Nadační agent George Barsin měl postavu jako hora, téměř dva metry vysoký s hranatými rameny, jako postavička od Bruce Timma. Byl plešatý, vousatý a perfektně upravený. Jeho oblek byl šitý na míru; většina těch z obchodů mu neseděla.
K domu Zeleného dorazil krátce po rozednění, šest hodin ráno. Byla to jediná adresa široko daleko, akr nebo dva neudržovaných křovin za odbočkou za odbočkou z hlavní dálnice na sever od Ojai.
Barsin pracoval pro nadační Divizi Anomálních Náboženských Skupin. Jejich obor byly kulty.
"Zelený" nebylo jméno toho kultu, který sem Barsin přijel konfrontovat, pouze krycí jméno. Skutečné jméno Barsin neznal. Na nočním briefingu bylo vysvětleno, že použití krycích jmen tu mělo legitimní bezpečnostní důvody, ale co to bylo za důvody, to se nedozvěděli. Barsin si to, jakožto chytrý muž, přebral tak, že ta jména obklopoval nějaký typ kognitohazardu. Nebo fenomén zastírající paměť takovým způsobem, že je bylo nemožné zapsat. Nebo je prostě někdo někde zapomněl a takhle si kryl záda. Pracoval s Nadací až příliš dlouho na to, aby tu možnost nezvážil.
Pokud existovalo SCP označení, neřekli mu ho.
*
Ten dům byl ve skutečnosti ošklivá bílá chatrč. Jedno poschodí, dřevěná konstrukce, každé okno jiný design a celkově ve stavu rozkladu. Venku ležely hromady odpadu, dříví, rezavých částí aut a barely s nechutně zelenou vodou. Dům z dvou a půl stran obklopovaly vrby a fíkovníky, ze kterých na střechu padaly listy, semena a všelijaké biologické svinstvo. Okapy byly ucpané. Za okny byly vidět jen zatažené žaluzie a rolety. Přední dveře stály dokořán.
Barsin opatrně pokračoval dovnitř. Skoro hned za dveřmi byl velký obývací pokoj s kuchyňkou a jídelním stolem. Místnost byla potemnělá, jediné světlo do ní vstupovalo skrz dveře, které Barsin nechal otevřené, a malými škvírami mezi okny a závěsy. Dům byl špinavý. Vzduch byl nehybný jako v troubě a byl cítit plísní. Jediné, co přerušovalo ticho, byl tlumený ale živý hlas ozývající se z místnosti na konci chodby, nebylo mu jasně rozumět.
"—ty vosy a jo, vážně to tam bude ostrý. Když se budete muset pohnout, to je tjui kwrlu dlth budete krvácet z—"
Barsin pokračoval chodbou a prošel okolo dekorace na stěně, zrcadla, které bylo celé natřené černou barvou.
Po krátké prohlídce usoudil, že zbytek domu je prázdný, a došel k posledním dveřím. Byly zavřené, ale z druhé strany bylo stále slyšet soustředěné blábolení:
"—dokonce i sami doma, je to úplně jednoduché. Něco vám zadám, jednoduchý projekt na dvě části, který si odnesete. Hlavně nezapomeňte na alth amnth dole. První část: najděte někoho slabšího než vy—"
Barsin dvakrát hlasitě zaklepal.
Hlas ustal. Nastalo úplné ticho. Barsin otevřel dveře.
Místnost byla temná, okno opět zakryté tlustým závěsem. Naproti dveřím stál v rohu pracovní stůl, na něm takové množství nepořádku, jaké se tam realisticky mohlo vejít. Kusy částečně rozebraného hardwaru, USB disky, obaly od čokolády, útržky papíru, propisky. Někde pod tím ležela herní myš, se kterou se nedalo pohnout. Stála tam video sestava s kvalitní kamerou, monitor, videopřenosy na monitoru, všude spousta prachu.
