Bylo další ráno v týhle prokletý části města a Freddie klasicky vyhazoval zbytky včerejší noci proudem do hajzlu, když začal zvonit telefon.
Po škarpách, žumpách a sklepech, bylo příjemné se po akci probudit ve vlastní posteli. Telefon na plechovým nočním stolku vibroval v krátkých intervalech a znělka z Game of Thrones křičela na celou místnost, z čehož Freddiemu fakt třešila hlava.
Kdo to do hajzlu? Ježiš, Vláďa. Mám to vůbec brát? Co vůbec chce? pomyslel si.
"Nazdar Freddie! Jak si žiješ?"
"Vole mám kocovinu jak kretén, drž hubu, nebo se ztiš!"
"Jój, tak promiň. Nechceš zajít na oběd, prej se tu včera dělo něco velkýho tak se můžeme poptat pár lidí."
"Já nevim, tyvole. Tak v půl jedný u Toušků?"
"Ouky, budu tam. Zdarec."
Jak jako dělo se něco velkýho? pomyslel si. Pamatoval si jenom, že pil s kamarádama a pak se zdejchli, protože došli plešky z toho Gervičovo srbáckýho gangu. Všechno potom bylo v mlze. Každopádně si šel dát retko a kafe ke snídani a do sprchy smejt ze sebe zbytky zvratek a krve. Hodil na sebe svojí oblíbenou mikinu. Fejkový hodinky od vietnamců a šel k Touškům.
Ach ano. Restaurace u Toušků byl ten nejhorší druh pajzlu co snad na žižkově je. Pokud by existovala 6. cenová tak by Touškové rozhodně byli rozhodně hrdí reprezentanti této skupiny. Všechno bylo levný jak svině, takže se tam scházely ty největší socky. Bezhausové, dělníci a hlavně gangsteři. Všichni věděli, že Toušci přes jejich hospodu perou Gervičovi a jemu podobným sketám peníze. Nikomu to nevadilo. Prostě si se neptal co je v kumbále a proč jde ze sklepa slyšet brek. Fakt levnej guláš se šesti a plznička to prostě přehlušily. Cestou viděl jak se nějaký 2 bezďáci mlátí a jak dědek řve na bábu se kterou spal, ať mu vrátí věci co nechal ní v bytě, prostě parádní čtvrť.
Když procházel kolem ÍPáku tak už začínal mít fakt hlad, ale zahlídl kebabárnu vedle McDonaldu a při vzpomínce na příšernou otravu jídlem co z toho měl ho hlad zase rychle přešel. Je tu nějak moc fízlů, jasně že klasicky chytaj smažáky, ale tohle je fakt nějak moc. Zeptám se Radima co "velkýho" se včera dělo".
Konečně k tomu debilnímu podchodu došel. I se svýma relativně normálníma 180 centimetrama se alespoň jednou týdně fakt blbě praštil do hlavy o visící ceduli.
"Zdáár vole, ty ses prej včera hrozně zřídil. To můžeš bejt rád, že si se nedostal někam do průseru. Prej tu včera nějakej srbák skoro pošel,"
"Tak dobrej srbák je mrtvej srbák, no nic. Mám fakt hlad tak jdeme dovnitř, dojdu za Radimem to objednat, co si dáš?"
"Tak smažák s hranolkama, tentokrát si dám k pití jenom colu"
Freddie zamířil k baru objednat jídlo, zatímco se Vláďa usadil.
Jakmile ho barman viděl tak vytřešil oči a doběhl k němu.
"Co tu kurva děláš Freddie, však tady jsou srbáci všude! Jaktože ještě nejsi alespoň mimo Prahu?" řekl vyděšeně barman.
"Cože? Co tím myslíš, já mám ze včera vokno a šel jsem se zeptat co velkýho se včera dělo." Barman se chytl za čelo a bylo vidět že je mu Freddieho líto. Ještě se sklopenou hlavou řekl :
"Tyvole Eriku, si tam hluboko v prdeli, že ani boty ti nejsou vidět. Musíš se zdejchnout. Hrozně si to posral."
Erik, to jméno neslyšel fakt dlouho. Přestal ho používat po tom co jeden z jeho kamarádů zkomolil jeho jméno na Frederick a z toho vzniklo Freddie. Radek Toušek znal jeho matku, takže ho vždycky oslovoval jeho pravým jménem.
"Jakým průseru? Mluv kurva Radku, rychle!"
"Včera si se vracel nalitej domů co Gervič a jeho bosohlavové přišli pít. Venku byla jedna srbácká gorila a tahala nějakou borku někam do hajzlu. To, že jí praštil asi tvýmu morálnímu kompasu nesedělo a jebnul si ho po škéce trubkou vole."
