Dějepisné zprávy o obci

Co bylo před rokem 1390

Dr. Josef Ptáček

I když k ranným dějinám Mokrého před rokem 1390 jsme dosud neobjevili žádný autentický pramen, můžeme se na základě analogií pokusit vytýčit zde předloženou hypotézu, již může potvrdit pouze objev nového listinného nebo archeologického materiálu.

Počátky šlechtických nebo církevních majetků pod Orlickými horami jsou povětšinou dosud zahaleny tajemstvím. Chybí přímé doklady o jejich získání. Jisté však je, že původně toto území patřilo panovníkovi (tak jako ostatně všechna půda v království) a že panovník ovládal tuto krajinu z původně knížecích hradů (hradišť) Opočen (první zmínka k roku 1068), Jaroměř a Hradec (Králové). Panovníkovo pozemkové vlastnictví se do poloviny 13. století postupně tenčilo výměnami, dary a zástavami, zanikala i původní hradská soustava, jež pak ztratila oprávnění své existence. Opočenská župa (hradský obvod) snad zanikla v roce 1253 a byla připojena ke hradecké, když již před tím byly dle Josefa Roštlapila její úřady přeneseny do Jaroměře.

Jako nové územní a správní celky byla vytvářena panská, ale i církevní dominia (panství) a vznikala tak pozemková šlechta. Snad již v roce 1259 směnil král své zdejší majetky se západočeským rodem Půticů (Drslaviců), kteří tak přišli do Podorlicka a následně kolonizovali toto území ze svých nových center Potštejna, Litic, Častolovic a trhové osady Leštné (následně dle nových majitelů přejmenovanou na Dobrušku).

Pánové z Dobrušky získali původně rozsáhlý pozemkový díl ohraničený řekami Bělou (Albou) a Metují od Skuhrova po Nový Hrádek a ze svého nového městského centra Dobrušky počali kolonizovat do té doby pusté a hraničním pralesem pokryté území směrem ke hřebeni Orlických hor. K této činnosti s sebou přivedli církevní řád cisterciáků, jemuž poskytli spolu s horským újezdem také část svého majetku v okolí dnešních obcí Městec a Klášter nad Dědinou, kde byl založen (snad na starším benediktínském klášteřišti) nový mužský cisterciánský klášter Svaté Pole (Sacer Campus). Uprostřed nové panské domény si však panovník vyhradil strategicky výhodné, ale již opuštěné opočenské hradiště (v místech dnešního zámku) a několik vsí západně od Opočna uprostřed původně rozsáhlého lesa Království. Šlo o dnešní České Meziříčí (původně Cunegswald – Králův Les), Královu Lhotu (původně nazývanou Královo Pole – Königsfeld) a několik dalších.

Pro nedostatek pramenů neumíme rozhodnout, zda území dnešních vsí Čánka (první zmínka 1349) a Mokré daroval pražské kapitule již sám Karel IV., který již před rokem 1348 postoupil Opočno i s uvedenými vesnicemi pánům z Dobrušky. Ti sem pak ze svých nově budovaných horských hradů (Frimburk, Dobřany, Hluky) přenesli zprávu svého dominia a nadále se psali páni z Dobrušky a Opočna. Je však pravděpodobnější, že pražskou kapitulu obdarovali teprve pánové z Dobrušky, kteří s Opočnem získali také území západně od něho. Ostatně byli štědrými donátory církevních institucí a cisterciáckého řádu.

V roce 1390 byla nesporně vlastníkem obcí Čánka a Mokré pražská metropolitní kapitula. Ta platy z obou uvedených obcí (nebo jejich částí?) tehdy postupovala jednotlivcům k výživě (svým oltářníkům a kanovníkům) s tím, že po jejich smrti má být vždy příslušná částka každoročně rozdělována opět mezi duchovní osoby pražského kostela.

Původní majitel obou obcí Jan Čanka z Čánky, kterému zřejmě jako drobnému šlechtici byly původně (před postoupením území kapitule) za manské služby k opočenskému hradu obě vsi nebo jejich části pány z Dobrušky a Opočna někdy před rokem 1390 propůjčeny, byl i se svými třemi syny 30. listopadu 1397 definitivně po sporu s pražskou kapitulou platů z těchto vsí zbaven.