Před monitorem levná kancelářská židle a v ní nepohodlně zkroucený mladý muž, zhruba dvacet let. Byl vyhublý a jeho kůže měla bledou, nezdravou barvu. Barsina napadlo, že to je nejspíš způsobené podvýživou. Kdysi měl na hlavě moderní, stylový účes, který už byl nějakou dobu v neudržovaném stavu. Když se otočil, spatřil Barsin kruhy pod jeho očima. Vypadal, jako by nespal už rok. Nepříjemně páchl. Ten smrad plnil celou místnost, byl tak hustý, že skoro byl vidět.
Stejně jako se anomální virální/náboženský fenomén — kult, shromažďující se všude okolo toho mladého muže jako kovadlinový mrak — jmenoval "Zelený", on sám dostal přezdívku "Červený".
"Dobré ráno," řekl Barsin. "Viděli jsme vaše streamy."
Mladík si stáhl sluchátka. "A ty jsi kurva kdo?"
"Jmenuji se George Barsin. Jsem součástí organizace, která — ah—"
Červený vystřelil z židle jako vzteklý chrt z klece, s pěstí napřed. Sluchátka spadly na podlahu. Barsin pohnul svým těžištěm lehce doleva a vyhnul se úderu. Chytil Červeného za paži a prudce ho za ni zatáhl, přesměroval kinetickou energii útoku a přirazil jeho tvář k rámu dveří. Červený se skrčený odpotácel o kus zpátky. Rychle znovu našel rovnováhu. Z koutku úst mu tekly napěněné sliny míchající se s krví. Strčil ruku do hromady harampádí na podlaze a vytáhl páječku.
Když se Červený znovu vrhl kupředu, Barsin ztratil kritický moment sledováním kabelu páječky, aby zjistil, jestli je zapnutá a nažhavená. Nebyla, ale ten zlomek vteřiny rozptýlení stačil Červenému k útoku. Držel páječku oběma rukama a vší silou ji Barsinovi zarazil do břicha. Bylo slyšet elektronické pištění a nastal záblesk oranžového světla, páječka udělala díru do Barsinovy košile a udělala v ní dlouhou trhlinu, když se odrazila od Barsinova břicha. Jeho holou kůži chránil neviditelný, částečně magický štít, stejně tak jako jeho zdánlivě zranitelnou hlavu.
Barsin chytil Červeného do kravaty, ten začal okolo sebe zmateně kopat. Za Červeným stála energie démona, ale Barsin zkrátka dorazil připravený. Několik dalších pohybů a Červený ležel zády na podlaze odzbrojený, omráčený a úplně bezradný.
Barsin zhodnotil situaci. Počet skutečných bojů o život, které zažil, bylo stále jednomístné číslo. Tohle byla taková střední obtížnost. Patnáct aktivních vteřin a oba udělali chyby, poučná zkušenost.
"Tak tedy představení vynecháme," řekl Červenému. "Přenos skrz streamy pro nás byl něco nového, ještě jsme se s tím nesetkali. Velmi efektivní v porovnání s klasickým modelem 'svépomocná knížka a pak oplocený tábor.' Dostáváš jeden bod za originalitu, z deseti. Předpověděli jsme to už před lety a zadržovací procedury jsme měli připravené. Máme lidi ve streamovacích službách. V tuhle chvíli ti nejspíš uzamykají účet a vysílají očkovací kódy z tvého vlastního kanálu."
Barsin se pokusil upravit si košili. Nešlo to. Co se dá dělat.
"Ale ten zdroj jsi ty," řekl. "Očkovací kód by pro tebe byl sotva škrábnutí. Tady je potřeba zasáhnout fyzicky." Sáhl do kapsy saka — kde měl mimo jiné i perfektně funkční zbraň, kterou se pro tuto konfrontaci rozhodl nechat na svém místě — a vytáhl zařízení ne nepodobné oftalmologickému zrcátku. Klekl si, nadzvedl Červenému oční víčko a zrcátkem na něj namířil. Promítalo kruh jasně bílého světla, který zaplavil celé oko a donutil ho se rozevřít. Skoro všechny ostatní svaly Červeného rovněž ztuhly. Zaťal zuby.
