obrazových nahrávkách a veškeré vybavení, které slouží ke sledování jeho stavu, ničí. Strhává ze sebe kapačky a elektrody EKG, rozbíjí Kantovy čítače a úmyslně uráží a ponižuje personál. Neustále se u něj projevují symptomy PTSD, noční můry, záchvaty paniky, disociativní epizody, ohyby reality… postupně se však naučí všechno z toho skrýt jakmile do jeho cely vstoupí někdo z personálu, aby mu pomohl, což vede ke scéně, která působí téměř komicky: na jedné nahrávce vidíme dovnitř přispěchat zdravotní sestru, aby ho probudila ze zlého snu a ošetřila krvácející rány, které se znovuobjevily na jeho těle. Budí ho a pomáhá mu vyzvracet povodňovou vodu jako obvykle, poté se zeptá na jeho stav, načež jí on odpoví - cituji - "Hezké nožky, slečinko". Když sestra odejde a B zůstane ve své zadržovací cele sám, rozpláče se.
-Lady Agora, Znalkyně run, Překladatelka, Uctívačka Mnoha, 23.4.1995

Třináct malých prasátek

Od: [VYMAZÁNO]

Komu: O5 [skupina]

Předmět: SCP-4231-B

Takže jde o obyčejnou neposlušnost. Můj názor na to je asi takový, že nepůjde o nic vážného Sedmnáctka se během posledních pár let vypořádala s několika hromadnými hladovkami. Jeden jedinec by neměl být velký problém.

Od: [VYMAZÁNO]

Komu: O5 [skupina]

Předmět: re: SCP-4231-B

Nabyl jsem dojmu, že otázkou zde bylo spíše zadržet či nezadržet. Myslím, že vzhledem k významu této záležitosti bychom si měli shrnout, co zatím máme:

-Typ Zelená 3. Úrovně, muž, dvacátník, klidné povahy. Vysoká kontrola nad schopnostmi. Své schopnosti nepoužívá, zdá se, že je vidí spíše jako zdravotní postižení než cokoliv jiného.

-Pod krycím jménem 'Ukulele' se v minulosti podílel na dnes již neprobíhající kampani Ichabod. Zřejmě mu to docela šlo. Má na svém účtu solidní počet zářezů; tak solidní, že až hraničí s posedlostí. Některá z jeho posledních zabití byla obzvláště krutá.

-Posledních sedm let setrvával ve vztahu s jiným Typem Zelená (SCP-4231-A nebo SCP-231-1, záleží, koho se zrovna zeptáte), ve kterém docházelo k násilí. V současné době si nemůžeme být jisti, kdo byl obětí, vzhledem k vrozené násilnické povaze mnoha Typů Zelená. Na to budeme potřebovat více informací.

-Zavraždil SCP-231-1 nedlouho poté, co porodila jejich dítě, které bylo z péče SCP-4231-B odebráno při zásahu. Porod má zřejmě souvislost s Cornwallským incidentem.

-Po dobu přibližně čtyřiadvaceti hodin byl pronásledován zásahovými jednotkami, na útěku byl však déle.

-Hluboce rozrušen. Současná diagnóza je PTSD s těžkými příznaky disociace. Při vybavení vzpomínek dochází k psychickému rozrušení a ohybům reality. Problémy se spánkem, problémy s komunikací, problémy s pamětí, problém zůstat při smyslech. Hodně ošklivé.

Od: [VYMAZÁNO]

Komu: O5 [skupina]

Předmět: re: re: SCP-4231-B

"V současné době si nemůžeme být jisti, kdo byl obětí, vzhledem k vrozené násilnické povaze mnoha Typů Zelená."

Tohle je do očí bijící omyl. Víme, že násilníkem byla A, víme, že tohle nechutné představení zinscenovala ona. Svědčit nám o tom můžou důkazy v horním patře domu stejně jako výpověď B.

Od: [VYMAZÁNO]

Komu: O5 [skupina]

Předmět: re: re: re: SCP-4231-B

Já jeho výpovědím nevěřím. Vždyť ji přece zabil, ne? Stejně tak tuhle věc mohl celou zinscenovat on jako kamufláž, všechno včetně těch traumatických otisků může být jeho práce. Jenom se podívejte na důkazy. Někdo, kdo dělal tolik let na Ichabodu, už určitě viděl všechny možné druhy otisků a rozhodně moc dobře ví, jak nějaký sakra přesvědčivý vytvořit. Celá ta jeho náhlá změna osobnosti vůbec nesedí s tím, jak ze sebe dělá oběť. Proč by jinak zdrhal? A 8 už řekl, jak to bylo s jeho posledníma zabitíma. Fakt si nemyslím, že by měl klidnou povahu. Podle mě si s náma hraje.

Od: [VYMAZÁNO]

Komu: O5 [skupina]

Předmět: re: re: re: re: SCP-4231-B

Kdyby si s námi jenom hrál, už bychom to věděli. Jeho Kantová stopa by byla mimo tabulky. A my bychom byli mrtví.

Od: [VYMAZÁNO]

Komu: O5 [skupina]

Předmět: re: re: re: re: re: SCP-4231-B

Rozhodně toho teď máme na stole spoustu, ale podle mě se nejnaléhavější otázka týká samotného Montauku.

Pokud A byla násilníkem, pak by také musela provádět celou proceduru Montauk, nejen na B, ale i na SCP-231-2 až SCP-231-7. Háček vězí v tom, že nevíme, jak se jí bez pomoci SCP-4231-B podařilo ty ženy oplodnit, a jestli jí v tom B pomáhal, pak to boří jeho příběh o tom, že nevěděl, že ta procedura probíhá, a zároveň to vyvrací jeho výpověď o týrání.

Od: [VYMAZÁNO]

Komu: O5 [skupina]

Předmět: re: re: re: re: re: re: SCP-4231-B

Modifikace částí těla a genitálií není u Typů Zelená neobvyklá, zvláště u těch trpících dysmorfofobickou poruchou. Ohledně sexuálního zneužívání B - tohle pro mě není vůbec překvapivé, zvlášť jestli byl nucen nebo vydírán pod pohrůžkou násilí. Máme už výsledky pitvy těla A?

Od: [VYMAZÁNO]

Komu: O5 [skupina]

Předmět: re: re: re: re: re: re: re: SCP-4231-B

Scranton na tom pracuje. Až bude hotový, budeme taky muset probrat, jestli tělo vydáme B nebo necháme Robertův tým, ať si ho vezme na výrobu kotev.

Od: [VYMAZÁNO]

Komu: O5 [skupina]

Předmět: re: re: re: re: re: re: re: re: SCP-4231-B

Takže B nemá jakoukoliv moc nad svou partnerkou ani nad svým vlastním dítětem? To mu nedopřejeme ani špetku pocitu zadostiučinění?

Od: [VYMAZÁNO]

Komu: O5 [skupina]

Předmět: re: re: re: re: re: re: re: re: SCP-4231-B

Tím se vracíme zpátky k otázce ‚zadržet či nezadržet'. Pokud ho zadržíme, tak máme plné právo nadobro svěřit jeho dítě do lepších rukou a můžeme s tělem jeho partnerky nakládat, jak se nám zlíbí. Také nemůžeme ignorovat, že B zavraždil A. Měli bychom vrahovi svěřit péči o dítě nebo o tělo zesnulé? Měli bychom mu vůbec poskytnout jakýkoliv pocit zadostiučinění?

Ještě k jeho psychickým změnám - mně se zdá, že je těžce duševně chorý, což jen nahrává variantě jeho zadržení, pro dobro jeho i všech ostatních, bez ohledu na to, jakou roli v tom všem sehrál.

Od: [VYMAZÁNO]

Komu: O5 [skupina]

Předmět: re: re: re: re: re: re: re: re: re: SCP-4231-B

V mých očích na ten pocit rozhodně právo má.

Od: [VYMAZÁNO]

Komu: O5 [skupina]

Předmět: re: re: re: re: re: re: re: re: re: SCP-4231-B

Ahoj všichni,

Vidím, že jste touto záležitostí hluboce zaneprázdněni. Máme toho hodně k rozebrání a vzhledem k tomu, že vyšetřování probíhá teprve dva týdny, jsem si jist, že brzy získáme více informací. Otázkami ohledně práva B na pocit zadostiučinění a jeho práva za sebe vypovídat a odmítnout různé testovací procedury se bude zaobírat Etická komise; prosím členy rady, aby se zabývali čistě věcnou podstatou zadržení SCP-4231 a jeho jednotlivých součástí.

SCP-231-2 až SCP-231-7 spolu s SCP-4231-B jsou prozatím držena v celách s vysokou ostrahou v Oblasti-17. Dítě se zdá být relativně normální a je drženo v cele s nižším stupněm zabezpečení doplněné o zařízení sloužící k péči o holčičku v tak nízkém věku. Alternativní řešení jako je adopce v oblasti Cornwallu budeme během vyšetřování zvažovat.

Nezapomeňte nakládat se záležitostmi týkajícími se procedury Montauk s co největší opatrností. Právě probíhá extrakce podrobností o jejím průběhu z Erikešského kodexu a jejich srovnání s novými stopami nalezenými v archeologických vykopávkách SCP-4231-3.

Zadržení SCP-4231-B prozatím zůstane u běžného lékařského pozorování. Testování bude pokračovat, jakmile bude rozhodnuto o jeho psychickém stavu, úrovni hrozby, právech a zapojení do celé situace. Domnívám se, že daleko naléhavější jsou pro nás otázky týkají se rituálu Montauk a jeho zjevných následků. B v současné době patří mezi naše nejmenší starostí. Dochází nám čas.

Za okamžik rozešlu časy konání konference.

S pozdravem

O5-1

Ohledně schránky Montauku: Výňatek ze zkonfiskovaného dokumentu z roku 1994 "Poznámky k Montauku"

Nadace své schránky nezanedbává.

Pro nás, jakožto přihlížející, je snadné na ně pohlížet jako na pouhou poznámku pod čarou v daleko rozsáhlejším díle. Povětšinou je vnímáme takto; v souhrnné zprávě zahlédneme Zadržovací Procedury, krátký odstavec, který jak pisatel, tak osoby seznamované s anomálií, jen v rychlosti prolétnou očima. Objekt třídy Safe je ve skříni. Humanoid je držen v cele. Schránky jsou pro nás podružné; nezajímají nás krabice nýbrž poklady, jež jsou v nich uloženy, a tak jsou těmi, jichž se zdánlivě netýkají, přehlíženy.

Je známým faktem, že si Nadace striktně zakládá na formátu své obálky, článků shrnujících měsíce či roky pozorování, podložených hromadami testovacích dat a papírování, článků, jež vzbuzují v člověku úžas. Je pošetilé myslet si, že by Nadace věnovala tolik času a úsilí něčemu, na čem nezáleží, a nám, kdo si ty obálky prohlížejí, často uniká to obrovské množství pohádkové magie, jež je při tvorbě schránek zapotřebí. Většina z ní je z těch několika odstavců, které považujeme za zbytečné detaily, úplně vynechána. Nadace na tuhle práci má své lidi. Pokud některou z těch souhrnných zpráv čtete, nejste jedním z nich. Pokud jste jedním z nich, vaše práce netkví ve zprávě samotné nýbrž v její interpretaci. Nadační zadržovací inženýři procházejí hory dokumentace vytvořené zadržovacími týmy a navrhují něco na pokraji vězení a strhující architektury - někteří by to mohli nazývat uměním - a dělají to každý den, pro každé SCP, o kterém máme záznam. Není to ohromující? Pro zadržení elektrochemické anomálie se z 5x5 m velké místnosti stane čistě mechanická klec bez jakýchkoliv elektronických zařízení. Růžová tapeta v pokoji malé ohýbačky reality skryje ocelové podpěry ve zdech, občas i strategicky umístěnou nášlapnou desku nebo poplašné tlačítko. Inženýři pročítají nekonečné spisy a mezi sebou je probírají; hledají podstatu toho, co je třeba udělat. Nestavějí pouze vězeňské cely, vytvářejí domovy, nástroje vědy nebo oltáře. Ano, i oltáře a metodické postupy k jejich pečlivému udržování.