První písemná zmínka o obci Mokré

Obec získala do své kroniky unikátní kopii listiny o první písemné zmínce o obci Mokré z roku 1390, jejíž originál je uložen v archivu Metropolitní kapituly Pražského hradu.

První písemná zmínka o obci Mokré 1390, červenec 25., Praha

Nos Bohuslaus decretorum doctor decanus totumque capitulum ecclesie Pragensis notum facimus universis presentes litteras inspecturis, qualiter discretus vir dominus Smylo minister altaris sancti Venceslai siti in capite tumbe sancti Venceslai nostre ecclesie sacrista zelo devocionis accensus in remedium anime sue salutacione triginta sexagenas grossorum denariorum Pragensium perpetui annui census in villis Czenka et Mocri prope Opoczna wolgaliter nunccupatis suis propriis pecuniis et sumptibus comparavit et eosdem census cum pleno iure et dominio capitulo nostro Pragensi applicavit et donavit. Nos igitur premissorum intendere volentes eidem sacriste pro huiusmodi donacione congruam gratitudinem cum effectu impendere omnes porciones canonicales ad similitudinem canonici residentis et deservientis tam funerales quam alias quascumque, eciam grossa bursa inclusa, dare et solvere promittimus et debemus ad tempora vite sue duntaxat, eciam si idem dominus Smylo extra ecclesiam nostram causa permutacionis sui altaris fuerit beneficiatus aut desineret esse sacrista. Hac eciam ordinatione imperpetuum valitura expresse adiecta, quod in singulis festis sancti Calixti divisim et in festis sancti Benedicti proxime secuturis quatuor sexagenas grossorum Pragensium denariorum predictorum pro eiusdem domini Smilonis aniversariis et suorum progenitorum dare et solvere fide nostra bona annis singulis exnunc et inantea perpetuis temporibus affuturis promittimus et obligamur, ad instar aliarum portionum funeralium inter canonicos et vicarios ac ministros dividendas, obligantes nos et omnes successores nostros matura deliberatione et diversis tractatibus capitulariter rite premissis ad omnia supradicta efficaciter facienda domino Smylone et eodem domino Smylone vita functo omnibus suis consangwineis et heredibus suis. In cuius rei testimonium sigillum maius nostri capituli de certa sciencia presentibus est appensum. Datum et actum in loco nostri capituli anno domini millesimo trecentesimo nonagesimo in festo sancti Iacobi apostoli gloriosi.

Překlad:

My Bohuslav, doktor církevního práva, děkan i celá kapitula Pražského kostela známo činíme všem, kteří uvidí tuto listinu, že urozený muž, pan Smil, služebník oltáře sv. Václava nacházejícího se v přední části hrobky sv. Václava, sakristián našeho kostela roznícen zbožnou horlivostí ke spáse své duše 30 kop pražských grošů věčného ročního platu ve vsích poblíž Opočna lidově zvaných Čánka a Mokré vlastními penězi a náklady získal a plné vlastnické právo na tyto platy odevzdal a daroval naší pražské kapitule. My tedy chtějíce být pamětlivi řečeného a opravdu projevit témuž sakristiánovi za takovou donaci odpovídající vděčnost slibujeme, že budeme stejně jako kanovníkovi sídelnímu a službu konajícímudávat a vyplácet všechny kanovnické podíly stejně tak pohřební jakož i všechny ostatní, i kdyby byla velká pokladna uzavřena.K tomu se zavazujeme na dobu jeho života, i kdyby tentýž pan Smil kvůli změně svého oltáře byl obročník mimo náš kostel nebo by přestal být sakristiánem. K tomuto rozhodnutí je výslovně připojeno další natrvalo platné,že slibujeme a zavazujeme se v našem dobrém úmyslu dávat a vyplácet v jednotlivých letechod nynějškana věčné budoucí časy na jednotlivé svátky svatého Kalixta a rozdílně na svátky svatého Benedikta nejprve příští čtyřikopy zmíněných pražských grošů za připomínku výročí téhož pana Smila a jeho předků, kteréžto kopy budou po vzoru ostatních kanovnických pohřebních dávek rozděleny mezi kanovníky, vikáře a služebníky. Zavazujeme sebe i všechny naše nástupce po zralé úvaze a různých předchozích, náležitých jednáních v kapitule, že všechno výše uvedené řádně pro pana Smila a po smrti téhož pána Smila pro všechny jeho pokrevní příbuzné a jeho dědice vykonáme. Na svědectví této věci byla k této listině přivěšena s jistým vědomím větší pečeť naši kapituly.