Barsin řekl Červenému, "Tenhle muž je nevinný. Nikdo si nezaslouží to, co jsi mu provedl. Propusť ho a zmiz z téhle reality navždy."
"Kdo. Kurva. Jsi?" řekl Červený skrz zaťaté zuby.
"Dobře." Barsin stiskl další tlačítko a vzor promítaného světla se změnil z čistě bílého kruhu na komplexní, červeno-modrou spirálu ve tvaru hvězdy. Bylo slyšet křup, jako když prasknou žebra a mladík zakřičel. Neznělo to jako Červený. Byl to křik celého těla procítěný utrpením a beznadějí, tak hlasitý, jak to jen fyzicky šlo. Vycházel z jeho břicha a pokračoval dál naplno, dokud mu nedošel dech. Pak zalapal po dechu a udělal to znovu, jeho páteř se prohnula a jeho ruce drápaly po podlaze. Po druhém nádechu se křik změnil ve kvílející vzlykání.
"Proboha, neposílejte mě zpátky. Prosím."
"Nepošlu. Neboj."
"Neposílejte mě zpátky. Nic nevidím. Kdo je tam?"
"Je to v pořádku, vidění se ti vrátí. Jmenuju se George. Co ty?"
"Je tam jáma," řekl mladík a dusil se, "a je to pořád jen horší a horší. Nikdy to nepřestane. Ta jáma nemá žádné dno." Chvíli nesrozumitelně žvatlal a postupně ztichl. Jeho oči slepě létaly po místnosti.
"Je to s tebou opravdu špatný," řekl Barsin.
Mladík vehementně souhlasil.
"Něco se pokazilo," vysvětloval Barsin. "A ta věc, ta příšerná věc, která se pokazila, tě našla a unesla tě a vyměnila tě. Teď je tam venku a používá tvoji kůži jako loutku. Chodí tvýma nohama, nutí tě mluvit. Množí se. Ta noční můra, kterou teď máš, tu zažívá právě teď sto tisíc různých lidí. To jsou špatné zprávy. Ta dobrá zpráva je, že jsme tě našli. A pořád tě tam někde vidím, je dobrá šance, že tě dostaneme ven."
"Dobrá šance?" Mladík se dvakrát nadechl. "Jestli se to nepodaří—" jeho dech se zrychlil.
"Soustřeď se na tu červeno-modrou spirálu," řekl Barsin. Nástroj měl pořád namířený na jeho oko.
"Co? Nic nevidím."
"To proto, že už nejsi přímo spojený se svým optickým nervem. Ale tvá mysl je zavřená uvnitř něčeho, co je. Nevidíš tu spirálu, ale nějakým způsobem víš, jak vypadá. Cítíš její tvar, jako by to byl teplý obtisk vzadu na tvé dlani." Barsinův hlas se zpomaloval a nabíral hypnotický rytmus. "Myšlenka té spirály proniká dovnitř. Šíří se a vzkvétá. Zabírá více a více místa. Čím více o té spirále přemýšlíš, tím víc ti dochází, že nedokážeš myslet na nic jiného, než na tu spirálu."
Zdálo se, že mladík neměl, co na to říct. Jeho dýchání se ustálilo.
"Tvoje myšlenky se zpomalují," pokračoval Barsin. "Spirály tě naplňují, rekurzivně jako krystaly ledu, až se nedokážeš ani pohnout. Tvůj mozek ví, že je to jed. I přesto, že jsi slepý, cítíš instinktivní potřebu odvrátit pohled nebo si zakrýt oči. Dostatečně dlouhé vystavení je smrtící."
Nastala dlouhá, těžká pauza, během které Barsin dál svítil jedovatým světlem mladému muži do oka, zatím co jasně osvětlené oko sám studoval a sledoval odezvu zorničky, čekal na jisté znamení. Nebylo to jednoznačné, částečně to záviselo na odhadu. Počkal, dokud si nebyl zcela jistý, a pustil tlačítko na nástroji, čímž ho vypnul.