Na nadačním oltáři není ani vlásek nakřivo. Je to most mezi vědou a náboženstvím. Prasečí krev je v přípravně odměřována po litrech v odměrných válcích a na porážku jsou chovány čistokrevné černé kočky. Je ironické, jak neoblomně Nadace uctívá sto, dvě stě, tři sta, čtyři sta, pět set různých rozhněvaných božstev. Ani nejvěrnější vyznavači zadrženého boha nejsou tak bezcitní jako oni; po podlaze polorozpadlého kostela někde v zapadákově se nerozlévá krev a na jeho oltáři nedochází k vraždám. To je součást zadržovacích prostor, součást velkolepého projektu, všechno z toho má na svědomí slaďoučká pohádková magie. Nadační schránky slouží k umocnění jejího účinku; jsou jako lupa, která pomocí slunečního světla uškvaří mravence na chodníku.

Neznám muže, kteří postavili schránku pro Montauk. Nevím, jestli zapomněli, jestli vůbec mohli zapomenout. Montauk - a to budu neustále opakovat - je nemoc, která nakazí každého, kdo se jí dotkne, a tohle je dokonalý příklad jejího působení. Kdo byli? Kde žili a kam odešli? Ty ruce, které tvrdily ocel oltáře a uctívají jeho boha; ti muži, kteří nakreslili řadu malých čtverců a označili je SCP-231-2, SCP-231-3 až SCP-231-7, muži, kteří svými tenkými rýsovacími pery a ostrými rovnými čarami uvěznily ty dívky v pekle.

Tím svým tlacháním už ale odbočuji od tématu. Ano, ta schránka.

Schránka, o níž pojednává dokument 231, nám prozrazuje následující:

-Nadace potřebuje dvě skupiny provozního personálu: skupinu, která provádí proceduru-110-Montauk, a skupinu, která ji sleduje. A to nemluvíme o zaměstnancích, kterým v Nadaci obvykle nebývá věnována pozornost - personál pro potlačování vzpoury (alespoň jeden tým na každé SCP), zdravotnický personál pro práci na zadržených anomáliích (u tohoto případu obzvláště důležitý), dozorci a stráže (právě tato oblast je jedním z nejhlídanějších pracovišť na světě), údržbáři a zaměstnanci kantýny. Možná si říkáte, proč je tohle důležité. Slibuji vám, že to důležité je.

-K přepravě každého člena personálu do SCP-231 je použito několik dopravních prostředků a tras, což vzbuzuje otázku: pokud mám já zavázané oči a vy máte zavázané oči, kdo pak pilotuje letadlo? Někde na světě existují lidé, kteří znají přesnou polohu zadržení SCP-231, a přiznávám, že ani já jsem ho na vlastní oči neviděla. Teoreticky sice vím, kde se nachází, ale nemám právo tu informaci sdělit zde. Ohledně trasy samotné - no, ta je teď vedlejší. Někteří tvrdí, že na ní vůbec nezáleží.

-Zaměstnanci, kteří na proceduru dohlížejí, nosí ochranný oblek zakrývající celé jejich tělo, není možné rozeznat jejich tvář ani hlas. To naznačuje, že stejný oděv musí nosit i zbytek personálu.

-Pozorovatelé v okamžik, kdy proceduru nesledují, mohou setrvávat pouze ve svých ubikacích. Takže tito jedinci dva měsíce nevidí nic jiného než svou vlastní tvář v koupelnovém zrcadle a obličej té dívky. Slyší jen svůj vlastní hlas ve svém pokoji a hlas té dívky z reproduktoru v pozorovací kabině.

Toto jsou dvě hlavní záležitosti, o kterých je vedena debata. Povšimněte si, že nám není řečeno nic o samotné zadržovací místnosti. Autoři na úvodní straně dokumentů pojednávajících o inteligentních entitách typicky uvádějí jak prostředky vnějšího zadržení - speciální postupy, které SCP v zadržení udržují - tak prostředky vnitřního zadržení - psychickou ochranu, knihy, prostředky zabavení, pravidla komunikace. V tomto případě jsou nám však vágně naznačeny metody vnějšího zadržení a nic víc. Nezbývá nám tedy nic než spekulace - za předpokladu, že se k vám šeptandou nedonesly různé zvěsti nebo jste se nedopustili mírného porušení zákona prohledáváním archivu v Quebecu. Byli byste překvapeni, co všechno Nadace skrývá v málo zabezpečených archivních oblastech.

Schránka SCP-231 je betonová zrůdnost v nejmenované poušti. Nachází se kompletně pod povrchem země a abyste se k ní dostali, musíte projít bludištěm chodeb a slepých uliček; vím, u současné Nadace nejde o nic překvapujícího, ale když byla tato oblast v roce 1989 stavěna, šlo o velkou inovaci. Možná si říkáte, jak se jim to podařilo postavit tak rychle? Odpovědí je, že v té době se na místě nacházela malá oblast pro objekty třídy Safe, která byla po Cornwallském incidentu rychle upravena pro potřeby zadržení třídy Keter. Rozložení zadržovací oblasti SCP-231 je tedy ještě neobvyklejší, než je obvyklé; ve slepých chodbách stojí opuštěné skříňky, prázdné místnosti věčně čekají na svůj úděl, světla se nikdy nerozsvítí. Jako jeskyně. Dlouhá, kroutící se, stísněná jeskyně.

V samotném srdci budovy se nacházejí zadržovací prostory a ubytovna.

Zadržovací prostory se skládají ze sedmi zadržovacích cel pro humanoidy - ano, je jich sedm, ale jen šest z nich je zaplněno. Jsou z betonu, víc jsem z toho, co jsem ukradla a co se ke mně doneslo, nevyčetla. Snad jen, že kvůli proceduře Montauk každá cela sousedí s vyšetřovací místností. Jednosměrné zrcadlo se nachází vždy na pravé straně cely a za ním je pozorovatelna, za ní další místnost a tak pořád dokola. Když vyšetřovací tým přidělený k tomuto SCP proceduru pozoruje, nahlížejí dovnitř oknem, takže od nebezpečí je dělí jen tabulka skla. Ohledně toho, jestli jsou v oknech mříže, jsem slyšela rozporuplné zprávy. Na jednu stranu mám podezření, že ano; ve větších oblastech jsou všechny pozorovatelny zpevněné. Například v Oblasti-17 mají všechna okna z tvrzeného skla také karbonovou vrstvu; naproti tomu v Oblasti-19 je mnoho přízemních pozorovatelen zabezpečeno kovovými mřížemi. Jak již bylo řečeno, Oblast-19 patří k těm starším a její původ má kořeny ještě ve stalinistické éře a potyčkách s ruskou vládou - ale tím opět odbočuji. Historie těchto budov je předmětem pro zcela jinou rozpravu.

Čeho je důležité si na tomto zařízení povšimnout, je jeho důraz na viditelnost. Viditelnost - a to, co způsobuje - je součástí jádra procedury, dává Montauku punc prastarého náboženského obřadu. Byla by procedura přes mříže vidět? Pravděpodobně ano, ale riskovala by to Nadace? Znovu se vracíme k fixaci na preciznost a přesnost uctívání. Mám podezření, že mezi subjektem a pozorovateli žádné mříže nejsou.

V pozorovatelně se nachází pět zaměstnanců. Není jisté, jak komise dospěla právě k tomuto počtu.

Nyní bych ti, drahý čtenáři, ráda přiblížila, jaké to je pracovat na SCP-231.

Dorazíš na místo a převlečeš se do nové uniformy, která s tebou bude, dokud oblast neopustíš. Hned na to tě přivítá člen pomocného personálu, také v obleku, který tě následně provede skrytou zchátralou základnou pod zem. První tři patra jedete výtahem, pak už musíte pokračovat pěšky. Jak hluboko musíte ještě sestoupit? Jak dlouho to bude trvat? Míjíš prázdné skříňky, prázdné místnosti, zbytky lidskosti, pozůstatky základny, uvnitř které se nenachází to, čemu lidé věří. Cesta, kterou jsi veden, je nesmyslná. Není ti řečeno, jak se máš chovat nebo jaká je náplň tvé práce; zavedou tě do pokoje a dají ti příručku, která nastiňuje tvé povinnosti pro následující dva měsíce. Ve tvém pokoji není internet ani rádio, přístup k místním kanálům by ti mohl napovědět, ve které poušti přebýváš; ale máš televizi připojenou k DVD přehrávači. Není připojená k vnějším kanálům. Přinášejí ti jídlo. Máš seznam DVD a knih, které si můžeš vyžádat. Možná se tím zabavíš, až budeš mít volno. Nemáš telefon, ale máš postel. A máš koupelnu se zrcadlem. Máš také svou uniformu, do které se každé ráno oblékáš, než vyrazíš sledovat tu dívku. Zakrývá tvůj obličej, tvůj hlas. A obličeje a hlasy všech ostatních jsou taky zakryty. Takže jediná tvář a jediný hlas, které za celé dva měsíce vidíš, patří tobě a té dívce. V tomto stavu pozoruješ proceduru Montauk. Několikrát. Znovu a znovu. A pak se vrátíš zpátky do svojí cely - pardon, do svého pokoje - a posadíš se.

Když jsou tvé dva měsíce u konce, přepraví tě zpátky do skutečného světa. A pravděpodobně tě ty dva měsíce změnily. Pravděpodobně jsi někým jiným. Pravděpodobně - a to je na tom to nejlepší, to, co se jim podařilo podělat - už nikdy nebudeš takový jako dřív. To je to, čemu říkají procedura Montauk.

Není to o tom, co se děje v té místnosti. To boha nezajímá. Záleží mu na tom, že už nejsi tím, kým jsi býval, když odcházíš. V tom spočívá procedura Montauk. Nemučí jen tu dívku, ale i tebe.

Zamysli se nad tím, kolik lidí jí projde. Dva měsíce. Pět lidí na každou dívku. Takže na začátku, v roce 1989, to bylo 30 lidí každé dva měsíce. 360 lidí odtud každý rok odcházelo s pravou rukou Rudého boha na rameni. Za méně než 3 roky prošlo změnou 1000 lidí. Vůle boží je moc nad jeho vyznavači. Vlastně je to směšné, Montauk, co s ním naděláš? Co znamená být ovládán strachem? Vyléčíš se z něj? Naučíš se s ním žít? Zabiješ se? Budeš se snažit žít? Jak se vymaníš ze sevření procedury Montauk; jak zabiješ boha?

Celý svůj život jsem byla znalkyní run. Jsem čarodějka ze staré školy; o bozích jsem se naučila mnoho věcí a mnoho z nich jsem v různých formách viděla. Roku 1967, když jsem v břiše nosila své první a jediné dítě, jsem byla Nadací požádána, abych dešifrovala Erikešský kodex. Nebylo to poprvé, kdy se na mě Nadace nebo jejich příbuzná organizace obrátila s žádostí. Práci jsem přijala a překládala jsem, jak nejlépe jsem uměla.

