7. července, 2005:
"Slyšel jsem, že máš ráda… žebernatky."
"Ahoj!"
Lament vyskočil od stolu, otočil se a zahleděl na ženu. Její dlouhé, vlnité, hnědé vlasy. Neustálý úsměv. Veselé oči.
"Ahoj Sophie," odpověděl s úsměvem. Úsměv se objevil tak lehce. To kolem ní vždycky. "Hele, poslouchej, něco pro tebe mám.."
"Ó…? Dárky? Na prvním rande?"
"Je to jenom oběd!" bránil se. Bylo to rande.
"Tak nebo tak, pane. To je nevhodné." Pořád se usmívala. Bože, jak on ten úsměv miloval.
"No, nemohl jsem zaplatit za ten oběd, protože jsme na základně, ale…" Vytáhl čistou, skleněnou lahvičku a opatrně ji podal.
"Někdo mi řekl že máš ráda… žebernatky."
Podívala se na ní, poté na něj, její obličej byl plný směsice překvapení a radosti.
"Nejlepší. Rande. Vůbec."
Hehe. Bylo to rande.