Když skončil, mladík byl kompletně nehybný.
*
Barsin se postavil a kolena mu křuply. Uklidnil se a povzdechl si, jeho ramena se trochu uvolnila. Odložil zrcátko.
"Dá se říct, že je to taková memetická chemoterapie," řekl. Říkal to sám sobě, hlavně aby vyplnil mrtvolné ticho. Mladík aktuálně slyšel jen růžový šum. "Ta spirála je jednoduchý kognitivní jed. Dlouhé vystavení je smrtící, ale z téměř smrtícího vystavení se dá zotavit. Ty se z toho jedu zotavíš, ale Červený ne. Ty přežiješ a Červený zemře. Protože ty, chlape, jsi inteligentní, kreativní lidská bytost a Červený je…"
Myšlenkami se vrátil ke svému briefingu a k tomu, co věděl o fenoménu Zeleného, ke stovce tisíc lidí, kteří se tam někde uvnitř právě zmítali a trpěli. Byli po celém světě. Viděl pár fotografií toho, co se děje v domech postižených nechutnými zprávami Červeného. Slyšel útržky přísně tajných a striktně cenzurovaných audiozáznamů.
Nezaujatí lidé dělají v poli lepší rozhodnutí, to bylo to pravidlo, které ho vždycky učili. Ale některé dny bylo zůstat nezaujatý obtížnější než jindy.
"…jenom malej sráč."
Barsin se chvíli procházel po místnosti, prohlédl si počítačový hardware a nenašel nic, co by stálo za pozornost, ačkoliv našel alespoň stojan na páječku. V místnosti bylo také kempingové lehátko se zmuchlaným spacákem. Hodil spacák na zem a naložil mladíka na lehátko ve stabilizované poloze. Roztáhl závěsy, venku byl protivně slunečný den a slunce svítilo přímo do okna.
Nakonec si Barsin přitáhl kancelářskou židli a usadil se v ní na druhé straně místnosti, odkud měl výhled na svého pacienta. Z kapsy vytáhl svůj služební telefon a příšerně zamotaný pár levných sluchátek, postupně je začal rozmotávat.
Uvolněně pokračoval ve svém monologu. Stejně ho nikdo neposlouchal.
"Vlastně jsem sem ani nemusel chodit. Je více než jeden způsob, jak zasáhnout, když se objeví něco jako Zelený. Víš, co byl původní plán, když jsme se o tobě dozvěděli? Orbitální laserové dělo přímo do hlavy. To my můžeme, chlape. Čas od času. Z tvého domu by byl táborák a z tebe osmahnutý marshmallow uprostřed. To je naše nejnovější metoda pro vypořádávání se s nakažlivými memetickými anomáliemi s jediným ohniskem. Jdeme na ně s dlouhou tyčí, tak na dálku, jak to jen jde, bezcitně a bez váhání a k čertu s detaily. Je to brutální, je to neosobní, stojí to majlant v údržbě orbitálního děla a říkáváme si, že je to efektivní. A možná, že je. Nejsem na takové úrovni, abych se mohl podívat na statistiky."
"Ale co vím je, že se vždycky můžeme zlepšit. Podíval jsem se na tu složku a podíval jsem se na tebe a… rozhodl jsem se zariskovat. Upřímně, jsem v tom jejich obrovském plánu jenom pěšák, ale postavil jsem se za sebe na dost intenzivní schůzce s lidmi, které nemám žádnou autoritu kritizovat, a řekl jsem jim — parafrázuji — 'Uprostřed tohohle je absolutně nevinnej kluk. Tohle si nezaslouží. Musíme alespoň udělat to gesto.'"
Místností proletěl stín. Barsin se chvilku rozhlížel, ale cokoliv to bylo, už to bylo pryč. Moc o tom nepřemýšlel.
"A pak jsem taky řekl, 'Jestli to bude fungovat, tak nám to ušetří tunu peněz.' Myslím, že to byla ta část, kdy mě začali poslouchat. Ale dostal jsem zelenou a teď jsem tady. A snažím se ti zachránit život tím těžším způsobem, místo toho, abych ho rozstřílel na atomy. Nejspíš to bude trvat celý den, šest, deset hodin. Neboj, mám spoustu podcastů."