Dáno a stalo se v místě naši kapituly léta páně tisícího třístého devadesátého ve svátek svatého Jakuba apoštola proslulého (25.7.1390).

Překlad PhDr. Pavel Trnka

Archiv pražské metropolitní kapituly, I. Katalog listin a listů z doby předhusitské (- 1419). Jaroslav Eršil a Jiří Pražák. Archivní správa Ministerstva vnitra Praha, 1956

Dějiny obce

Starší dějepisné zprávy o obci

Vsi Čankovice (dnes Čánka, kde v XV. stol. bylo 10 osedlých, platících úroků a ženních peněz 10 k. 6 gr. 3 p., 10 kur, 4 kopy vajec) a Mokré (5 os., 5 k. 2 1⁄2 gr. 5 p., 3 kury, 5 hus, 93 vajec) náležely od nepaměti kapitule pražské; obce staré, jichž polnosti později rozměřeny zákupním řádem.

J. V. Šimák – Pronikání Němců do Čech kolonisací ve 13. a 14. století, vydal Jan Laichter, Praha 1938 – strany 407-40

Dějepisné zprávy o obci z roku 1885

„Mokré jest ves na Opočensku v kraji Královéhradeckém. Jméno toto odvozuje se od polohy této vsi = mokré místo.

Čásť této vsi jest Lhotka, osamělý panský dvůr hned za vsí na západ.

Kromě toho připomínají pamětníci zdejší tvrz zvanou Stará Lhotka, která stávala mezi Mokrým a Městcem s jedné, mezi Vranovem a Městcem s druhé strany, tam kde při nynější cestě ze Vranova do Městce stojí velká lípa. Místo ono srovnáno jest nyní se zemí, toliko k vodě (potoku) zbytky kamenných schodů se spatřují. Pluhy tam již dávno končí rušivou práci svou. (A. Sedláček ve spise „Hrady a zámky české" uvádí hrad řečený Stará Lhotka, ale místo jeho prý nemohl zjistiti. Dle pověsti hrad vyhořel, načež základ položen nynějšímu dvoru Lhotce za Mokrým.)

Též na druhou zaniklou osadu v okolí Mokrého se poukazuje, totiž na Podlažice. Poloze té dosud se říká „Na Podlažickým". Dle pramenů dějepisných býval však tam pouze dvůr nikoli ves. Roku totiž 1361 připomínají páni Mutina a Sezema z Dobrušky ves (?) Lazec (lad, láz, lazec), kterou učinili dvorem s 9 lány role (lán = 6 korců) a s loukou, hraničící s lukami záduší kostela přepyšského a pozemky Čáneckými, z kteréhož dvoru desátek postoupili přepyšskému faráři na vydržování kaplana.

Dvůr tento svobodný nebyl, ale ke zboží opočenskému přidělený tak, že na závazek určitý propůjčován jinému. Roku 1598 užíval ho rytíř Hendrich Neňkovský z Medonos. Později dvůr ten zkázu vzal a příčinou toho zrušen. Půdy přiděleny ke dvoru přepyšskému a jmenují se posud „Podlažice" (láz, lad – pod ladem – pod lázem – Podlažice).

Jiná poloha na východ slove „na Horce" nebo též „pod Horkou" (horka – hůrka, kopeček). Její vrchol porostlý jest křovím, ostatní jsou vůkol orné pozemky. Křoví to jest pozůstatek z bývalého hřbitova, na kterýž až do r. 1853 pochováváni křesťané evangeličtí z Mokrého, Čánky a snad i z Přepych. Zmíněného roku přeložen hřbitov ten blíž ke vsi, kdež dosud se spatřuje. Mezi starým a novým hřbitovem vede nyní železná dráha, vystavěná r. 1875.

Jiné polohy kolem Mokrého jsou „Na Spraších" (od prach, prašná hlína), kdež pěstuje se zelí ve velkém, v stranu severní; k straně jižní k Městci říká se „Na Mělích", čímž snad označují se mělné půdy, které se tam nacházejí.