Samotný kodex je předmětem pro jinou diskusi. Runy v něm byly staré a zvláštní. Vzpomínám si, že šlo o velmi složitý překlad. Dokončila jsem ho nedlouho poté, co se můj syn narodil. Kdybych věděla, jakému účelu můj překlad poslouží, nejsem si jistá, jestli bych tu práci přijala. Kdybych věděla, že se dostane do rukou kamarádky mého syna - kdybych věděla, co se mu přihodí - kdybych to jen věděla. Kdybych ho neopustila předčasně. Kdybych ho vzala s sebou, když jsem uprchla. Kdyby byl jeho otec stále naživu. Kdybych ho zabila, jakmile jsem se dozvěděla o jeho schopnostech, místo abych ho vychovávala, ať se nepokusí ani hnout prstem, když mu bude hrozit nebezpečí. Co by se změnilo?

Vidíš, drahý čtenáři, jak mě nakazil Montauk? Už chápeš, jak ta procedura funguje? Jak se lidé, kteří ji pozorují, mění… a jak jejich změna mění ty, kdo je milují? Kolik lidí se v noci probouzí se strachem, na němž hoduje nenasytný bůh?

Má největší obava týkající se rituálu SCP-231 je tato: že není o těch dětech a nikdy nebyla. Že se řetězy roztříští, až bude Rudý bůh sám chtít. Až se bude dost lidí bát.

-Lady Agora, Znalkyně run, Překladatelka, Uctívačka Mnoha, 28.2.2004

Krátké vyjádření ke kampani Ichabod od někoho, koho chce spousta lidí vidět mrtvého

"A když jim o té statistice [že se 99 % Typů Zelená během svého života dostane do fáze 4] řeknu, lidé se mě vždycky ptají ‚A co ti ostatní?' nebo ‚A co to zbylé 1 %?'. To jsou hlavní otázky, kterým se dnes plánuji věnovat. Pro mnoho lidí, kteří na pozadí studují teorii Humů, je těžké se s existencí kampaně Ichabod smířit.

Když se tímto tématem zabýváme, je důležité nezapomínat, že navzdory všeobecnému přesvědčení nebyly Typy Zelená až donedávna předčasně zabíjeny. Po dlouhou dobu bylo standartním postupem vyhledávat pouze Typy Zelená, které způsobily něco, čím na sebe upoutaly pozornost, a udělaly tak z jejich zabití nutnost; kupříkladu zmizení významné osobnosti nebo řetězec vražd bez související příčiny, vyústěním byl chaotický a neorganizovaný lov často popisovaný jako ‚hon na čarodějnice'. Až s vývojem teorie Humů a následně primitivních Kantových čítačů v pozdních 50. letech minulého století jsme získali způsob určení a kvantifikace síly schopností u určitých jedinců a až v 70. letech, když Globální Okultní Koalice spustila vyhlazovací kampaň Ichabod, se stalo normou vyhledávání a zabíjení těchto jedinců, jakmile přišli na svět.

Kampaň Ichabod byla dalším logickým krokem po vývoji Kantových přístrojů s lepší přesností a delším dosahem. Nemám nikomu za zlé, že se tato branže vydala právě tímto směrem. Zvlášť, když se to zdálo jako sakra dokonalé řešení tak palčivého problému. Pokud jste mohli zabránit Typu Zelená, aby postoupil do 4. fáze moci, mohli jste taky zabránit jeho postupu do 2. fáze moci a s ní spojeným riskantním testováním hranic; proč to neudělat? Pro nezasvěcené lidi to bude znít jako něco podobného genocidě, ale jiné je to pro lidi za oponou, kteří vědí o škodlivých účincích, které by jednání takovýchto jedinců mohlo mít (mohlo je klíčové slovo).

Tento způsob přemýšlení byl tím, co zabránilo Nadaci, aby okamžitě zaútočila a kampaň zatrhla. Nesouhlasili jsme s ní a ani jsme ji nepřehlíželi. Byla by lež říct, že jsme nikdy nespustili samostatné mise za účelem předčasného ukončení života určitých jedinců, ale nikdy jsme nezahájili tažení takových rozměrů a takové síly jako Ichabod, a taky jsme mu nevzdorovali. S Ichabodem se to totiž mělo tak, že byl efektivní. Etický? Morální? Oboje záleží na úhlu pohledu, ale faktem je, že poškození způsobené Typy Zelená na všech úrovních schopností a moci se od 70. let dramaticky snížilo, a my jsme dělali, že to nevidíme. Vždycky tady budou lidé, kteří budou říkat, proč jste to kurva nezastavili, protože kdyby to nebylo o Typech Zelená, využili byste všechny prostředky, které máte, abyste tu kampaň zastavili ještě dřív, než se rozjela, a mají pravdu, ale kvůli tomu, jak smrtící byly útoky Typů Zelená a jak rychle jejich síla před kampaní Ichabod rostla, jsme ji přehlíželi.

Celá věc se má takhle: Proč bojovníci za práva zvířat neprotestují proti lidem, kteří doma používají pastičky na myši? Protože několik set let byly pro nás myši škůdci. Roznášením nákaz způsobily nespočet úmrtí a poškozovaly stavení. Ti samí lidé budou protestovat proti jejich využití při výzkumu, protože to je očividně neetické, ale když jsou bezcitně zabíjeny udušením, neozvou se. Nevíme ani, jestli si ty myši zaslouží zemřít nebo jestli jsou to jen ubohá mláďata, a nezajímá nás to, protože kdybychom nechali myši ve velkém počtu pobíhat po našich domovech, byla by to katastrofa. A s Typy Zelená je to stejné; lidé protestují proti jejich zadržování, jejich využití při studiu telepatických schopností a teorie Humů, při testování Kantových čítačů, ale ze všeho nejvíc se jim protiví znetvořování jejich těl kvůli [VYMAZÁNO], postupu, který je dodnes běžný.

Ale proti Ichabodu neprotestoval nikdo. A tak se Ichabod nikdy nezastavil. Tento rok oslaví třicáté výročí svého započetí. Na konci své kariéry má průměrný agent Ichabodu na svém kontě 50-150 zabití; průměrný zásahový tým jich má něco mezi 300 a 500. Faktem je, že zadržení všech Typů Zelená je nemožné, protože jsou rozšířenější, než se o nich obvykle říká.

Další často kladená otázka zní a co teda SCP-239? V čem je ona tak speciální? A odpovědí je, že ji máme kvůli testování. Je tady, by vytvořila lepší svět, ale není výjimečná. Průměrná doba dožití Typů Zelená je 19 let, protože přibližně v 17 obvykle začíná přechod do fáze 4. 239 se narodila v roce 2003 a ve fázi 3 byla v době napsání tohoto dokumentu 4 roky. Možná, že je součástí toho 1 %, možná že je dokonalým příkladem toho, jak obrovský vliv má hlídání a výchova těchto dětí v prostředí, které jim stanovuje jasné hranice i očekávání a zároveň jim poskytuje bezpečné prostředí pro objevování jejich schopností, na to, jak se vyvinou v dospělosti. Možná vstoupí do fáze 4 a všechny nás zničí.

Těžko říct. V současné době je z ní ale relativně normální teenager a její výchova probíhá podle plánu péče o děti, který jsme po jejím příchodu pečlivě vyvinuli. Má své dobré i špatné dny, ale nikdy nezpůsobila nenávratné poškození. Zde je také důležité poznamenat, že představuje naději pro anomální děti v zadržení; až na vrozené schopnosti se vyvíjí zdravě. Možná, že se jednoho dne stanou pečovatelské plány vyvíjené pro ni a ostatní typy zelená stanou normou a povedou k ukončení kampaně Ichabod.

Nyní přejděme ke statistikám. Jsou překvapivé: V 80. letech, když byla kampaň GOC na svém vrcholu, bylo zabito téměř 75 % všech Typů Zelená, ale od té doby došlo ke zpřísnění regulací. Průměrná doba dožití ‚volných' Typů Zelená, tedy těch, kteří nejsou ovlivňování, sledování nebo chráněni zájmovými skupinami, je kolem 19 let; přibližně v tomto věku způsobí jedinci svou vlastní zkázu přechodem do fáze 4.

V 80. letech byla průměrná doba dožití 8 let, protože v tomto věku je Ichabod často našel a usmrtil. A my jsme s tím nic nedělali."

-[VYMAZÁNO], 8. února 2010

Přestupní stanice

Je polovina osmdesátek. Právě si z rukou smyl krev, ošetřil svá zranění z poslední mise a přihlásil se na další, aby se nemusel vrátit domů, a jako vždy volá Lilly a něco v tom, jak ho už po milionté nazývá lhářem, ho zlomí. Možná to je tím stresem, možná šesti měsíci těžkých misí, možná to je nedostatkem spánku nebo tím, jak se mu třesou ruce, ale on, Agent Ukulele, stojí v telefonní budce na autobusovém nádraží a se sluchátkem v ruce se rozpláče, zatímco ona ho stále peskuje kvůli nějaké malé blbé chybě, kterou udělal na šeku, který poslal domů. Je hloupý, je tlustý a nikdo ho nikdy nebude milovat tak jako ona, má takové zatracené štěstí, že ji má, má u ní věční dluh za to, co všechno pro něj dělá, a hlavně je lhář. Špatně si vzpomíná, to neřekla, to neudělala. Za týden nebude existovat tento telefonát, protože Francis se zbláznil - ano, Francis začíná ztrácet kontrolu nad svými schopnosti a je jen otázkou času, než na to přijdou, a radši by se měl vrátit domů, ať ho nemůžou najít, radši by se měl vrátit domů, ať na něj může dávat pozor; umírá, on umře a ona ho může zachránit.

Je to jeden z těch okamžiků, které více pochopí v jiném životě na míle vzdáleném od toho současného - v Nadaci. Krátký výpadek vědomí, prasknutí stehu ve švu. Zavěsí a chvěje se a vzlyká a přemýšlí nad tím, jak ztrácí kontrolu, a honí se mu hlavou, kolik času mu zbývá, než na to přijdou jeho kolegové agenti a zavraždí ho. Přemítá, jestli to bude rychlé a jestli zabijí i Lilly, a taky přemýšlí, jak velkou část svého života si vymyslel malými nechtěnými úniky narušených Humů. Přemítá, jestli si vymýšlí i tohle. Přemítá, jestli teprve propadá šílenství nebo jestli už zašel příliš daleko. Pláče, nemůže si pomoct.

Jeho zhroucení je rychlé a úplné. Sedí na podlaze telefonní budky na autobusovém nádraží a derou se z něj vzlyky žalu smíšeného s panikou a pak najednou z reproduktoru zazní oznámení příjezdu dalšího autobusu a Francis přepne. Stane se z něj úplně jiný člověk.

Všechno se rozpadá. Jeho dech je zrychlený a jeho pocity se rozpouštějí jako mlha v ranním slunci. Dochází mu čas a všechno se rozpadá a on cítí, že se něco mění, a není si tak docela jistý, co to je nebo co musí udělat nebo neudělat nebo jestli něco z toho vůbec může. Bývala jiná. Bývala hodná.

Něco se v ní mění, napadne Francise v temném koutku mysli, který chce zavrhnout. Ona se mění - a zanedlouho nebude žádný rozdíl mezi ní a tím, co za peníze zabíjí. Není to děsivé? Není to kurva otřesné?

Ledaže by on byl ten, kdo se mění. Ledaže by on byl ten, z koho se stává zrůda.

