Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/gagliarda-part-one
Autor: MalyceGraves MalyceGraves
Překladatel: Miss_Martins Miss_Martins
[フレーム]
Nikdo nemluvil. V místnosti bylo ticho, kromě zvuků Mikeova tlumeného pláče přicházejícího z rohu a příliš hlasitého dýchání Zhao. Emmě trvalo dlouho, než se vzpamatovala, a pak vzhlédla do vyčítavých očí Sandry Dee. Snažila se udržet ten pohled, ale pocit viny ji rvala zevnitř a byla nucena uhnout pohledem.
Snažila se zamaskovat svou slabost tím, že šmátrala po přezkách na svém bojovém postroji, ale cítila, jak se jí rozžhavily konečky uší, když se hanba z jejího selhání propálila až do její hrudi jako kyselina. Expedice do Alagaddy přinesla alespoň výsledky a ona poklepala na kapsu svých BDU, kde spočíval deník Johna Dee.
Ale za jakou cenu?
24. června, 3 dny předtím -
„Nasoukejte svoje zadky do výzbroje, dámy. Máme třináct minut do příjezdu na 2264-A a Director Ruslav nemám rád, když ho někdo nechá dlouho čekat." Emma se snažila, aby její hlas zněl tvrďácky, čímž se snažila vštípit sebejistotu, kterou ještě necítila, mužům a ženách, kteří jí byli přiděleni.
Všichni si předtím prošli simulátory, znovu a znovu. Eta-11 v posledních několika týdnech věnovala výcviku více hodin, než v posledních několika letech a vyčerpávající plán, který Emma dodržovala, je dohnal téměř ke vzpouře. Ve skutečnosti si byla docela jistá, že jediná věc, která jim všem bránila stávkovat, bylo to, že vše dělala s nimi.
Nyní ji ostřílení veteráni Eta-11 alespoň poslouchali, i když neochotně, a nováčci na ni hleděli s úctou. Musela si na to dávat pozor, speciálně když se podívala a spatřila Mikea Cartera, jak se na ni dívá přesně tímhle pohledem. Věnovala mu slabý úsměv a vrátila se k upravování své výstroje.
Nepomohlo jí, že si přečetla všechno, co měla Nadace na Alagaddě. Zatímco dvě exkurze Dr. Narváeze na toto místo nevedly k jeho smrti nebo dokonce k zjevnému zešílení, byl to záznam, který si konečně mohla přečíst minulou noc, který jí skutečně zarazil.
"Ok. Zadání mise. Hledáme stopy týkající se 012. Náš výzkum této anomálie a událostí kolem ní mě dovedl k přesvědčení, že „naše" verze možná není jediná, která existuje. Potřebujeme najít něco, co potvrzuje tuto domněnku, pokud je to vůbec možné, ale získat další kopie by bylo ještě lepší."
Zavrtí hlavou a potlačí mentální představu agenta Papadopoulose ležícího na nemocniční posteli.
„Za žádných okolností se nikdo nesmí přiblížit k trůnnímu sálu. Naším cílem je knihovna. Pokud se nám do ní nepodaří dostat, bude mise zrušena. Pokud zaslechneme o jakémkoli náznaku, že je ve městě Ambasador, bude mise zrušena. Pokud někdo bude vykazovat příznaky toho, že podléhá rušivým vlivům tohoto místa, bude mise zrušena."
Znovu se zhluboka nadechne. „Vím, že máte všichni velké výhrady k tomu, abychom prováděli něco takového. Sakra, já taky. Ale pokud mám pravdu a všechny důkazy k tomuto opravdu nasvědčují, tak nemáme jinou možnost. Je to buď tohle, nebo nic." Znovu se odmlčí a podívá se na ustrašené tváře, které jí její pohled opětují.
"Jsme profesionálové. Všichni víte, co máte dělat."
27. června, současnost -
"Je mi u prdele, jestli ta zatracená mise bude klasifikovaná jako úspěšná, ta šílená ženská nás málem všechny zabila a Hennessey by klidně mohl—"
"D-1047, musím Vám opravdu připomenout, že Vaše dobré chování je jediný důvod, proč jste stále u Éty-11?" Zkreslený hlas na druhé straně jednosměrného zrcadla přerušil řev Sandry Dee a ona chvíli hleděla na sklo se stěží potlačeným vztekem.