Konečně rozmotal sluchátka a první si strčil do levého ucha.
"Tví lidé tě musí vážně nesnášet," řekl Červený.
Sakra.
Barsin vytasil zbraň. Pozdě. V tuhle chvíli by samozřejmě nikdo neměl být schopný mluvit, ale ten skutečný důvod, proč po zbrani sáhl pozdě, byl, že ta poznámka se ho dotkla. Vážně by ji měl prostě ignorovat, ale měla v sobě ostrý, bolestivý kus pravdy. Upřímně, jeho nápad se nikomu nelíbil. Barsin vždycky říkal, postupně silnějšími slovy a postupně vyšším a vyšším nadřízeným, že konverzace předčí rvačku. Znovu a znovu ho ignorovali. Včera, když mu konečně povolili to vyzkoušet, bylo to s velkou nechutí. A tak mu hlavou chvilkově probliklo špinavé podezření — věděli to? Opravdu ho prostě — zabili?
Ne, samozřejmě že ne. Věděl to. Ale už bylo pozdě. Když se mu podařilo vytáhnout pistoli, Červený už seděl na lehátku a šklebil se jako břichomluvecká loutka, otočil svoji hlavu a podíval se přímo na Barsina. Navázali oční kontakt, tentokrát byly oči Červeného úplně otevřené a Barsin viděl, co bylo na druhé straně. Podstata Zeleného vyletěla z jámy a vrhla se na Barsina, usadila se na dně jeho lebky.
Instinktivně odskočil, přerušil oční kontakt a oči si zakryl. Zavrávoral a upadl mimo křeslo, dozadu do rohu místnosti. Jeho oranžový krystalický štít problikával a svým vlastním způsobem panikařil kvůli tomu, co jím právě prošlo. Na moment se stal neprodyšným a utnul Barsinovo zběsilé dýchání, pak se přetrhl a vypnul.
Barsin neměl trénink na to, aby plně pochopil tak komplexní myšlenku, jaké byl zrovna vystaven. Měl základní trénink v praktické memetice, dokázal podat léčbu spirálou a ještě několik dalších a zároveň se chránit proti některým útokům, které by běžného člověka položily jako domino. Ale byl praktik základní úrovně, nebyl specialista, nebyl vědec. Neskutečný rozsah Zeleného byl mimo jeho schopnost chápání. Cítil se jako jeden z mužů, které ozářil Louis Slotin, svědek kritického stavu radioaktivního jádra. Věděl, že je mrtvý. Otázkou bylo za jak dlouho.
Červený sundal nohy z postele a postavil se, jeho úšklebek stále upřený na Barsina. "Točící se červená a modrá spirála. Jak můžeš být tak naivní?" Zdálo se, jako by se zvětšoval, a zároveň padal dozadu do prostoru, jako díra na místě, kde by měl být člověk. Barsin zjistil, že se nedokáže pohnout z rohu, jako by byl přišpendlený. Do jeho dlaní se postupně plazila jakási ztuhlost, bílý šum.
Teď už chápal svou chybu. Mohl se rovnou pokusit otrávit oceán. Viděl celou tu věc, groteskní vizi, kterou Červený měl pro tenhle svět, jeho nedozírný, krutý slib. Ta hniloba byla všude. Těch sto tisíc nakažených byla jen malá ukázka. Kořeny té věci se tiše rozrůstaly od každého aspektu reality, v plicích lidí, v jejich myslích, jejich světech, v zemi, na obloze. Červi a nádory a hvězdné signály. Jak mohl někdo takhle přemýšlet? Jak mohl tohle někdo chtít?
"Ty—" Barsin mluvil přímo k němu. Kdokoliv byl ten původní člověk a Červený už se stali jedním a tím samým. Nebyl nikdo, koho zachránit. Byla to zatracená past.
Nechal se dobrovolně.