Francis přestane vzlykat tak prudce, že to bolí. Agent Ukulele vstává. V tu chvíli se jeho mozek odpojí od paměti. Vykročí z telefonní budky navýsost znuděný a nastoupí na autobus ke vzdálenému sídlu Typu Zelená v Houstonu, a část z něj křičí jsi jiný, měníš se a blíží se něco hrozivého.

ad undas

30. července 1989, 13:00, tajná základna v Newcastlu, Anglie

‘Coda’ - jak jim říkají - se nakloní blízko k obrazovce a soustředěním mu nadskakuje noha.

Na svou hodnost byl tento Coda neobyčejně mladý. Práce hlavního dispečera a provianťáka nebyla v GOC brána na lehkou váhu; být pravou rukou D. C. al Fina bylo výjimečné postavení i pro zkušené pracovníky. Ale tento Coda byl chytrý. Byl přímo znamenitý. Byl tím nejlepším, koho mohli narychlo najít - možná tím nejlepším, koho mohli najít, tečka. Nebyl žádný lidumil, ale měl soustředění laserového paprsku a výdrž býka. Soustředění a výdrž nepatřily k přednostem předchozího Cody. Jeho konec byl krvavý.

Nový Coda na něj nerad myslel. Byl tu od toho, aby odvedl svou práci, a jeho práce se s ním poslední dobou nemazlila. Seděl shrbený nad dlouhou řadou počítačů táhnoucí se přes celou místnost a v bolavých zádech, ztuhlých ramenech a kruzích pod očima cítil blížící se konec mise Cornwall. Byl vzhůru téměř dvaatřicet hodin. Ale brzy přijde konec, namlouvá si ve slabé záři své pracovny. Ze sluchátek se line nepříjemná směsice ostrých a tupých zvuků různých rádiových vysílání. Coda ví, že mu bude hučet v uších ještě několik hodin poté, co si je sundá; už musí být skoro konec.

Posledních devět měsíců vypadala Codova práce přibližně takto:

Probíhal pravidelný sken Humů a agenti z příslušné jednotky mu nahlásili, že narazili na radiaci. Coda jim nařídil, ať ji prozkoumají (tehdy byl mírná - mělo jít o rychlou akci, dovnitř a hned zase ven). Nevrátili se. Coda za nimi vyslal další týmy. Ty se také nevrátily. Vyslal více vyšetřovacích týmů, kterým se podařilo vystopovat dům na břehu jezera, a pak náhle ztratily spojení. Tento Coda vsadil vše na jednu kartu a během posledních devíti měsíců přesunul do města North Access skoro 200 členů kampaně Ichabod - téměř polovinu celé divize. Nebezpečí se stupňovalo. Celková realita města byla čím dál nestabilnější. Zejména stav květinářství, kam agenti vkročili a už se nevrátili, byl mírně řečeno znepokojující.

Posledních třicet minut vypadá Codova práce přibližně takto:

Vysílá do terénu třicetičlennou jednotku. Náhle a bez varování hodnoty Humů klesají. Jde o slabinu, se kterou nepočítali, a Coda do mikrofonu téměř křičí, ať popadnou bomby a vyrazí, protože jestli se to povede tak bude během půl minuty sakra po všem. Velitelé jednotky, se kterými Coda mluví přímo, hlásí, že kvůli dešti nastaly bleskové povodně, a on jim na to řekne, ať to zkusí projet. Jednotky odpovídají, že nemůžou.

Tak jim Coda řekne, ať pokračují pěšky.

Někteří by u tohoto rozhodnutí mohli pochybovat o Codově morálce. Dokážou jednotky vodou běžet dost rychle na to, aby unikly přichystané explozi nebo reakci Typů Zelená uhnízděných uvnitř budovy? Těžko říct, ale jedním z důvodů, proč byl Coda pro tuto práci zvolen, byla jeho ochota riskovat. Takže tohle bylo riziko, kterou se rozhodl tu noc podstoupit.

Déšť je čím dál hustější. Každá z 6 experimentálních výbušnin váží 25 liber a je vybavená zařízením pro dočasné ukotvení reality. Cílem bylo proniknout skrz vnější pole dovnitř a vyhodit dům do povětří. Nemají času nazbyt, proto muži se spojováním drátů a baterií spěchají, a ve vodě, která jim ještě před půl hodinou sahala po kolena, jsou teď ponořeni po pas. Nálož je připravena. Přes neutuchající liják Coda velitele sotva slyší.

Tehdy nový Coda dělá svou první chybu: váhá.

V případě potřeby mohl zásahový tým dostat pryč během deseti minut. Kdyby věděl, co se stane, mohl udělat tisíc věcí jinak. Muži umí plavat, myslel si. Voda nebude překážkou, předpokládal. Hladina je ve výšce hrudníku, slyšel. Ale to nebude problém. Nebude to problém. Nebude to problém, dokud se voda nezačne zahřívat, a když nastražené výbušniny omývá nová vlna, začíná se ohřívat velmi rychle a Coda velmi pomalu zjišťuje, že k tomu dochází. Velitelé hlásí, že je voda nebývale teplá. Říkají, že začíná být horká jako v sauně, a poté už neříkají nic, protože to přestává být vtipné, a Coda se snaží vzpamatovat, najít řešení a najednou žádné nenachází.

Nálož nevybuchla. Vybavení nebylo uzpůsobeno k tomu, aby bylo ponořeno ve vodě. Není to k smíchu? Jak neuvěřitelná shoda okolností, jak krutě omamná je samozřejmost, že vybavení neodolá vroucí povodni.

Ve svých sluchátkách Coda slyší, jak v sedm hodin vzdáleném North Acessu přichází voda zaplavující město k varu. Skáče od jedné klávesnice ke druhé a během následující půl hodiny s ním agenti jeden po druhém ztrácejí spojení, až jsou všechny vysílačky, ke kterým měl Coda přístup, offline. A poté jeden po druhém přestanou odpovídat i agenti v kempu. A všechno, co Coda ze zařízení, která zůstala online, slyší, je nekonečný příval deště.

Někde jsou nahrávky. Coda si je nikdy neposlechl, ale ví, že někde v hlubinách mělkého archivu GOC jsou. Předpokládá, že sestávají přibližně z 2 hodin záznamu zvuků smrti následovaných 48 hodinami, kdy Coda opakovaně žádá o odpověď. Několikrát hranice vyhledávací oblasti rozšířil na okolní města a dlouhovlnné vysílače

(čímž neúmyslně vyslal lokalizační signál, který přesměrovalo napůl funkční ztracené vybavení v north accessu a poté ho zachytila tajná základna v londýně ne při jedné, ale při dvou různých příležitostech)

ale nepodařilo se. Nenašel nic.

A u ničeho to i zůstalo, dokud se neobjevily jednotky Nadace a nerozvířily ten pravý chaos.

Ryzka

Nikdy dřív Ryzka necítila takovou bolest.

Když do stáje začalo zatékat, věděla, že se věci nemají tak, jak by měly. ČLOVĚK obvykle udržoval stáj čistou a když čistá nebyla, přivázal ji venku za otěže ke kůlu, aby ji mohl vyčistit. Nikdy dřív stáj zaplavená nebyla. Když už jí voda sahala nad kopyta, rozrazil vrata od stodoly ČLOVĚK a posvítil na ni a dalších pět koní zneklidněných poslední hodinou, kdy hladina nepřetržitě stoupala. Celý zadýchaný a promočený začal odhazovat závory jednotlivých stání.

Jeden po druhém se koně dali na útěk. Bouřlivák vyrazil jako první. Bušení jeho kopyt o dřevěnou podlahu pokrytou šestipalcovou vrstvou vody připomínalo burácení hromu a on se v záchvatu paniky řítil ke dveřím do mastné temnoty, kam záře pohupujících se světel u stropu nedosáhla. Rio byla posedlá strachem. Když ČLOVĚK otevíral přepážku jejího boxu, vzpínala se, kopala a protáčela oči v důlcích. Ve zmatku po cestě ven narazila do dveří a téměř uklouzla po trávě ponořené pod hladinou, ale znovu nabrala rovnováhu a prchla do noci. Železníka vyděsil příval vody proudící skulinou za ním a prorazil si cestu ven, než se k němu ČLOVĚK stihl dostat. Z naklánějící se budovy vyrazil tryskem hodným závodního koně. Pak už zbývala jenom Ryzka a ČLOVĚK a ČLOVĚK držel v ruce sedlo.

Byla jeho nejlepší a nejbystřejší kůň a rozhodně byla také nejstatečnější. Neuběhlo ani devět měsíců od chvíle, kdy se jeho žena, místní knihovnice, beze stopy ztratila, a byla to právě Ryzka, ke komu se tehdy ČLOVĚK chodil svěřit se svým trápením. Byla vyplašená, ale ne tak jako ostatní. Nikdy nebyla jako ostatní. A auto nemohlo nastartovat a město se řítilo do záhuby a jestli se odsud nedostanou, zahynou spolu s ním.

Venku byla voda o poznání hlubší. Byla studená, těžká a špinavá, sahala jí ke kolenům. Ve vichřici zahlédla auta a budovy ponořené hlouběji, než si je kdy dokázala představit. Nebylo možné určit, jakým směrem voda proudí, ale určitě vyvěrala jezera. Současně s ČLOVĚKM se otočila. Odcházeli. Prchali. Nikdy by ji nenapadlo, že toto místo opustí.

Svaly se jí pod vodou napínaly v neřízeném chaosu, klouzala a vířila vodu, v jednu chvíli nacházela pevnou zem pod nohama a v další ji zase ztrácela, narážela na výmoly a do boků se jí zarývaly ponořené ploty a vyváděly ji z rovnováhy, ale pamatovala si, co musí udělat: PRYČ, PRYČ, museli se dostat PRYČ, PRYČ od jezera a zvláštních pocitů, které v ní několik měsíců vyvolávalo, PRYČ od nezvěstné ženy a PRYČ od zvláštního stvoření s jeleními parohy, které ji před devíti měsíci uneslo přímo před Ryzčinýma očima. ČLOVĚK skrz bouři sotva viděl a Ryzka se mohla spolehnout jen na svá kopyta, aby poznala, kde je a není voda; když narazila na chodník u vstupu do města, vyrazila kupředu skrz drsný příliv, a i přes rány a bolest se dál rvala s deštěm a tmou. Ona a ČLOVĚK se odsud dostanou PRYČ a ačkoliv nevěděla, kde PRYČ je, byla si jistá, že ČLOVĚK to ví.

Hladina stoupala rychle, ale Ryzka byla rychlejší. Kolem se jako roztažené pařáty míhaly stromy lemující cestu. ČLOVĚKA nenapadlo vzít s sebou otěže, ale ve stáji na tom nezáleželo a nezáleželo na tom ani teď; rukama ji chytil kolem krku a pevně se ho držel. Stále stěží viděl, kam ho jeho kůň nese. Ve tmě to vypadalo jako východ z města. Vypadalo to jako svět tam venku a pak-

-Pak to vypadalo jako opačná strana města.

Když Ryzčina přední kopyta narazila na horkou hladinu, vzepjala se a zaržála. Nic neviděla, ale ČLOVĚK viděl, a to, co spatřil, byla nekonečná bublající hladina jezera, jehož břehy se ztrácely v inkoustově temné bouři. Zatahal ji za hřívu, aby couvla, byl šokovaný, třásl se. Nezvládli to? Je svět tam venku pryč? Opravdu jsou zase uvnitř-

(svět zaplnilo naříkání z opačné, více obydlené části města)

-vroucího kotle?