"Takže jsme se vrátili zpátky k tomuhle, hm? Jasný. Tak já vám sráčům dám deset let svýho života, dostanu dvě vyznamenání za statečnost v terénu a jsme zpátky u 'D-2047', jako by na ničem z toho kurva nezáleželo." Škaredě se dívala na sklo a zkřížila ruce na hrudi na znamení vzdoru, i když byla bezmocná.
„Nejsme tu, abychom diskutovali o vaší klasifikaci, D-2047. Odpovězte na naši otázku."
Dee obrátila oči v sloup směrem na zrcadlo a něco si zamumlala pro sebe. "Fajn. Vešli jsme do Alagaddy-"
"SCP-2264-B"
"To je fuk. Vešli jsme do 2264-B branou v Martin Tower přesně podle plánu. Starková blábolila o všech preventivních opatřeních, který byly zavedený, aby prý zajistila naši bezpečnost ale to udělalo kulový pro ty z nás, který už vědeli do čeho jdeme. Stejně jsme ale šli dovnitř, protože to je naše zasraná práce a Zhao jí věřila."
Povzdechla si a přestala křížit ruce, aby je následně položila na stůl před sebou. Chvíli zírala na své prsty, než zavrtěla hlavou a podívala se zpět na zrcadlo.
"Nevím kurva o ničem co je na tom zpropadeným místě. Přečetli jsme všechny záznamy, prošli všemi školeními, ale to všechno bylo nanic, jakmile jsme se tam dostali. Jsem si docela jistá, že 2264-A se pokaždé otevře na jiném místě, když ho aktivujem, protože jsme skončili v samotným paláci, jakmile jsme prošli skrz."
Znovu se odmlčela a podívala se zpět na své prsty.
„Prvních pár hodin bylo v pohodě. Nikdy jsme neviděli toho takzvanýho Berlonoše, o kterým Narváez pořád blábolil, ale knihovna se dala najít celkem snadno. Vidět lidi mrdat na plošinách zabudovaných bokem do zatracenejch zdí bylo rušivý, ale filtry fungovaly docela dobře."
Mezi zuby jí uniknulo sarkastické odfrknutí. „Narváez řekl, že tam budem vypadat jinak, a neplet se. Necítila jsem, že by to uvnitř bylo nějaké jiné. Pořád jsem na sobě měla všechny ty sračky, ale pak jsem uviděla svůj odraz v zrcadle. Nevěděla jsem, že helma a obličejovej štít můžou vypadat jako stylizovaná krysí maska, ale přesně tak to vypadalo. Mike si pohrával se svojí maskou, dokud na něj Starková nekřikla, ať si tu podělanou věc nechá na hlavě a-"
"Ta knihovna, D-2047." Přerušil ji znovu hlas a Dee v reakci na to zabručela nějakou nadávku předtím, než si odplivnula stranou a pokračovala.
24. června, SCP-2264-B -
"Cartere. Přestaň s tím, doprdele." Emma si nebyla jistá, zda-li mluví přes jejich komunikační kanál, nebo jestli její hlas není zkreslený maskou, kterou měla na sobě. Převod řeči na text stále fungoval a ona viděla slova, která právě vyslovila, jak se posouvají po skleněné desce jejího hledí.
Ostatní nevypadali, že by na sobě měli výstroj, ale to bylo nejen očekávané, ale i plánované. Rozhlédla se kolem po bizarní architektuře budovy a snažila se zorientovat. Vedla rozsáhlé rozhovory s Narváezem a četla každý dokument s informacemi o tomto místě, který se jí dostal do rukou. Myslela si, že je dost připravená na to, aby dokázala ostatní vést tímto bludištěm, ale teď o tom začala pochybovat.
„Jsem si docela jistá, že tohle je palác. Přinejmenším to vypadá jako přesně ten typ výzdoby, který Dr. Narváez popsal ve svých záznamech. Pokud je tohle jižní část města, pak by knihovna měla být tudy." Ukázala na dlouhou chodbu nalevo od nich, a pak se rychle ohlédla na skupinu, jelikož prostorové zkreslení vzdálenosti hrálo veselé peklo s optikou v její helmě.
Zachytila Hennesseyho pohled a jiskra která se zaleskla v jeho očích jí prozradila, že si všiml její reakce. Ukázal jí palec nahoru a ona jen zavrtěla hlavou a vydala se chodbou dál. Tato procházka nebyla zdaleka tak nepříjemná, jak výhled nasvědčoval, i když téměř náhodný způsob, jakým se podlaha nakláněla a natáčela, byl přesně tak matoucí, jak předpokládala.