Povaha půdy kolem Mokrého jest velmi rozmanitá; pozemky třídí se na křemenité, těžké (jílovité) a sprašné."

Dějepisné zprávy o obci

Polohopis

Obec Mokré o 85 číslech se 396 obyvateli se rozprostírá od jihovýchodu k severozápadu po obou stranách okresní silnice od Přepych k Meziříčí. Souběžně s touto silnicí jde bezejmenný potok, odbočka Podlažického potoka, která nad Přepychami v lese Dřížna pramení. Část tohoto potoka v obci od č. 6 k č. 45 Bezednice se nazývá, jelikož v těchto místech je dno tak mělké, že je možné i delší hráz rukou zatlačit, vyvěrá zde velmi mnoho drobnějších pramenů.

Část obce od silnice ke dvoru Lhotce, lidově Habeší jmenovaná, je osamělá část obce od cesty do lesa Mochova až na Černý kopec, která se nazývá Kalousek neb v Lípách, jelikož zde bývala alej mohutných lip, kde hnízdívalo hojnost sov kalousů.

Četné vůkolní pahorky jsou poslední zbytky Orlického pohoří, které zde přechází v úrodnou rovinu polabskou. Nadmořská výška vodní hladiny je 254,5 m, kopec za školou 261 m, kopec u lesíka Hájku, Hačaperk 263 m.

Asi 4,5 km východně od obce je město Opočno se soudem, berním úřadem, poštovním a telegrafickým úřadem, též jsou zde odbočky nemocenských pokladen a měšťanské a pokračovací školy, které navštěvuje naše mládež. Až do roku 1929 bylo toto město okresním. Od tohoto roku je sídlo okresu v Novém Městě nad Metují. Zde je nyní politický úřad, berní správa a obě nemocenské pokladny. Město je vzdálené asi 12 km severovýchodně a spojení s ním je po železnici. Jihovýchodně 4 km leží Přepychy, jihozápadně přes Městec je obec Klášter. Na sever 4 km leží obec Meziříčí s četnickou stanicí, pod jejíž dozor naše obec náleží. Nejbližší železniční zastávka leží 3,5 km severovýchodně v Očelicích.

Katastr obce má rozlohu 647 ha 22 a 50 m². Pozemky na severní straně jsou nazývány Spraše, od půdy prášivé, dříve též na Vápních zvané. Tyto pozemky jsou velice úrodné a pěstuje se na nich výhradě zelí. Kdysi bývaly bažinou, o čem svědčí velké množství rašeliny v půdě. Při melioraci v roce 1912 bylo nivelováním zjištěno, že povrch půdy mnohde až o 15 cm klesl následkem odvedením spodní vody.

Trať za železnicí východně od obce se jmenuje „podhorčí". Zde jsou role a větší část luk, jejich název pochází od kopce Horka.

Trať od silnice k železnici k Očelicím se nazývala „Nadalejskou", nalézala se nad mohutnou ovocnou alejí.

Směrem jihozápadním od obce se všeobecně říká „pod hájkem", „za hájkem", od lesíka Hájek, který se rozkládá na kopci Hačaperk. Pozemky jsou zde křemenité a z části jílovité. Nížina od Hájku na sever se nazývá Bořiny. Tento název pochází pravděpodobně od bažiny, která je dnes vysušena.

Skrze obec probíhá sinice, která je od roku 1892 okresní. Při regulaci potoka v letech 1925-26 byly stávající kamenné mosty nahrazeny betonovými, a to u č. 45, 9, 25. Katastrem obce jde též silnice od Opočna k Třebechovicím. Obec sama v držení má několik cest, z nichž za zmínku stojí takzvaná Příčnice, která je spojovací cestou přes Bílý Kopec a Měle, kde přetíná železnou dráhu s Očelicemi. Selský Průhon prochází Sprašemi, kde při hranicích katastru přechází přes železniční trať a spojuje nás s Čánkou a Opočnem. Cesta od dvora Lhotky pod lesík Hájek spojuje obec s Městcem a Jílovicí a cesta ke dvoru Vranovu, kde se spojuje s okresní silnicí Meziříčí – Jílovice.

Jedinou veřejnou budovou v obci je škola. Je zde hasičský sbor se 60 členy a Čtenářsko hospodářská beseda.

Pamětní kniha obce Mokré 1929