Ryzka se řídila jeho pokyny, ale brzy její krok začal uvadat. Nevrátili se po vlastních stopách, spíš odklopýtali zpátky po rychle se ztrácející cestě k východu z města, nebo možná vchodu, a byli zpátky u stáje; zahlédl ji mezi stromy, když uhodil blesk. Voda stoupala. On neviděl. Byli u vchodu do města a na cestu se valily vlny vařící vody a Ryzka musela tančit na několika metrech vratké tmavé silnice jako ztýraná cirkusová atrakce. Rudý příliv ji bičoval a bouře si s ní hrála jako s loutkou. Jak bouře nabírala na síle, kus země pod jejími kopyty se zmenšoval. Dešťové kapky se vypařovaly, jakmile narazily na povrch, jakoby to byla láva - nemělo by se už všechno proměnit v páru? Proč byla voda stále blíž? Jak dlouho spolu tančili na svém malém ostrůvku utrpení? Sekundy? Minuty? Hodiny?

(nikdy dřív Ryzka necítila takovou bolest)

Upadla. On s ní. Jako žáby do vroucí vody. Trvalo to nemilosrdně dlouho.

80 hodin

Doktor nepřichází a Francis matně přemítá proč - neslyší, jak povodeň rozbíjí skleněné tabulky v oknech květinářství, ani vroucí směs masa a krve v přízemí - ale nakonec na tom nesejde, protože miminko přijde na svět za méně než hodinu a najednou jsou v místnosti tří: Lilly, Francis a malé děvčátko.

Francis neměl tušení, že v jeho těle ještě zbývá nějaká láska, kterou by mohl dát, ale jeho holčička je těžší, než očekával, je teplejší, živější a roztomilejší, než si kdy dokázal představit. Ovine ji do připraveného plátna a chová ji, zatímco Lilly dříme. Když se dotkne dlaně na její drobné ručce, ovinou se její maličké prstíky kolem toho jeho a Francis ji najednou chce urputně chránit víc než cokoliv jiného ve svém životě. Takovou lásku necítil už léta. Chce se mu z toho brečet.

Meri.

O jméně rozhodla Lilly, protože Lilly rozhoduje o všem. Řekla mu, že o tom mluvili, ale Francis ví, že spolu od doby, kdy ze vrátil domů z GOC, ve skutečnosti nemluvili o ničem. Byla to jen další lež, kterou nezpochybnil. Nestálo to za to. Nikdy to za to nestálo. Ale pomyslel si, že to není špatné jméno, přirůstalo mu k srdci: Meri, jako něco napsané ve starém latinském rukopisu.

Ve zmateném víru emocí si Francis nemůže pomoct a představuje si budoucnost, ve které všechno dopadne dobře. Lilly bude zase taková jako dřív, taková, jaká byla, když ji miloval. Nebudou už používat svoje schopnosti. Budou žít tady, v domě s malou zahrádkou a jezerem. Budou mít z čeho žít a když bude Lilly pracovat dole, nebudou muset platit za školku, a on bude asi muset na nějakou chvíli odejít zpátky ke GOC a pracovat pod svou starou přezdívkou a se svým starým týmem, ale bude posílat domů peníze a vyplatí se jim to. Najednou se mu vybavují částky, na které už několik měsíců nepomyslel: 1000 £ za Typ Zelená Úrovně 4 pokud ho dostane do týdne. 500 £ pokud ho dostane za měsíc. Až 5000 £ pokud jde o lov s vysokým rizikem. Míň, pokud bude spolupracovat s týmem - výdělek by se mezi ně rozdělil - ale teď měl něco, kvůli čemu se vracet domů a pro co žít. Ve své práci byl dobrý a bude se zlepšovat a sázky se budou zvyšovat a jednou bude muset začít lovit sám - bude muset pracovat v převleku nebo tak něco a bude muset hodně riskovat - ale za takové mise dostane zaplaceno nejvíc. A když vydělá dost peněz, bude se moct vrátit domů a vidět svoji malou holčičku, žít měsíc jako normální člověk v normálním městě s vysílačkou a zbraní schovanou ve skříni. A jestli bude Meri taky Typ Zelená, stejně jako oba její rodiče, no, nějak by to vyřešili. Byla by v pořádku. Slavili by spolu Vánoce a narozeniny a všechny trhliny mezi ním a Lilly by se zacelily a všechno by nakonec mohlo být v pořádku a už by o tom nikdy nemluvili. Odnesla by to voda, byli by malá rodinka. V létě by chodili na zmrzlinu. Koupali by se v jezeře.

Mohlo by to fungovat, pomyslí si Francis a představuje si budoucnost, ve které puška schovaná pod postelí leží místo toho ve skříni u schodů, kam ji odkládá, když je mimo službu, stojí tam opřená o roh vzadu spolu s deštníky jako rekvizita pro scénku z němého filmu s šibeničním humorem. Čeká v kuchyni a když za Lilly do květinářství přijde zákazník, jde si pro ni. To bylo před týdnem. Byl si pořád jistý, že je to to, co potřebuje udělat? Zabít matku svého dítěte? Proč? Kvůli pomstě? Protože je už moc dlouho a moc daleko za hranou? Neměl stejný vztek jako muži, které viděl zabíjet své manželky v televizi.

Nebude to fungovat, je jeho další myšlenka. Dalším krokem je manželství a něco hluboko uvnitř něj - nějaký prastarý koutek jeho podvědomí, který ví, jak tohle musí skončit - ví, že už to o moc déle nesnese. Meri Lilly nenapraví, Lilly už nic nenapraví. Byl to stejný řetězec událostí, jaký viděl u všech Typů Zelená, které pro GOC zabil, a o jejich diagnóze nikdy nepochyboval, ačkoliv ji vyřkl někdo zpoza obrazovky počítače vzdálené stovky mil od něj.

Ano, je to teď nebo nikdy. Teď nebo dalších osmnáct let s Lilly a až se Meri osamostatní, tak se jí konečně podaří ho zabít, pokud to dřív neudělá sám. Odchod nepřichází v úvahu; kdo ví, co by ve svém stavu mohla udělat? Co kdyby začala běsnit-

(Francis neslyší šplouchání vařící vody o první schod v přízemí, neslyší, jak přes prkna v podlaze u pokladny protéká na schodiště vedoucí do sklepa, kam už několik měsíců nevkročil. křičely na něj zespoda a on jim shora odpovídal. přerušené spojení. zásah osudu)

-co kdyby zabila jejich malou holčičku nebo někoho jiného-

(agenti GOC strávili několik týdnů obkličováním města a v noci napochodují do domu ve kterém francis spí a kterému říkají ‚doupě' a ‚hnízdo'. z bytu, který mu lilly nedovoluje opustit, vidí v jezeře pod okny ložnice odraz nebe bez mráčku a v jeho světě je všechno v pořádku. byl tak naivní, on, kdo má zkušenosti s typy zelená, kdo je jedním z nich, jak mohl dopustit, aby zabila čtyřicet osm lidí ještě dřív, než cornwallský incident pořádně začal a nikdo přesně neví, jak to udělala nebo kam zmizeli-)

-ne, musí to udělat. Pro sebe. Pro svou malou holčičku.

Pro Lilly, aby ukončil její trápení.

Stojí tu a vařící voda stoupá a začíná první den zbytku jeho života. Jeho přítelkyně a odjakživa nejlepší kamarádka leží v posteli a je překrásná a hrůzostrašná jako pokřivené ostří pronikající tenkou kůží reality s přesností chirurgického skalpelu. Je zaskočen něhou, se kterou ho osloví, lásko, Francisi, můžu ji vidět? a on se usměje a posadí se na svou stranu postele a ona leží na svojí a na chvíli vidí všechny důvody, proč ji miloval, jsou před ním rozložené jako kartografická mapa. Tady je ta chvíle, kdy ses stal žábou, je v ní napsáno, a tady je ta chvíle, kdy se voda začala vařit. Tady je jádro toho, po čem toužíš. Tady se v jejích očích leskne tvůj úpadek; s klidnou tváří ti lhala a přesvědčila tě, že ty jsi ten, kdo po spirále sklouzává do fáze 4. Vybudovala tento dům stejně jako vybudovala své rituály, přestavovala své rituály stejně jako přestavovala tebe; na rány ti přišila záplaty a ty ses stále víc zamotával do její nekonečné nitě pohrdání, jako zvíře v pasti, stejně jako hladina vařící se vody stoupající výš k prastarému, nenasytnému bohu.

@
@
@

"Miluju tě," řekne Francis.

"Dotkni se mě," řekne Lilly.

@
@
@

Jezero je rudé. Valí se ulicemi North Accessu a zaplavuje lesy, potůčky a bystřiny. Prohledává skrýše. Odnáší s sebou slabé. S boží spravedlností pálí všechno, co jí stojí v cestě-

-a Francis se jí dotkne, nejdřív do jejích rukou vloží dítě a poté ty své položí na její tváře.

"Miluju tě," zopakuje. Neví, proč ji pořád miluje, po tom všem, co mu udělala. Neměl by ji nenávidět? Proč ji má stále rád?

Protože sebou radši necháš zametat, než abys riskoval, že budeš sám, ozve se hlásek hluboko uvnitř něj, a on z celého srdce touží po tom druhém životě, po tom, ve kterém se Lilly zázrakem spraví. Opakuje si tu myšlenku jako modlitbu, nějak-nás-uživím-a-budu-tebe-a-meri-chránit-a-budu-tě-milovat-ano-budu-tě-milovat-dokud-už-nebudu-moct-ať-už-to-bude-kdykoliv-a-kdekoliv-a-najdu-způsob-jakým-uvěřit-že-i-ty-mě-milueš-a-že-se-ke-mně-chováš-hezky-a-prostě-bych-všechno-nechával-plavat-a-byl-bych-unavený-a-nevěděl-bych-proč-a-ty-bys-mi-říkala-jak-zbytečný-jsem-a-já-bych-čekal-na-den-kdy-budeš-znovu-chtít-sex-a-znovu-tě-nebudu-moct-zastavit-protože-mě-zmrazí-strach-a-pořád-tě-budu-milovat-pro-meri-a-pro-ten-druhý-život-a-pro-to-jaká-jsi-kdysi-bývala-bez-ohledu-na-to-jestli-to-bude-trvat-deset-nebo-dvacet-let-nebo-jestli-to-bude-trvat-až-do-konce-mého-života-musí-existovat-způsob-jakým-to-budu-moct-předstírat-navždy-

Náhle se od něj odvrátí, otočí hlavu ke dveřím, přišla jeho chvíle, rozptýlila ji pára stoupající ze zvětšující se louže vody pode dveřmi.

"Francisi?" řekne aniž by se na něj podívala a on od ní své ruce odtáhne a načerpá odvahu ze studnice v koutku své duše patřící vojákovi GOC a tiše se natáhne pro zbraň ležící pod postelí a skoro ji mine, "Musím ti něco říct- "

Ale už mu to neřekne, protože během pár sekund je mrtvá a Francis popadá děvčátko a utíká před povodní. Vyráží z ložnice a voda v horním patře jejich domova je mu po kotníky a zařezává se mu do masa jako horký nůž. Celé město přece neleží v kráteru - jak to, že ta voda sakra stoupá? Meri rána výstřelu rozplakala a Francise umlčela, strnul šokem z popálenin na své kůži, ze zabití své nejlepší kamarádky a z vody zplavující všechno kromě chodby nalevo od něj a nejdřív nemá kam jít a pak najednou má.