"Počkej vole, takže já jsem nějakýmu zmrdovi rozjebal hlavu trubkou. No to si kurva děláš prdel."
Freddie začal nervózně pobíhat zestrany na stranu. Skoro dokonce i brečel ze stresu. Radim zlomil ticho slovy:
"Hele, ze srbáka je teď prej zelenina, takže i kdyby tě nenašli fízlové tak tě Gervič nechá rozříznout od brady po prdel a nakrmí tě prasatům. Musíš se zdejchnout. Znáš někoho kdo tě může zašít? Mimo Prahu a asi nejlíp i mimo střední čechy."
Freddie dělal že se zamýšlí, i když věděl že má vlastně jenom jednu možnost.
"Jo, mám. Vypadnu co nejrychlej. Děkuju za varování Radime." a začínal mířit ke dveřím.
"Vole to ses posral ne?" vyštěkl na něj Radim. "Buď rád že nikdo z přítomných srbáků tě nezmerčil. Pojď, vysypu tě ze zadních dveří."
Po nějakém vyskládání se spíše dírou ve zdi, než zadními dveřmi dostal Freddie do zadní uličky naposledy poděkoval Radimovi, který odvětil: "No nic Eriku, zmiz mi z očí a ať tě nevidím alespoň půl roku. Hodně štěstí, já řeknu Vláďovi kde jsi a co se stalo. Neboj."
Freddie chviličku bloudil úzkýma uličkama a nakonec se zorientoval a instantně vyrazil směr ulice Olšanská. Hledal prapodivnou existenci jménem René Francisty. Divnej uměleckej týpek se kterým sem tam dělal nějaký kšeftíky. René mizel skoro na týdenní bázi. Takže se k němu teď musí dostat a doufat, že mu pomůže.
Fuj do píče, barák plnej smažek, kurev a špinavýho heráku. Tak snad je ten podivín doma. Freddie zaťukal na dveře, které se záhle otevřeli a za nimi se tyčil hubený 2 metry vysoký transvestita s růžovým šátkem ovázaným kolem hlavy.
"Nazdar René, jsem v průseru a potřebuju zmizet. To si ty vždycky uměl."
"Ty vole Freddie, si to ty? Vypadáš jak kdyby si viděl satanáše. Pojď dál, zachvíli tu snad omdlíš, musíš se napít."
Zatímco mu vevnitř Freddie vysvětloval situaci, tak se Renému postupně měnil úsměv do pohledu zděšení.
"Proboha Freddie, ty si nám to ale kokot. Jakože jo. Mám teoreticky místo, kde si schopnej se zašít na nějakou delší dobu, ale nesmíš o něm nikomu říct. Předsejenom si mi taky několikrát zachránil prdel, tak ti to dlužím. No nic, tady máš čaj. Já si dám něco k jídlu a půjdeme."
"Děkuju René. Fakt cením že si mě nepodělal." Freddie postupně usrkával čaj a koukal na seriál na televizi.
Postupně se Freddiemu začalo chtít spát. Prostor kolem něj se natahoval a smršťoval. Zvuky se přehrávaly pozpátku a čas nedával smysl. Najednou se objevil na ulici. Auta troubily a pouliční lampy zářily víc než záblesky z detonací atomových bomb. Slyšel všechno a vlastně nic. Něco ho táhlo. Něco na něj mluvilo. Neměl ani nejmenší tušení co se děje. V jeho těle nebylo dost síly na rozvibrování hlasivek a volání o pomoc. Nemohl věřit svým smyslům. Malá část jeho kognitivity co nebyla rozbita jakoukoliv drogou mu René dal si uvědomovala, že tohle fakt není nějaká droga co kdy měl a to jich měl hodně. Poté už neměl ani dost síly na udržení vědomí. Upadl do bezvědomí.
Probudil se s dostatkem adrenalinu jako kdyby mu vedle hlavy někdo vystřelil. Všechno kolem bylo divné, tak akorát nenormální, aby to bylo divné, ale ne natolik aby si myslel, že je furt na drogách. Před ním stál René. "Promiň Freddie, ale tohle byl jedinej způsob, kterým najisto udržet vstupy v tajnosti." Freddie na něj chtěl křičet, proklínat ho za to co mu udělal, ale z nějakého důvodu byl ve stavu absolutního klidu.
"Kde to jsem?" byla jediná otázka na kterou se Freddie zmohl.
René rozpřáhl ruce a teatricky řekl: "Vítej na Náměstí svaté Imany, já jsem René a dnes budu váš průvodce. Pojď za mnou! Mám hodně co vysvětlovat."