Zdálo se, že se ostatní baví, jelikož mezi sebou tiše vtipkovali s důvěrností dlouhověkého přátelství. Dokonce i Floresová, jak se zdálo, se začlenila do týmu způsobem, který Emmu rozčiloval. Krátce přemýšlela o tom, jak uklidnit tým, ale rozhodla se, že jejich uvolněné tlachání je lepší alternativou oproti napjatému tichu. A neexistovala jakákoli šance, že by si jich místní vůbec všimli.
Odvrátila pohled od kroutící se skupiny nahých těl, která skotačila v jednom z výklenků po straně, a pak vzhlédla, když Zhao zastavila.
"Velitelko, řekla jste, abychom hledali dveře s otevřenou knihou, že?" Ukázala na bohatě zdobené dveře před sebou. Dvojité panely dveří byly vyřezávané tak, aby vypadaly jako otevřená kniha, jejíž stránky byly mírně zvlněné a pokryté scénou přímo z jedné z podivnějších částí Zahrady pozemských rozkoší.
Emma se zašklebila nad obscénními řezbami a přikývla. "Jo. To je knihovna. Pojďme."
27. června, současnost -
"-takže jsme strávili pár hoděk pouhým prozkoumáváním toho místa." Mike Carter se odmlčel a následně se napil ze sklenice vody před ním. "Teda, myslim tím, že my jsme to místo prozkoumávali. Floresová a Starková se snažily vyčmuchat něco konkrétního." Zavrtěl hlavou, stále drže sklenici. „Víte, jsem zvyklej, že nevim všecko, víte? Furt nás někam posílaj bez úplnejch informací od rozvětky a tak to někdy prostě je."
Zvedne sklenici ke rtům a ruka se mu při tom trochu chvěje. Zamračil se na ni a poté do sebe zvrátil zbytek vody, jako by pil panáka.
"Ale předtím jsem si byl dycky jistej, že velitel- ehm, že nám Richards řek všecko, co věděl ON. Jako, nechal si pro sebe jen ty tajemství, který musel."
Uniformovaný důstojník vnitřní bezpečnosti posazený naproti němu se zamračil. „Víte přeci, proč byl Richards odvolán ze své pozice. Záměrně lhal jak vám, tak i nám. Pro Nadaci je to zrádce."
Carter pokrčil rameny a vypadal, že se uzavírá do sebe. "Já vim, já vim. Myslím… Myslim, že ten chlap měl fakt dobrej důvod proč to udělal. Řek, že chrání Nadaci, a já…" Odmlčel se a podíval se dolů na stůl.
Chvilku byl zticha, a pak začal znovu mluvit, když ho důstojník vyzval, aby pokračoval.
„Takže jsme to místo prostě pročesali. Nebudu lhát, byla to zpropadeně boží knihovna. Nikdy předtim jsem neviděl knihy na stropě. Nebyly tam připevněný jen tak pro srandu. Všude tam byly žebříky a schodiště, kerý vedly všema směrama. Mohli byste se jedním z nich vydat, zatočit za roh a bejt kolmo na to, kerým jste právě prošli. Byly tam místa, kerý prostě- nevim, třeba trčely z divnejch úhlů a různý takový blbosti. Očekávali jsme to, se vším tím neeuklidovským výcvikem, kerým jsme prošli, takže mě to příliš nerozhodilo."
Pokynul rukama a zkřížil je před sebou, jako by pantomimoval pomalý letecký souboj z dob první světové války. „To místo šlo všema směrama, jak jsem už řek, a právě jsme se tomu dostávali na kloub, když Starková zavolala přes vysílačku. Byl jsem se Zhao-Starková nás rozdělila do skupin parťáků, takže jsem byl s LT, zatímco Dee a H byli na druhý straně místnosti a Starková byla s Floresovou dole na podlaze."
Na chvíli se odmlčel a vypadal zamyšleně.
„Jo, takže slyšíme Starkovou volat přes vysílačku a já se dívám napříč a vidím Dee a H, jak k nim slézají po schodech. Neexistoval žádnej „rychlej způsob", jak se tam dostat, protože jen vyskočit na zábradlí vypadalo jako strašně špatnej nápad. Zhao se ujala vedení jako dycky a začli jsme se vracet."
Důstojník přikývl a udělal si několik poznámek do notýsku na stole před sebou. Po chvíli znovu vzhlédl. "A to bylo, když jste zahlédli 2264-4?"