Francis si z následujících 80 hodin moc nepamatuje. Nemyslí si, že kdykoliv ve svém životě běžel tak dlouho. Nahoru po schodech na konci chodby a vynoří se vedle šatníku z černé komedie s deštníky a zbraní uvnitř a probíhá kolem koupelny, kde se probouzel a zvracel v noci po té, co byla počata Meri, a probíhá kolem kuchyně, kde sedávala a říkala mu, jaká je sračka, a běží kolem ložnice, kde leží její mrtvé tělo, a kolem prázdného dětského pokojíku a nahoru po dalších schodech a kolem skříně s deštníky a výš a výš a výš a hladina vody se stále zvedá a dítě v jeho rukou těžkne, ale už nepláče, a občas jsou dveře do ložnice zavřené a občas se v zahalené vaně svíjí něco velkého a Francis se nezastavuje, neohlíží se, jestli má za zády povodeň, nezastavuje se ani, když ho pronásledují ozbrojení muži. Prchá před prastarým všudypřítomným bohem na dně jezera, ke kterému byl připoután při rituálu, o který se nikdo nepokusil už tisíce let. Prchá před něčím, co nedokáže zařadit - před svým vlastním strachem nebo před domem? Před Lilly? Před muži v černé zbroji? Před North Acessem? Myslí si, že když bude utíkat dost rychle a dost daleko, tak už se nevynoří tam, odkud se rozeběhl? Prchá před nějakým druhem prastarého konceptu, před duchem povodně a nekonečných chodeb, který ho budou pronásledovat po zbytek života:

Před Montaukem? Bylo to to, čeho se bál, i když to nemohl určit? I když bude ve svých snech tou samou trasou probíhat každou noc? Montauk, jak je psáno v prastarých textech. Bobtnající strach. Ruka rudého boha.

Prchá, dokud ho plynové bomby, které za ním hodí, neunaví natolik, že už nemůže dál, a je konec.

Poznámky k testování SCP-4231-B

1.12.1989 zahájil tým vyšetřovatelů dlouhou sérii výslechů SCP-4231-B ohledně podrobností týkajících se procedury Montauk - kterou o několik měsíců dříve podstoupil - a ohledně povahy sexuálního zneužívání a násilí ze strany SCP-4231-A. Po započetí výslechu si SCP-4231-B zul boty a sundal ponožky a z jedné z bot vytáhl malou lahvičku laku na nehty (odstín "Plážová Růžová"), který následně začal v tichosti aplikovat na nehty na svých rukou a nohou. Po 45 minutách nepřetržitého malování bylo agentu Youlenovi dozorcem uděleno povolení k odstranění barvy z dosahu SCP-4231-B, aby mohl výslech lépe pokračovat. Výslech byl obnoven o 2 minuty později. SCP-4231-B čekal přibližně 10 minut, až lak na jeho nehtech zaschne. Během této doby s vyšetřovateli nijak nekomunikoval. Po 10 minutách vytáhl ze své levé boty druhou lahvičku laku na nehty (odstínu "Limetková Zelená") a začal nanášet druhou vrstvu nátěru. Cyklus zabavení a objevení nové lahvičky laku na nehty se opakoval po 5 hodin, načež byl výslech ukončen. SCP-4231-B během této doby neodpověděl na žádnou z otázek.

23.3.1990 zahájil tým vyšetřovatelů dlouhou sérii výslechů SCP-4231-B ohledně podrobností týkajících se procedury Montauk a ohledně povahy sexuálního zneužívání a násilí ze strany SCP-4231-A. Ihned poté, co se posadil ke stolu, začal SCP-4231-B z kapes svých kalhot vytahovat obrovské množství umělých řas. Navzdory očekávání vyšetřovatelů si řasy začal lepit v překrývajících se kruzích na svá zápěstí, přičemž se vyhýbal všem kladeným otázkám. Výslech byl ukončen po třech hodinách, během kterých si SCP-4231-B na své paže připevnil 548 párů falešných řas. V závěru výslechu utrousil SCP-4231-B směrem k vyšetřovatelům svou jedinou odpověď:

Agent Youlen: Co to kurva…

SCP-4231-B: Dělám ze sebe chlupáče.

14.2.1991 zahájil tým vyšetřovatelů pravidelný výslech SCP-4231-B ohledně podrobností týkajících se procedury Montauk a ohledně povahy sexuálního zneužívání a násilí ze strany SCP-4231-A. Uprostřed výslechu, během něhož dosud nezodpověděl žádnou z otázek, vytáhl SCP-4231-B z kapsy mikroskopické sklíčko. Po zbytek sezení nenásledovaly žádné další odpovědi.

Mikroskopické sklíčko získané od SCP-4231-B se stalo předmětem podrobného čtyřměsíčního vyšetřování, jehož se ujaly týmy zadržovacích inženýrů SCP-4231, SCP-231 a SCP-2317. Po posouzení objektu z hlediska optického, chemického a fyzického a po neúspěšných pokusech o nalezení spojitosti mezi objektem a výňatky z Erikešského kodexu se vyšetřovatelé pokusili o nalezení dalších vlastností vzorku pomocí elektronového mikroskopu. Ukázalo se, že jde o čisté mikroskopické sklíčko bez jakýchkoliv zvláštních vlastností.

K datu 21.3.2017 nepřinesl žádný z 28 pravidelných výslechů SCP-4231-B ohledně podrobností týkajících se sexuálního zneužívání a procedury Montauk jakékoliv nové poznatky, výslechy budou i nadále v pravidelných intervalech pokračovat. Pro výpis všech výslechů viz dokument SCP-4231-B-1.

'doktor' čurák, těší mě

V květnu roku 1990 nadační psychologové zaznamenali u SCP-4231-B zhoršení symptomů způsobené přetrvávajícím zadržením a podali žádost o povolení jeho částečného propuštění a zaměstnání v Nadaci za účelem využití jeho rozsáhlých zkušeností jakožto agenta GOC k výpomoci s rozvojem nového programu pro posuzování Typů Zelená. Navzdory své uzavřenosti a odmítání vzít na vědomí svůj zdravotní stav a život v North Accessu je SCP-4231-B považován za relativně stabilního jedince schopného lehké práce, jenž pro Nadaci nepředstavuje vážné riziko. Koncem roku 1990 mu povolení bylo uděleno spolu s přístupem k univerzitním vzdělávacím kurzům.

Současné zadržovací procedury SCP-4231-B sestávají z pozorování a každoročního podstoupení výslechu a testů stavu jeho schopností. Jeho status jakožto SCP zůstává nezměněn, ačkoliv bylo v posledních letech zvažováno jeho přeřazení mezi zájmové osoby, převážně kvůli absenci výskytu anomálních efektů v jeho každodenním životě s výjimkou přetrvávajících symptomů PTSD během spánku a příznaků disociace typické pro trauma. V nenadačním prostředí se četnost projevů těchto symptomů snižuje.

V roce 2020 to bude 30 let od doby, kdy SCP-4231-B začal sloužit Nadaci.

Tři výjevy z nového vzrušujícího průmyslu

Leopold, Cornwall, dvanáct mil od North Accessu, 3. července 2016

Snášel se soumrak a starci jej pozorně sledovali, jak to dělali už od pondělí.

Zelená byl starý bar u hlavní silnice vedoucí Leopoldem. Od sedmdesátek se nezměnil a tito muži měli rádi věci, které se nemění. Támhle stará stolička, na které kohosi trefila mrtvice, tuhle rýhy od nože ze slovní potyčky, která skončila paradoxně nudně; když se sem pokoušeli nainstalovat Wi-Fi router, aby přilákali mladší klientelu, vzbudilo to vlnu nelibosti, když ze zdi sundali obraz proděravěný od šipek, došlo téměř k povstání.

Muži z Leopoldu - alespoň ti, kteří svoje zvyky nezměnili od nástupu do důchodu, nezměnili nebo se jich nevzdali, neodstěhovali se do starobince v Londýně nebo se nerozhodli poslední roky svého života strávit v zahraničí - byli rolníci a farmáři z okraje města, které odmítali opustit a které měli rádi takové, jaké bylo vždycky. Dnes tady seděli čtyři. Nezůstávali by tu dlouho do noci, nebýt změny, která se vynořila na obzoru, kterou mohli pozorovat a na kterou si mohli o pár domů dál do rána stěžovat. Obtloustlý majitel výčepu stojící za barem - jmenoval se Dan, táhlo mu na sedmdesát a provozoval tenhle podnik stejně jako dřív jeho otec - se čas od času naklonil, aby se mohl podívat přes výlohu, kde v tichosti seděli zbylí tři muži a se sklenicemi piva před sebou čekali.

"Už?" zvolal do šedivého světla pronikajícího mezi řadou starých cihlových domů, za nimiž se ztrácela dálnice. Odpovědí mu byla směsice ‚ne' a ‚ještě ne'.

"Až se objeví, tak ti to řeknem, Danny!" zahulákal Christopher. Bylo mu už víc než 80. Vždycky byl hlasitý. Vyprávěl jim, že když mu bylo 8, kopl ho do hlavy kůň - prý napůl ohluchl - ale nevěděli, jestli nekecá.

"Ano, řekneme ti to," ozval se o poznáni jemněli Arthur. Byl z nich nejmladší, bylo mu jenom 53, a pořád na své farmě choval dobytek a koně. Kvůli téhle události se ani neobtěžoval převléct se ze svých montérek. Považoval to za až moc vzrušující změnu. Část z něj přemýšlela, jestli stárne jestli je něco takového v jeho životě vzrušující, tak tomu už tak bude.

Dan zmizel zpátky do kuchyně. Peter se pomalu napil a zamyšleně hleděl na rozpraskanou cestu. Byl vysoký a hubený, nosil velké kulaté brýle tlusté jako tuha tužky a už skoro pětatřicet let vedl místní mateřskou školu. Působil dojmem, že sem nepřišel, aby přihlížel, jak se svět mění, ale proto, že v dění na jihu Leopoldu spatřoval něco znepokojivě neobvyklého. Možná, že to dokonce i čekal.

"Jsou tady." Řekl Peter a s jemným ťuknutím položil svou sklenici na stůl.

"Nejsou. Nedělej si velký naděje, Pete" řekl Christopher. "Koukni na cestu. Nikdo se po ní neblíží."

"Je deset," uvažoval Arthur. "Kdy přijeli minulou noc?"

"Muselo to být kolem jedenáctý," uchechtl se Christopher, "Musel jsem v sobě mít aspoň tři piva, když se tady ukázali posledně. Nemohlo to být- "

Peter vztyčil ukazováček. Ostatní dva přestali mluvit.

"Podívejte," řekl ohromeně. "Jsou tu."

Tři muži pozorovali, jak se na obzoru objevuje první náklaďák.

Vozidlo bylo tak ohromující, protože vypadalo jako nové. Námořnicky modrá barva bez jediného škrábance se leskla ve světle dálkových světel. Korba náklaďáku se na levou stranu hlavní silnice sotva vešla; náklad na ní byl zakryt béžovou plachtou a přivázaný popruhy, ale když vůz najel do starého výmolu před barem, Peter pod ní svýma mžourajícíma očima zahlédl ocelové traverzy. Jejich počet odhadnul na deset nebo dvanáct.

"Trámy," hlesl Arthur, a sklonil se, aby se mohl pod plachtu podívat. "Nepřivezli trámy včera?"

"Řekl bych, že na postavení továrny je potřeba docela dost trámů," odvětil Christopher. "Pamatuješ, jak v Lenningu stavěli továrnu na kukuřičný sirup? Bože, nikdy v životě jsem neviděl tolik oceli - Hej, Danny! Jsou tady!" zaburácel směrem ke kuchyni.

"Cože?" zahulákal Dan z kuchyně nazpátek. "Cos to říkal? Už tady jsou?"

"Jo! Jo! Pojď se kouknout!" zařval Arthur. Peter si jich nevšímal a v dlaních zamyšleně převaloval studenou láhev. Opravdu už tady byli.

