Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/primae-formae
Autor: Decibelles Decibelles
Překladatel: Miss_Martins Miss_Martins
[フレーム]
Město dnes v noci hoří. Psáno pro kánon Na hoře Golgotě.
Jeho hrdlo dunělo zpěvem, když pokládal krvácející prst na struny lyry a zkoumal stav publika od okamžiku, kdy zazněly jeho poslední tóny. Scéna před ním byla chaotická; budovy hořely, mrtvoly se začaly rozkládat a obecenstvo před ním leželo na zemi a navzájem si pokoušelo ošetřovat rány.
Byla to neúměrná slast.
Než se podíval zpět nahoru, prostudoval si očima partituru na zemi. Vybrnknul první tón, po kterém vzápětí následoval zbytek. Vzduchem zněly protichůdné harmonie za jeho stálého hraní, doprovázeného broukáním spolu s křehkou podobou tempa, které vytvořil. Publikum náhle pokračovalo v tanci, pohybujíce se proti své vůli. Sluhové i filozofové prosili o milost, aby byli propuštěni a osvobozeni. Vyslyšel jejich prosby, jak tóny postupně ztrácely melodii a význam. Na krátkou vteřinu mu v hlavě probleskla myšlenka zastavení. Bylo mu to jedno.
Jak město kolem nich dále hořelo, nabil kuráže. Jeho prsty se zastavily a hudba ožila. Zem se začala měnit a obracet. Akordy se vytahovaly zpod hlíny, klíče tvořily slupky z moči a melodie bzučely vzduchem, zatímco pozorovali potencionální kořist. Všichni přestali tančit, sledujíce vyvíjení situace a zírali do prázdna na zázraky před nimi. Čas jako by se zastavil. Plameny praskaly a sršely. Muž pozoroval ticho kolem nich, jako by čekal na povolení k pohybu. Jeho oči se přesunuly k partituře ležící na zemi, opětující jeho pohled. Čekala na pokračování svého dirigenta. Po chvíli váhání položil lyru na zem a luskl prsty, čímž splnil její přání.
Hudba se snesla na publikum. Sluhové byli popálení, jejich maso se změnilo na uhel. Filosofové byli rozřezáni a jejich vnitřnosti se vysypaly do popela. Děti zarývaly nehty do hlíny, když byly násilím zatahovány do prasklin v zemi. Jáma byla úplnou anarchií a všichni zúčastnění zpívali nádherné nebeské tóny. Lyra začala hrát sama od sebe a hudba, kterou produkovala, byla ta, kterou si tak přál hrát, když všechno hořelo. Bohužel, pomyslel si v duchu, nezůstane nikdo, kdo by detailně zachytil tuto úžasnou scénu. Všechno by bylo spáleno a odřezáno a jediný zbytek by byl popel.
Nero to chápal a věděl, že už s představením nemá co dokázat. Zvedl partituru ze země. Stékala po ní krev, naplňujíc ho uspokojením. Otočil partituru a našel sotva dostatek prázdného místa. Cizí nápady a myšlenky mu šuměly v hlavě a zahltila ho inspirace. Stále měl co dělat.
Symfonie hrála dál, když začal pilně skládat.