"Tak takle mu teď řikáte? Myslim, že to bylo přesně v tuhle dobu, když ho zmerčili vostatní, ale já sem ho ani nezahlíd."
Důstojník se zamračil a vzhlédl od svých poznámek. "Ve svém svědectví Zhao uvedla, že Starková mluvila s 2264-4 téměř hodinu."
Byla řada na Carterovi, aby se zamračil, a lehce se poškrábal na hlavě se zmateným výrazem ve tváři. "To že řekla? Vo tom nic nevim. Jasně si pamatuju, jak Starková volala, pak nás Zhao vedla dolů po schodech k nim a na schodišti kolmo jsem viděl Dee a H." Trvalo nám asi 20 minut, než jsme se vrátili tam, kde byla Starková, kerá byla celá nadšená a tak a klábosila s Floresovou o nějaký knize, kerou našla."
24. června, SCP-2264-B -
Celé tohle místo bylo plné nebezpečí všech možných typů. Neustále hrající hudba, jenž zněla odevšad byla plná kompulzivních efektů. Zdálo se, že umění na stěnách ji chce vtáhnout dovnitř, vyvolávalo dojem, že může, v některých případech doslova, procházet jejich ozdobnými rámy a zapojit se do jakéhokoli veselí, které na nich bylo zobrazeno. Dokonce i vzduch, který dýchali, chutnal zvláštně, jako by dýchala výpary z nějakého opojného kadidla plného drog.
Emma zavrtěla hlavou už snad po tisící. Byla obklopena zapomenutým a zakázaným věděním. Každá knihovna, na kterou se podívala, se zdála být plná smluv autorů, které matně znala. Empedokles, Anaxagoras, Hérón Alexandrijský a Ficino. Hudebníci, filozofové, matematici a teologové. Knihovna byla ohromující a hluboce znepokojující.
Povzdechla si a podívala se na Floresovou, která se horlivě hrnula ke knihám úhledně naskládaných na nedaleké polici. Litovala toho, že té ženě lhala, ale byl to jediný způsob, jak zachovat protokol a zároveň si nechat pro sebe znalosti, které měla. Znovu zavrtěla hlavou a vrátila se k rozjímání nad malou skleněnou vitrínou před sebou.
Nutkání rozbít sklo a vytáhnout nástroj, který tam visel, bylo nesmírné. Hledala přesně tohle, věděla, že je to tady. Bylo to něco, o čem se doktor Narváez zmínil, pouhá nedbalá poznámka o něčem, co si pamatoval, že viděl v knihovně. Bylo to brko. Vyrobeno z kosti, jeden z jeho konců byl kalený a vybroušený do špičky. Doktor Narváez se zmínil o tom, že i psací potřeby zde byly podivné a že zde také byl brk, na kterém byly stále mokré skvrny inkoustu.
Až na to, že to nebyl inkoust. Mokré ano, ale nebyl to inkoust, byla to krev.
"Pero Yosefa ben Matityahua. Zajímalo by mě jak moc to pro tebe znamená."
Vyděšeně se otočila. Knihovna byla prázdná, když dorazili, a ostatní členy Éty-11 viděla a slyšela jen od chvíle, kdy vstoupili. Na okamžik se zakymácela a její zrak a rovnováha byla zmatená náhlým dojmem, že je obklopena lidmi, které nevidí, necítí ani neslyší.
Stařec před ní natáhl kostnatou ruku a uklidnil ji s pokřiveným úsměvem na jeho jemných rysech. "Opatrně, děvče. Tohle není místo, kde by člověk měl ztratil svou cestu."
Emma roztržitě přikývla a její ruka krátce klesla na stůl vedle ní, jak se snažila zahnat náhlou vlnu závratí.
"Omlouvám se. Jen jste mě překvapil. Neviděla jsem Vás přicházet." Znovu zavrtěla hlavou a pak se podívala na brk v pouzdře. "Yosef ben Matityahu? To jméno zní povědomě."
Starý muž se zasmál, když si stoupl vedle ní, aby se také podíval na pouzdro. Jakžtakž dosahoval k jejímu ramenu a byl oblečený do zdobeného černého hábitu, který jí připomínal sutany, které viděla nosit kněží, kdykoli se ve zprávách objevil příběh z Vatikánu.
"Ano." Jemně pohladil sklo před nimi. "Ačkoli byste ho mohla znát jako Josephus."