Dan se z kuchyně vykolébal s lahví whisky a posadil k okraji stolu naproti okna. Arthur a Christopher je začali zasypávat svou sdílenou hrůzou z celé situace jakoby samotný náklaďák znesvětil jejich domov.

"Trámy! Další trámy! Měls je vidět," hulákal Christopher. "Bože, kolik trámů myslíš, že potřebujou?"

Na vrcholku kopce zablikala další světla. Tahle patřila bílé dodávce, také byla nová, také bez jediného škrábnutí. Všichni čtyři jednotně mžourali a snažili se prohlédnout kouřová skla, jen aby viděli, jak se v nich odráží světlo z baru. Nespokojeně zamumlali. Když do výmolu vjel další náklaďák - tentokrát vezoucí cívky elektrického drátu - už diskutovali, co by s tím měli udělat.

"Továrna na lepidlo," řekl nevěřícně Arthur. "V North Accessu. Třicet let tam nikdo nepáchne a oni se najednou rozhodnou tam postavit továrnu?"

"Já ti říkám, že je odkoupili," řekl Christopher, "Nějaká firma ty pozemky našla a odkoupila je od státu."

"Od státu si pozemek koupit nemůžeš, Chrissy! Tak to nefunguje." Zaburácel Arthur. "North Access ani nebyl na prodej. Kdyby byl, tak bychom to věděli."

"Vy to nechápete. Člověk si nekoupí opuštěné město kvůli jedné továrně. Kde si myslíte, že budou žít zaměstnanci?"

"Rozhodně ne v North Accessu," řekl Christopher. "Myslíte, že ví o té povodni?"

"Nebyla to povodeň," přerušil je Dan. "Lhali nám. To sakra nebyla vůbec žádná povodeň."

"Dan má pravdu, Chrissy. Vyhořelo to tam, to si nepamatuješ?" řekl Arthur. Christopher zakroutil hlavou.

"Pete viděl, co se stalo. Že jo Pete?"

A Pete to viděl.

Peterova matka si vždycky myslela, že je na něm něco neobvyklého. Byla jedním z těch lidí, kteří věřili na děti narozené v závoji zvláštních schopností, věřila, že je citlivý způsobem, jakým ona ne. Ve skutečnosti byl Peter víc než jen citlivý, ale nezjistil to dřív než několik měsíců poté, co jeho matka zemřela rukou teenagera, který se zbraní v ruce rozrazil dveře jeho barevné školky.

Ale to byl jiný příběh. A poté přišel Cornwall.

Koncem července 1989 odešel Peter z práce s pocitem ne příliš vzdáleným tomu, jaký měl, když se ve dveřích objevila postava se zbraní, a když dorazil domů, bloumal po domě jako pes rozrušený bouřkou. Nebyla to žádná určitá emoce. Měl by se schovat? Neměl přímo strach. Byla to nervozita? Čekal na nějaké znamení?

A pak ho to najednou vtáhlo.

Bylo to vzrušující. Peter nikdy nebyl nábožensky založený, ale byl to stejný pocit jako potkat další živou duši v pusté tundře, kde žije člověk celý život sám. Jako vidět záři velkoměsta nebo vědět, že je poblíž něčeho velkého. Vzpomněl si, jak matka trvala na tom, aby se naučil příběhy o třech mudrcích, příběhy, kterým nikdy nevěřil. Vzpomínal si na kometu.

Něco si děje, pomyslel si Peter.

A tak ho to táhne směrem k North Accessu a okolní teplota roste. A ono ho to táhne dál a z tepla se stává horko. A když je míli od města, vzduch ho pálí, a on zastaví u cesty a když se vypotácí z auta, zbledne hrůzou při pohledu na výjev, který ostatním nemůže popsat. Co bylo v tom místě na kraji porostu před ním skutečné? Kapky oleje prskající z rozpálené pánve na sporák - co bylo to to, čemu přihlížel ze vzdálenosti pouhé půl míle? Jak by mohl vysvětlit, že se nějaké místo vaří, když jen jeho třetí oko mohlo vidět spoušť způsobenou bouřlivým přílivem valícím se z propasti zející po tisíciletí nad řekou roztavených kamenů a kostí ženoucí se nyní před ním, zatímco povrch stromů a trávy zahalený závojem zůstává nedotčený jako výsměšný přelud-

"Nic jsem neviděl," řekne Peter.

Kolem baru projede další náklaďák a Peter svou větu zakončí dlouhým lokem piva.

Stavěli. Nebyl si jistý, kdo to je nebo co dělají, nebyl si jistí ani jestli vidí nebo jestli vůbec můžou vnímat pustý žhnoucí kráter v realitě, který zbyl tam, kde dřív stával North Access. Ale Peter je sledoval. A bál se.

Kdybyste před čtyřiceti lety Robertu Scrantonovi řekli, že hypotézy jeho otce ohledně způsobu, jak stabilizovat realitu, byly pravdivé a že byl na správné cestě k vytvoření zařízení, které by to dokázalo, pravděpodobně by vám nevěřil. Jeho otec, Arnold Scranton, ho vychoval tak, aby převzal jeho roli v Nadaci, až zemře, a jak Arnie stárnul a byl čím dál senilnější, měl Robert čím dál větší pochybnosti o tom, co měl jeho otec sakra v plánu. Staré tajemné rukopisy nepatří zrovna mezi ty nejlepší zdroje informací a staré tajemné rukopisy ve zvláštním prastarém jazyce dražené v aukčním domě MC&D patří mezi ty vůbec nejhorší. Jediným způsobem, jak si je jeho otec mohl přečíst, bylo, že si zavolal nějakou starou čarodějnici se znalostmi staré magie, aby mu je přeložila.

To bylo samozřejmě ještě předtím, než se Robert narodil. Kdyby měl slovo v tom, z jakých zdrojů by měl jeho otec své inženýrské poznatky čerpat, navrhl by něco více zavedeného. Možné by ho dokonce požádal, aby se přesunul do úplně jiného odvětví. Automobilový průmysl byl popravdě Robův záložní plán v případě, že se jeho otec ve skutečnosti pomátl; zaprvé nedostal inženýrský titul, aby si hrál se starou rituální magií a zadruhé o této části projektu nemusel nikdo kromě Robovy nejbližší skupiny inženýrů vědět.

Ale teď byl tady. A byl rok 2016 a Rada O5 se rozhodla postavit továrnu.

Továrna. To bylo pro Roberta Scrantona překvapením, ale po několika desetiletích, kdy byla Nadace na Scrantonových kotvách reality stále více závislá, ať už šlo o zadržování nebo o polní operace, byla najednou na světě potřeba. Nebude to velká továrna, jen dostatečně velký prostor vymezený přímo pro výrobu kotev, speciální dílna pro Roberta a jeho 24 zadržovacích inženýrů. Místo, které Rada zvolila, jich bude samo pár potřebovat. Šlo o již neaktivní areál na místě staré stáje, kterou zbořili, v jedné zadržovací oblasti. Bylo to sice trochu z ruky, ale už měli připravené všechno včetně zástěrky. Byl to velkolepý projekt.

Jedinou překážkou, která jim bránila v hladkém přesunu z laboratoře v Oblasti-88 do vyčleněného pracoviště v Cornwallu, byly problémy se zásobováním toho, co budou na rituály potřebovat. A Robert dal Radě jasně najevo, co přesně myslí, když říká zásobování. Ujistili ho, že kde je poptávka, bude i nabídka; řekli mu, že svět ve vývoji kotev reality Nadaci následuje, a poskytli mu tučný balík peněz, který měl jejich potřeby pokrýt. Robert si nebyl úplně jistý, co očekávají, že on a jeho tým s těmi penězi udělají. Doufali, že si všechno včetně svého zdroje zařídí sami? Protože to rozhodně nebyla Robertova práce. Až doteď využívali staré zásoby z osmdesátek, ale ty rychle docházely.

To ale nebude problém. Byl si jistý, že něco vymyslí. Všechno mu šlo od ruky a on měl v plánu, že to tak zůstane, alespoň, dokud ta továrna nebude postavená.

4. dubna 2016, 10:00, tajná základna v Newcastlu, Anglie

Sedí v archivu obklopen řadami starých dřevěných polic tyčících se až do nebes a před ním je D. C. al Fine. Coda ví, že nebesa tvoří laserové paprsky. Člověk může snadno zahlédnout průhledné duchy paprsků protínajících místnost. Stačí se zblízka zadívat na stíny, které světlo vrhá na podlahu pokrytou kobercem, na změť složek vázaných v lidské kůži nebo na ohořelé záznamy vysloužilých agentů GOC. Opravdu to kazí to kouzlo, pomyslí si Coda; připomíná to člověku, že hned za dveřmi je labyrint ocelových chodeb a řídicích pracovišť a že hluboko pod nimi leží v nemocnici ranění a umírající agenti. Jen při pohledu na železné nýty napůl skryté dřevěnými lištami by zaměstnanec Nadace během sekundy odhadnul rozložení místnosti.

V uších mu neustále znělo bzučení hovorů z celého světa. Normálního člověka by to rozptylovalo, ale Coda tuhle práci dělal už tak dlouho, že ho to vůbec nevyvádělo z míry. Seděli společně v místnosti a nechali se obklopovat světlem. Jejich pozice byly snadno rozpoznatelné; ruka oděná v na míru šitém hnědém saku patřila al Finovi a míchala čaj s cukrem, zatímco bledý a vyčerpaný Coda v univerzální mikině a džínech si nadzvedl mikrofon svých sluchátek, aby se mohl napít ze svého šálku. Byli si podobní, ale ne příliš; dva stroje pracující v perfektní harmonii. Dva houslové smyčce v symfonii. Odlesky laserových paprsků v zaprášené místnosti.

Al Fina něco trápí a Coda nemůže přijít na kloub tomu, o co přesně se jedná. S vágním zájmem psa sledujícího svého pána Coda v jeho tváři pozoruje nepatrné známky neklidu. Z plechové konvice nalevo od stolu si nalévají černý, hořký čaj a při jeho usrkávání poslouchají, jak se ve Francie z čistého nebe zhmotní bomba a smete z motorky agenta. Následující kakofonie se z Codových sluchátek donese až k uším al Fina. Snaží se je nevnímat, ale při rozrušených větách sebou bezděčně škubne - slova v několika jazycích se sice mísí dohromady, ale jelikož po mnoho let také sloužil jako polní agent, ví přesně, co říkají, a děsí se toho. Když si Coda jeho nepatrné reakce všimne, přestane si pohrávat s volnou nití visící z rukávu mikiny a sluchátka ztiší. Jde o drobné přátelské gesto, ale D.C. přesto nemůže zahnat představu otřeseného agenta umírajícího na francouzské dálnici, který netuší, že o několik tisíc mil dál jsou si dva lidé plně vědomi jeho utrpení a klidně popíjejí čaj.

Coda si odkašle. "Řešit to bude Paříž," řekne jako by to mohlo zabránit tomu, aby v následujících minutách agenta přejela a zabila dodávka. D.C. kývne. Z Codova headsetu slyší tichý monotónní šepot pařížského dispečera. Část z něj plná naděje si představuje, že je možné tomu nějak zabránit, ale ví, že s každým pruhem na dálnici se šance na agentovo přežití snižuje.

"Jaký to svět, ve kterém žijeme," poznamená, "jaký to svět, Codo."

Teď je s pokýváním na řadě Coda. Povzdechne si a zavrtí se ve starém mahagonovém křesle.

"Vskutku," odpoví ze slušnosti.