"Ty jsi tohle způsobil?" podařilo se mu říct. "Neunesl tě. Ty jsi ho pozval. Rozerval sis duši a ty kusy mu nabídl, jen tak pro nic za nic? Dal jsi do pohybu něco nepředstavitelného. Nedokážeš ani pochopit, jak špatně tohle skončí. Zavraždil jsi sám sebe."
Červený pokračoval směrem k němu.
Zbraň. Barsinova mysl se rozpouštěla, ale dostala ven ještě jedno slovo. Zbraň.
Ležela na zemi mezi nimi, ocel se třpytila v paprsku oranžového světla pronikajícího dovnitř oknem. Barsin bojoval sám se sebou a vyhrál a vrhl se po ní, jen aby zjistil, že ta otupělost v jeho končetinách neovlivňovala jen jeho ruce, ale jeho vlastní schopnost je vnímat. Nevěděl, že to byl lehký antimemetický maskovací efekt, věděl jen, že na konci jeho ruky je teď pahýl. Na konci obou rukou. Zbraň byla nepoužitelná. Všechno, co mohl dělat, bylo postrkovat ji po podlaze. Bezmocně zakřičel. Červený se zasmál, ani se neobtěžoval s tím ji odkopnout.
"Nadace tě zastaví," dostal ze sebe Barsin, jako mantru.
Červený naklonil hlavu, jako by slovo "Nadace" odněkud znal. "Jsou všichni tak slabí jako ty?" Soustředil se.
Pochopení bylo obousměrné. Barsin matně chápal, co Červený představuje, takže Červený matně chápal, co Barsin představuje. Červený viděl mocenské struktury, které Barsina vyslaly do téhle nenávistné díry. Červený viděl stíny "lidí u streamovacích služeb" a Mobilní Úderné Jednotky, o které Barsin nevěděl, obcházející perimetr a čekající na rozkaz, který nikdy nepřijde. Červený vnímal těch čtyři nebo pět "brutálních" a "neosobních" osob v oblecích, které seděli ve velení operace a spřádaly ji dohromady. Jeden z nich si nepřítomně hrál s klíčem pro odpálení laseru, točil s ním mezi palcem a ukazováčkem dál a dál, upadl mu.
A to byli všichni, které dokázal Červený v jeho myšlenkovém prostoru najít, protože to byli jediní, kteří o něm věděli, o tom, o Červeném. To byl seznam cílů.
Stín znovu zakryl Slunce. Ten stejný, jako předtím, ale na delší chvíli. Červený se podíval ven z okna a lehce přikývl. Stín zmizel.
Barsin se sesunul na bok, už ochrnul až k ramenům. Vědomý toho, že jakékoliv slovo by mohlo být jeho poslední, řekl: "Myslíš si, že to máš pod kontrolou. Ale tebe taky zabije. Můžeme tě dostat ven. Můžeš nám to pomoct zadržet."
Červený si k němu klekl, stále se šklebil. "Podívej se na mě. Podívej se." Barsin se podíval, neměl na výběr. Bolelo to. Červený se ujistil, že ho bylo slyšet čistě a jasně: "Ne."
"Z…zayin. Tři čtyři šest. Samekh shin," zašeptal Barsin.
Červený mrkl. "Co?"
Něco zapípalo.
"Ae star," mluvil dál. "Ae star."
"Do prdele." Červený se rozhlížel, najednou skutečně znepokojený. Telefon. Ztratil Barsinův telefon. Našel ho pod postelí a sebral ho. Běželo na něm rozhraní pro hlasovou autorizaci, proces byl už skoro u konce. "Stop. Zrušit. Ukončit." Nic se nestalo, špatný hlas. Zahodil telefon a tápal po zbrani.
"Zaelochi anaeora. Střílejte," řekl Barsin.
Červený prostřelil nejdřív telefon a potom Barsinovu lebku.
Vzhlédl ke stropu a stále znepokojený čekal. A čekal.
Ale nic dalšího se nestalo.
Následuje: Nepamátník