5. července, 2004:
"Motýli!"
Pár obklopoval příšerný hluk, lidi křičeli a povykovali. V Oblasti-19 měli jenom patnáctiminutové okénko, kdy mohli pořídit každoroční společnou fotografii a Dr. Glass měl aktuálně plné ruce práce s tím, aby jej všichni poslouchali, natož, aby se správně postavili.
"Notak lidi! Prosím! Nezabere to dlouho, když si všichni stoupnete jak máte."
Lament zjistil, že se usmívá. Mával na několik přátel a prodíral se na levou stranu místnosti, aby mohl stát za Gearsovým ramenem.
Když se otočil, uviděl Agátu, která mu něco dávala najevo. Opětoval jí pohled, naklonil hlavu a pozvedl ramena, čímž říkal 'sakra co CHCEŠ, abych s tím udělal'. Znovu mu naznačila co chce a on si povzdechl a poklepal Gearsovi na rameno.
"Pane?" zeptal se ho.
"Ano, agente," odpověděl Gears bez toho, aby se otočil.
"Usmějte se, pane."
"A k čemu to bude, agente?"
Nadechl se.
"Úsměv pomůže ostatním uvolnit se, pane. Vzhledem k tomu, že jde o sociální funkci pro celou oblast, váš úsměv pomůže ostatním k vytvoření výkonnějšího a normálnějšího pracovního prostředí, něčeho, čemu pokud vím, vaše vlastní záznamy říkají, základ při jednání s abnormálním světem, ve kterém žijeme."
Bylo to samozřejmě předpřipravené. Nazkoušené. Cvičené.
Gears se otočil a podíval se mu do očí. Po chvíli se mu koutky rtů roztáhly do mrtvolného úsměvu, což mu nejspíše nedošlo.
"Stačí tohle?"
Lament se teď držel, aby se nezačal smát. Upřímně.
"Ano, pane."
"Všichni!" vykřikl Glass. "Řekněte… Motýli!"
"Moootttýýllii!," zakřičel dav.