Na okraji nebe si staví hnízdo dva ptáci. D.C. se snaží svou pozornost přenést k neopeřeným červenkám místo chaosu vyzařujícího z Codovy každodenní existence. Coda je pozoruje také a přemítá, jestli by zvládly uletět bezpečnostním paprskům. Začínal se nudit, ale věděl, že když D.C. podobné schůzky svolává, nemá cenu se snažit konec jeho rozjímání uspíšit; někdy se D.C. ani nedostal k jakémukoliv rozhovoru a jen s Codou tiše seděl a poslouchal, jak hodiny nad krbem odtikávají minuty z jejich polední pauzy. Codovi tato sezení vždy připadala obzvláště nudná a aby se zabavil, obracel svou pozornost k nekonečným dilematům znějícím z jeho sluchátek.

D.C. odkládá svůj šálek.

"Přednesu ti jeden nápad," říká, "a potřebuji, abys mě vyslechl až do samotného konce, než mi řekneš ‚ne'."

Coda nadzvedne obočí. Zatímco D.C. pozoroval laserové ptáky, snažil se tým v Paříži uprostřed dopravní špičky odtáhnout agenta ze silnice, ale téma, které al Fine nadhodil, je dost zajímavé na to, aby upoutalo pozornost mladšího důstojníka zpět k rozhovoru v zaprášené knihovně.

D.C. se nadechne.

"Přemýšlel jsem o znovuobnovení kampaně Ichabod," říká.

"Hm. Ne," odvětí Coda a pozvedne svůj šálek čaje.

"Jestli ti dělá starosti Conwallský incident-,"

"Incident," pronese Coda s ohrnutým nosem, když to slovo zaslechne. "Víte, to slovo, incident, mě vždycky rozčilovalo. Když se 1200 lidí uvaří zaživa, není to incident. Když se 1200 lidí uvaří zaživa, je to masakr. Říká se, že smrt uhořením je jednou z nejbolestivějších věcí, které lidské tělo dokáže zažít, ale když jsem procházel statistiky o uvaření v novověku, žádná jsem nenašel. Jakoby ani nikoho nenapadlo, že by něco takového mohl živému člověku udělat, natož tisícovce lidí. Všechny záznamy o smrti uvařením pocházejí ze středověku. Něco takového by udělali vězňům, aby je ponížili."

"Nech mě domluvit, Codo," odpoví D.C. překvapivě pravidelným tónem, ale Coda svůj šálek položí zpátky na dubový stůl a zamyšleně pokračuje-

"Víte, ten zvuk, když se lidé vaří-" pozastaví se Coda, aby se mohl zamyslet, "-víte, utonutí je relativně tichá smrt. Lidé, kteří se topí, obvykle nevyužívají ten kousek drahocenného času, během kterého se ocitnou nad vodou, aby křičeli. Proto plavčíci spoléhají daleko víc na řeč těla než na zvukové projevy. Zvuk uhoření je naproti tomu velmi odlišný. Když vás budou upalovat na hranici, samozřejmě u toho budete příšerně hlasití-"

"-Codo-"

"Chcete druhý Cornwall?" zeptá se Coda klidně bez jediného náznaku podráždění v hlase. "Protože jestli chcete druhý Cornwall, tak klidně do toho. Uložím si do rychlého vytáčení číslo na nadační úklidové jednotky."

Nejprve Coda nepoznává, že překročil přijatelnou mez, ale dojde mu to, jakmile atmosféra v místnosti zhoustne a síť laserových paprsků se kolem něj začne utahovat, až se Coda začne před Finovým pohledem třást. Na chvíli svůj šálek položí. Ve vzduchu poletuje prach. Coda přemýšlí, odkud se vzal. Tohle všechno je jen přetvářka - GOC není moudrá ani stará, nemá knihovny ani archivy, ve kterých by se mohlo prášit, ani sluneční paprsky, ani prach, ani kouř-

"Když svou práci budeš dělat pořádně," řekne D.C. al Fine, "tak k druhému Cornwallu nedojde."

V Codových sluchátkách agent ve Francii umírá. Vskutku, jaký to svět, ve kterém žijeme.

23. května 1989

"Řekni mi pravdu," křičí na něj.

Už tady tak jsou hodinu a půl a Francis Wojciechoski se před ní svíjí na podlaze koupelny a vzlyká. Není si jistý, jak se do tohoto bodu dostal, a není si jistý, jestli to přežije. Je to jedna z mnoha podobných nocí. Dnes už po milionté slyší-

"Řekni mi pravdu!" Její postava blokuje dveře. Bojí se, co mu udělá, ale je tak unavený, tak vyčerpaný a znovu krvácí… Všechno to začalo tím, že se znovu probudil zakrvácený-

"Já neznám pravdu, Lilly!" vzlykne Francis a zlomí se mu hlas. Znovu se z ní stalo to zubaté monstrum. Znovu je tím predátorem s rohy a on se bojí. Pravda, kterou jí nabídl, byla ta špatná pravda, a v jiném životě, až bude ležet v bezpečí své postele ve výcvikovém táboře na Sibiři vzdáleném stovky tisíc mil od North Accessu, bude přemýšlet, jestli jenom předstírala, že pravdu nezná, protože ji děsilo, co byla schopná mu udělat. Udělala to, protože věděla, co se děje s ní - že to je ona, ne on, kdo je na pomalé a bolestivé cestě do fáze 4? Bylo to sebezapření? Dělala to, aby ho trápila? Chtěla mu vůbec ublížit nebo ubližovala sama sobě? Byl to vedlejší produkt jejího zhroucení? Proč to popírala… a proč mu to vůbec dělala?

V jejích očích je hrůza. Přál by si, aby v nich bylo sebeuvědomění, ale není tam.

"Jsi lhář," zasyčí na něj.

"Já nevím, co chceš, abych ti řekl!" vybuchne Francis. Nikdy v životě nebyl tak frustrovaný a vyděšený a už ani nikdy nebude. S posledním kouskem své důstojnosti, s posledním cárem sebeúcty, v posledním okamžiku, kdy je tím, kým je a kým vždy byl, na ni zaječí-

"NEJSEM ŽÁDNÝ LHÁŘ! NIKDY JSEM TI NELHAL! NEMŮŽEŠ SI PROSTĚ VYMÝŠLET, CO SE STALO!"

A potom pláče. A v koupelně je ticho. A Lilly mlčí.

A potom tiše, tak jako šepot, který ho ve snech a nočních můrách provází temnými zákoutími jeho domova a ztrácí se ve stínech jako temná pochybnost, která se skrývá v jeho podvědomí a odteď ho navždy bude strašit, řekne:

(tak jistě, jak se voda zvedá při přílivu; tak nevyhnutelně jako turbulence letadla odlétajícího z arizony roku 1995)

"Řekni mi pravdu- "

Nádech, výdech. Klídek. Alto Clef se probouzí z noční můry, točí se mu hlava a ztěžka dýchá. Čeká, až čistá hrůza opustí jeho tělo a pokládá si hlavu mezi kolena, aby neomdlel.

Trvá to několik minut a prožitá panika mu stále svírá hrudník, ale pomalu přichází k sobě. Na tohle začíná bejt už sakra starej. Možná ho to příště zabije, pomyslí si hořce. Teď už to je prostě hloupé - už je z toho 30 let venku. Říká si, že už je to za ním; má nové jméno, novou práci a, co je nejdůležitější, nikdo o tom neví. Nebo jestli o tom někdo ví, aspoň za ním nechodí a nevyptává se. Toho se vždycky obával ze všeho nejvíc.

Je v bezpečí. A když byl vzhůru, věděl, že je v bezpečí. Je v samém středu nadačního výcvikového tábora na Sibiři; kdyby se objevila neohlášená návštěva, vmžiku by o tom věděli. Hlavní základna není ani míli daleko. Mezi těmito dvěma místy se nachází takové množství dělostřelecké techniky, že kdyby bylo třeba, dokázala by všechno srovnali se zemí. A co se týče psychické újmy a strachu, že ho bude znovu někdo zneužívat - no, nikdy si nepřipustil nikoho k tělu dost blízko na to, aby se o to mohl pokusit.

Je v pořádku. Vlastně ne, má se přímo výtečně. Lepší už by to ani být nemohlo, pomyslí si Alto. Ano, PTSD je sice vyčerpávající a to, jak Nadace mlátí prázdnou slámu, když ho předvolává k pravidelnému testování a výslechům, taky; bez toho by se obešel. Ale Cornwall? To už je dávno.

Ano, pomyslí si Alto Clef, když spouští přehrávání filmu Animal House, který má na svém laptopu připravený právě pro ty noci, kdy jeho podvědomí nechápe, že by Cornwall nemohl být dále za ním. A že je v bezpečí ́.

A všechno je v pořádku.

Severní hranice oceánské zadržovací oblasti někde v Pacifiku, 2005

Nadační kotva reality #4345 si nebyla tak úplně jistá, kdy se probudila. Bylo pro ni těžké vnímat běh času. Vlastně to bylo téměř nemožné.

Vnímala, že se vznáší v řadě několika dalších kotev reality; cítila je, pluly vedle ní těsně mimo dosah. #4345 přemýšlela, jestli jsou také vzhůru, a jestli ano, zdali si pamatují, jak se sem dostaly, a co dělají kromě udržování všeho v rovnováze. Jak dlouho tady vlastně je? Čím v té prvotní slizké realitě, která protéká kolem jejího třetího oka, dřív byla?

Jak čas plynul, začaly se jí vybavovat útržky jejího předešlého života. Nebyla vždy přítomná. Někdy ladně proplouvala masou vody zaplňující čtyřrozměrný Humový prostor 5 metrů od mořského dna, jindy měla pocit, že kdysi bývala součástí něčeho daleko většího než svého současného domova. Nebyla schopná moc přemýšlet a tak nad těmito otázkami dumala jen jednou nebo dvakrát do měsíce. Poté se vždy unavila a nechala se bezmyšlenkovitě unášet řetězem ostatních kotev. Ale po několika letech se jí přece podařilo odhalit a vysvobodit jednu jedinou vzpomínku.

Pamatovala si dům.

@
@
@

Poznámky pod čarou

. PROSÍM BERTE TOTO VAROVÁNÍ VÁŽNĚ. DĚKUJI.

« SCP-4230 | SCP-4231 | SCP-4232 »

adolescentní-gaea anomální-událost budova dc-al-fine doktor-clef doktor-scranton euclid extradimenzionální ohýbání-reality potřebné-překlady rituál scp sexuální šarlatový-král

revize stránky: 6, naposledy editováno: 31 Aug 2024 20:43

Diskuze (0)

SCP Nadace

Česká Větev SCP Nadace

Info

Maso

Výňatek z díla "Bytosti Ovlivňující realitu: Socioekonomie, psychopatologie a diagnostická kritéria," zveřejněno roku 2014

Žába ve vroucí vodě

Objekt #: SCP-4231

2. prosince 1988

Dokument SCP-4231-2-A

Výňatek ze zkonfiskovaného dokumentu "Podivuhodný případ SCP-4231-B"

Třináct malých prasátek

Ohledně schránky Montauku: Výňatek ze zkonfiskovaného dokumentu z roku 1994 "Poznámky k Montauku"

Krátké vyjádření ke kampani Ichabod od někoho, koho chce spousta lidí vidět mrtvého

Přestupní stanice

ad undas

Ryzka

80 hodin

Poznámky k testování SCP-4231-B

'doktor' čurák, těší mě

Tři výjevy z nového vzrušujícího průmyslu

23. května 1989

Severní hranice oceánské zadržovací oblasti někde v Pacifiku, 2005